Na Portáš jsme přijeli až v úterý pozdě večer. Ale pár kamarádů na nás ještě čekalo. Maruška hned usnula a Máša s Julou se mnou chvilku pobyly dole ve společenský místnosti.
na nebi zářilo neuvěřitelný množství hvězd.
dneska jsme se vrátili. Byly to překrásný a uvolněný dny. I Juliinu rýmu i nashromážděnou únavu a neustálej cvrkot s těmi báječnými lvíčaty, všechno se to na tom čistym horskym vzduchu zvládalo veselejš a většinou i klidnějš.
po dlouhý době jsme se viděli s kamarádama, co v Praze bydlíme kousek od sebe. A s jejich dětma. Je to zase o dost jinej pocit, jako bych měl možnost spatřit hned několik dalších vrstev svejch přátel. Jak pečujou o svý ratolesti, jak jim čtou, jak je uspávaj, krměj, tišej a podporujou. Někdy podobně, někdy úplně jinak, než my. Najednou to nejsou jednotlivci, ale rodiny. O jé. Je to zázrak.
a kamarádi odjížděli a přijížděli a střídali se. A ráno jsme báječně snídali a střídali se na vejletech, maloval jsem, ohně jsme rozdělávali. A občas jsem, jako jeden z mála a později jedinej, postával po tmě venku na terase, kde jsem už postávával tolikrát, v různejch konstelacích, stavech, náladách.
Ondrovi Zátkovi, když byli s Andrejkou a Rozinkou v pátek na cestě, zemřel tatínek. Tak se vrátili do Prahy, zařídili potřebný… a myslím, že v neděli vyrazili znovu. A tak tam s námi byl i Ondrův zesnulej tatínek, i když jsme ho, přes samý dětský štěbetání, vlastně moc neprobírali… což by nejspíš ocenil s povděkem. I to jako by přispívalo k uvědomování si svý vlastní a naší vlastní dospělosti.
na jednu noc se zastavil nečekaně i Tomáš Neuwerth, se kterým jsme se taky viděli po dlouhý dobe jinak, než na koncertě. A bylo to prima.
no a než jsme se nadáli, bylo dneska ráno a seděli jsme v autě a sjížděli serpentinami do Vranči a po moc hezký a hladký cestě jsme najednou zaparkovali v naší ulici. Ukázalo se, že dneska hraje na Letný Sparta se Slavií.
později se ukázalo, že Sparta vyhrála. Setrvalé blábolivé hulákání utichlo teprve někdy před půl hodinou, ale pořád se průběžně ozývají, jako zrovna teď, osamělé, čím dál hůř artikulované chanty…
zrovna jsem zaslechl: “já nechci domu…”, což byl začátek jednoho ze sportovních fotbalových zpěvů, zrovna toho, co zmiňoval před pár hodinami na Facebooku fotbalový fanoušek a můj kamarád Fiksu, z čehož soudim, že si to pod našim oknem prozpěvoval on.
no neni to jako z Hrabala? Je. Nebo jako z Merudy. Nerudy.
Praha nás vítá s otevřenou plechovkou Plzínky.
hajdydom
dobrou