working and shopping

dnes byl první den třetího víkendu mého prvního workshopu pro Palác Akropolis. ha. první víkend proběhl v únoru, druhý v březnu jsme museli částečně přesunout do online telefonátu a částečně na jindy. a třetí začal dnes.

potkali jsme se z osmičlenné skupiny čtyři. část byla omluvená, dva lidi nedorazili ani nedali vědět.
i tak to byl moc dobrej den. nedělalo to problémy ani mně, a nepřišlo mi ani, že by tím byla zasažená naše práce. naopak, zrovna tři přítomné slečny jsou každá velmi jiná, každá jako by reprezentovala jinej přístup k umění… ale všechny jsou velmi pozorné, chytré a moc dobře se s nimi povídá. dneska jsme kromě jinýho malovali. jak na plátna, tak na černý pohledy. povídali jsme si o tom, co to vlastně umění je. a do zítřka máme přemýšlet, co (máme dojem) že nás od umění odstrkuje, nebo co nám brání v tom se mu věnovat, tak, jak bychom si přáli.
zítra navíc nejspíš dorazí dvě omluvené frekventantky z dneška. tak ná bude víc.
Musím říct, že i když to byl naplněný a docela náročný den, moc se na to po dnešku těším.

z workshopu jsem jel vyzvednout své dvě Marušky a Julinku za babičkou s červenou pusou do keramické dílny. a pak jsme šli kus pěšky domů, což bylo, hlavně v přívětivě klidnejch uličkách kolem Příčnýho řezu, tuze bezva. v pasáži Metro jsme si koupili oblíbenou pálivou čínu a od Národního divadla objednali Marušce oblíbenou pizzu. Krátce na to se nám ale tramvaj číslo 17 změnila během zatáčky na Národní na tramvaj číslo 18 a tak jsme domů nakonec jeli komplikovaně a docela dlouho přes Újezd, Malostranskou, Hradčanskou a Spartu. Do toho na jedné straně řeky Pochod pro život a na druhý zápas Sparty s nějakejma jinejma našima hochama. helikoptéra ve vzduchu. povim vám, děcka, byl jsem rád, že jsme dorazili dom. A než jsme se nadáli, už šla maminka s Julinkou spát a já to půjdu za chvilku zabalit taky. Zejtra v deset zase před Akropolí.

Měl u nás spát bratr Technař. Ale ráno mi psal z Anchorage, že na Kamčatce vybuchla sopka a tak už mu stihli zrušit a přesunout některý lety. A tak se prý do Prahy dostane nejdřív v pondělí. Tak na něj myslím. Až mi to občas přijde praštěný. Jak tu naplno žiju ten svůj tatínkovsko uměleckej život a mám dojem, že je naplněnej až po okraj a že jsem jak žogler, kterej se hlavně nesmí moc zamyslet nad tim, co všechno má aktuálně ve vzduchu, jinak to popadá.
A do toho na druhý straně zeměkoule, tak daleko, že než tam jeden otočí globus, už se ho apple watch ptaj, jestli náhodou necvičí, sedí na obří krosně můj malej velkej bratr Technař, celej pokrytej popelem z kamčatský sopky. a zatimco já zejtra pojedu tramvají na žižkov, on bude žít to svý dobrodružství… třeba právě tim, že bude pořád sedět na tom batohu a čekat, až popel klesne a letadla vzlítnou.

za oknem se teď, skoro v půl jedenáctý, ozývá blábolivý hulákání. Zdá se, že jedni naši hoši porazili jiné naše hochy. sláva.

neděle na spadnutí