Dotknout se zázraku

Ve čtvrtek a pátek hrajeme divadlo. Ten měsíc od minulýho představení, který se rušilo kvůli mýmu covidu, utekl zase jak tejden.
tentokrát poprvý zkouším malýho tranzistorovýho Voxe a tak, když před odjezdem z domova zjišťuju, že všechny taxíky přijedou až za 20 minut, můžu vyrazit s cigarboxem, pedalboardem a minikombem pěšky. Jde to. Není to komfortní, to tedy nikoli. Ale jde to. Heureka.

Tentokrát máme nového zvukaře a osvětlovače. Což bývá u tak komplikovaného představení, jako je Les sebevrahů, problém. Oba jsou ale skvělí, zvukař vlastně o pár fousů víc při věci, než ten oficiální zvukař představení. Takže se obě reprízy povedou, i když mi při závěrečný písničce praskne oba dny struna a dohrávám na dvě ze tří a tak se celkem zapotím. Ale funguje to krásně.

v pátek se na nás přijde podívat paní Jitka Asterová, maminka Aničky Kameníkové, která hraje v Lese jednu ze dvou hlavních rolí. Paní Jitka je šik, dává si s náma jointa a tuze se zajímá o koncert, kterej máme hrát už zejtra, v sobotu, na druhym konci naší republiky. Vyptává se na Tančírnu a já vyprávim, jak jsme se tam dostali, jak jsme o tomhle kraji a místě napřed slyšeli od Priessnitz, jak jsme Jaromírovi 99 nábožně naslouchali, když nám vyprávěl divoký historky ze svý minulosti mlžnýho mága z hor. A když nám dával rady do života:

“Frontman může jít na podium ožralej. Hlavní je, aby byl HLADOVEJ a NADRŽENEJ!”

Když se rozloučíme se spoluherci a kamarády, vynesu si cajky před Fuks 2 a s telefonem v ruce se rozhoduju, jestli mam Liftago nasměrovat domů, nebo Za školu, kde Walda křtí knížku básní. Jsem už už rozhodnutej to zabalit. Ale pak vyrazim do Dejvic. Vystoupim před kavárnou a vítá mne Walda, Domingo a Jan Těsnohlídek ml., i když se nakonec nezdržím ani hodinu, jsem moc rád, že jsem se zastavil. A pak už dom a spat. Ráno vstát, sbalit se a vyrazit do Rychleb.

cesta je to dlouhá, ale máme v dodávce co probírat a tak těch pět hodin docela uteče. Kolem druhý jsme na místě. Je krásnej slunečnej den. Před Tančírnou jsou závěje turistů, pán v kavárně naplno krásným znělým hladem zpívá árie z opery. Dáme si vynikající kávu a zákusky a jdeme stavět.

po zvukovce ještě stihneme se Štěpánem tři parádní básnická čtení souběžně probíhajícího festivalu Jesnění. A pak už začne hrát Dunaj a Tančírna se naplní. Venku se pomalu setmí. A všechno zapadne na svý místo. Lidi, co se sem sjeli z různejch koutů republiky i ze zahraničí, se teď propojili hudbou. A jsou v ní spolu. A každej si odžívá to svý a zároveň i to společný.

no a pak jdeme hrát my.
a je to jeden z nejlepších koncertů, co jsme spolu takhle v pěti (i s Lindou) odehráli. Všichni se shodujeme, že se nám hraje lehce, že to jde samo, že s dobře slyšíme i cejtíme, že se nám krásně hraje. A lidi, rozparáděný Dunajem, se otevíraj, propojení je navázaný, synapse synapsujou. A mně si to vezme a odnese, stejně jako to vezme a odnese celou kapelu a lidi… a když na konci, během závěru Zamilovaných, vybíhám zpocenej a roztančenej do hvězdnatý noci a celá dřevěná tančírna pulsuje světlem a hudbou, i kulatý lampičky po obvodu krovu blikaj do rytmu (bubeník Regál natvrdo u vypínače), cejtim se šťastnej, plnej a uvolněnej. Okamžik, kdy se dotýkáme zázraku.

a pak je konec a my balíme a povídáme a kouříme a je tam Jaromír 99, kterej přijel na kole, je tam Tolin z Rejvízu, je tam Kateřina Diogo, která jezdí na koncerty skoro všude, kam se dostane. Je tam Jen Jaamor, kterej stál u zrodu našich projekcí a kterej se po dlouhý době vrátil z Anglie. A jsem tam já.