Bez tohohle fóru v Poličce snad ani hrát nejde. Festival tak malý a rodinný, že se vejde tak akorát do tlapky Bohuslava Martinů, do krabičky od sirek by se vešel z tý jeho světničky.
my strávili s děvčaty po mém návratu ze Žamberka a po nečekaným rozuzlení financování desky a našeho života pár dní v Lubnici. Jezdili jsme na výlety, i když, pravda, prvních pár dní jsem byl pořád ještě nečekaně rozsekanej, jak to všechno klaplo úplně na poslední chvíli. Ulevilo se mi tak, až mi z toho bylo chvilku blbě. Je to už skoro měsíc a pořád to cejtím.
Ale během pár dnů odpočinku se mi hladiny chemikàlií v mozku nějak usadily, odpočnul jsem si trochu uklidnil se a společně s holkama jsme v pátek přejeli na festival do Poličky.
Colour Meeting probíhal po dvacáté a nás si pozvali s Kittchen dokonce podruhé. Hodně kvůli tomu snídaňovýmu koncertu, co jsme tu zahráli před lety. A že jsme sympaťáci asi.
přijeli jsme naštěstí den předem. Pro nás trochu netypicky… ale díky tomu jsme měli jeden celej moc hezkej den na festivalu s rodinou. Maruška se divoce socializovala, my pak o poznání klidněji taky. Zažil jsem koncert Prago union, divadla i silnej zážitek z místního svatostánku, kde Daniel Herskedal okouzlil všechna tri děvčata, zatímco já se nechával okouzkovat venku před kostelem… taky jsem mával na svou rodinu z pod věže na věž a moc jsme si to myslím všichni užili. A druhý den dorazila kapela. A to bylo taky super, i když klasičtější a v některejch momentech i náročnější a emotivnější.
odpoledne už pak trochu nastal shon a večer se to všechno nachýlilo ke koncertu a ten byl super a povzbuzující. Na závěr jsem tancoval mezi lidma a bylo to bujarý a euforický. Měli jsme z toho moc hezký pocit a i večer v malebným areálu byl super. Velká radost.
Takhle nějak bych si ty naše společný festivaly uměl představit.
v neděli jsme ještě místo domů přejeli za Káťou do Žamberka. Několik let nic, viď. A pak během tejdne dvakrát v Žamberku.
věděli jste, že kapela Reef tu kdysi hrála na festivalu, že se jim několik kilometrů od Žamberka rozsypalo auto a oni, tejdy bez mobilů a internetu, museli velkej kus šlapat pěšky… no a jejich zpěvàk pak, o pár let později, s jinou kapelou, natočil písničku Road to Žamberk. To jsem se prosím dozvěděl už během tý první návštevy. Během druhý bych to nestihl, protože povídání a nás na povídání bylo nakonec spousta a všade. Ještě, že jsem si s tou Káťou stihl popovídat týden před.
spali jsme celà rodina v Teepee. A když jsme vyráželi na kutě, zahlídl jsem, jak se na obzoru zablesklo. A napadlo mne jen, že doufám, že ta bouřka nejde směrem k nám…
šla. Napřed mne v noci vzbudil déšť a pak i hromy. A pak dvakrát prásklo poblíž a vzbudila se i Máša… zeptala se mne, jestli zůstanem ve stanu, nebo půjdeme do domu… kde bychom se asi vešli na gauč. Jenže venku hustě leje a teepee je na kopečku a pak bychom museli přeběhnout přes rozmoklou trávu vedle kovový trampoliny… nakonec jsem rozhodl, že zůstanem. Viděl jsem to tak, že teepee už na Kátině a Lukyho zahradě stojí několik let a ani do něj ani do stromů nad nim nikdy žádnej blesk neuhodil. Takže je větší pravděpodobnost, že jsme na dobrým místě a že se to brzo přežene.
a ono jo. Ono přehnalo.
druhej den jsme se vykutali a vyrazili na dlouhatánskou cestu domů do Prahy. A pak večer k Amelii. Je to legrační, Žamberk mi přijde jak před měsícem, Amelie jak před tejdnem.
Nu.
A tak to s tim časem je.