A je po Vánocích

Dneska jsme s děvčaty vyrazili dopoledne do Český Lípy za babičkami. A bylo to moc hezké, takové klidnější, než když přivezeme Marušku na předání. Tuze jsem se nacpal srbským fazolovým rendlíkem a maminčinou svíčkovou, která byla moc dobrá, jakkoli ji ta má maminka pomluvila. Povídali jsme si trošku i s babičkou Dášenkou. Když jsem vešel k ní do pokoje, spala a se zakloněnou hlavou a otevřenou pusou vypadala, jako by její duše opustila to pětadevadesátileté tělíčko nadobro. A pak se zase probudila a byla to zase docela čilá, i když trochu popletená babička.
dostali jsme dárky, Maruška měla obří radost, bylo to taky moc milý a dojemný, jak už tak ty vánoce bejvaj.
stihli jsme i návštěvu u Klášterských, další dárky pro holčičky, veliká pohostinná náruč… a pak jsme zase jeli. Kompaktní jednotka rodina, v rodinným voze Jeřabina. Když Jula plakala, zpívali jsme.
do Prahy jsme dorazili za tmy. A než jsme se nadáli, bylo půl desátý a holky šly spát. A než jsem se nadál, je půl jedný 28. 12. ráno a je po vánocích. A já cejtim, jak je ve mně modro a smutno, v tý krátký chvíli, co jsem si na spánku ukrad sám pro sebe, cejtim ten vánoční stesk. Takovej ten, co pokryje vnitřní kopce i údolí. A je v něčem chladivej a laskavej a objímající, ale taky větrnej, jako průjezd, kterým protahuje průvan. Vybavil se mi táta, jak slavil sám na cihelně. A moc myslim i na tu naši báječnou maminku, jejíž všední dny i svátky zcela spolyká péče o její vlastní maminku, že je to vzácná a laskavá a výjimečná žena ta moje maminka. A že bych si moc přál, aby to věděla. A aby to, že jsou mi vzácní a výjimeční cejtili i mí nejbližší, moje žena a dcery a mí blízcí přátelé. A že je mi líto, že to ve vší svý komunikativnosti někdy nedokážu a neumim dát najevo a říct. A tak vůbec. Za oknama je studená zima. Jen dvě tabule skla a lehce temperující topení mně od tý zimy a větru dělí. V takový temný a větrný noci to působí trochu chatrně.

přes svátky u nás byl dědeček Jindřich a oslavu jsme měli hodně rodinnou, na počet lidí střídmou, tentokrát kvůli covidu i bez babičky Marie a Michala. Julinka byla nadšená z panenky, kterou jsem pro ni vybral, Maruška nejvíc vzrušená z draka na tyči, kterýho může osedlat a kterýho tahá všude s sebou a je ještě o něco roztomilejší, než obvykle. Jen s nim teda spí a jelikož jsem její soused, už jsem párkrát dostal násadou do lebedy.

povedl se i vánoční vejlet, kdy jsme si s docela velkou partou vyšlápli z Roztok do Suchdola. Celkem jsme se s Marjánou zmordovali, ale dala těch skoro osm kilometrů statečně. A pak se mnou ještě hrdě předvedla výletníkům ateliér.

na Štědrej večer i na boží hod do dálky jsem usnul při Juliině uspávání, takže jsem se docela vyspal. Stejně jsem ale po celým tom divokým a nedobržďujícím roce pořád úplně pomuchlanej, utahanej a mám sklon propadat trudnejm myšlenkám.

Pochmurnej a temnej tón letošního konce roku bohužel naprosto zásadně poznamenal člověk, kterej 22. 12. na Filozofický fakultě zastřelil 14 lidí.
pořád o tom nedokážu napsat nic víc.

snad jen, že jsem nejspíš pořád v šoku a že to nedokážu pochopit, že se mi hlava vzpírá o tom příliš hloubat… a že zároveň cejtim, jak hluboce otřesenej jsem a jak hluboce otřesenej je můj pocit bezpečí ve světě.
ne že by teda za mnoho stál

možná proto ty temný myšlenky o chatrnejch zdech.

je po Vánocích. Do novýho roku zbejvá jen pár studenejch dní.

neplánujem nic

jen bejt spolu

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *