legendární ledňáčci

Včera jsem nakonec zůstal opravdu zalezlej doma. Maloval jsem, pil čaje, však už taky na konci posledního postu padla šedivá a pak místní uplná tma. Když jsem si šel dát pár tahů z trávy, vždycky jsem si rozsvítil na verandě a koukal do tý tmy. V dálce, za kopcem, vykukuje pár světýlek. Někdy je vidět jedno, někdy dvě nebo tři. Řek bych, že to budou ty Chramosty, směrově by to sedělo. Tak koukám do tý tmy. A poslouchám z lesa zvuky.
Když člověk hraje tak strašidelný hry, hodně poslouchá z lesa zvuky. To vám povim.

Nakonec jsem se pustil do sledování dlouho odkládanýho dokumentu o Beatles, kterej se jmenuje Get Back a kterej dal dohromady Peter Jackson z mnoha hodin záběrů, který byly natočený v roce 1970 během nahrávacích sessions, ze ktrých vzešlo album Let It Be. Pokud patříte mezi fanoušky slavné liverpoolské čtveřice, asi víte, že to v té době už mezi členy nebylo bůhvíjaké. Jacksonův dokument ale tenhle ustálenej narativ zásadně rozšiřuje. V neuvěřitelný obrazový kvalitě můžete sledovat zkoušení, debaty, jamování, drobný i větší třenice… prakticky jako byste se tý události sami účastnili. Musim říct, že to pro mne, a to jsem prosím ve třičtvrtině prvního, dvouapůlhodinovýho dílu, je fakt nevšední zážitek. Občas až na hranici příjemnosti. Koukat takhle zblízka na svý idoly může bejt překvapivě nepohodlný.
Nejvíc mě zatim překvapil George Harrison, kterýho jsem si teda musel idealizovat masivně. S tím jeho mírným, přátelsky koňským výrazem jsem předpokládal, že bude pokornej a osvícenej, samej sitar, čakra vole semhle, tamhle… a ten moudrej, hlubokej pohled. Vedle toho sebestřednýho Lennona a snaživýho McCartneyho, že to bude taková bárka přirozenýho buddhovství… a von vod začátku pořád kvůli něčemu tak po straně neadresně píčuje, hází zodpovědnost hned tuhle, hned tamhle… a pak stačí, když zavře pusu a zase vypadá jak zen sám.

No ale tak je to samosebou správně. Jakou von má chudák jeden mrtvá osvícená zodpovědnost, za mý vočekávání. Za mý projekce vlastních přání a představ na čistý plátno jeho George Harrisonovosti.

A tak to mám vlastně se všema. Jak jsou civilní, najednou úplně odpadá ta polobožská aureola, kterou jsem měl kolem týhle kapely vždycky namontovanou. A zůstane něco důležitýho. Drsnýho, ježatýho. Mnohem míň hladkýho a obroušenýho jemňoučkejma pískama sentimentu. Jako kus surovýho dřeva, vo který si klidně zadřete pořádnou třísku.

A pomalu se rodí a otevírá jinej pohled. Kterej umožní zahlídnout, odkud tihle čtyři chytaj inspiraci. Jak maká jejich vnitřní dynamika, jak se chovaj, když z ničeho nic začnou spontánně blbnout. Díky tomu intimnímu pohledu dovnitř můžem bejt u toho, jak Paul doslova vydupe ze země písničku Get Back. Jsme doslova a do písmene v tom inspiračním víru, ze kterýho chytá slova, titulek novin, který drží studiovej technik a kterej přímo souvisí s jednou významovou rovinou textu.

A oklikou, přes ty čtyři obyčejný chlápky, jejich děvčata, kamarády, spolupracovníky a techniky, se zase zpátky vracim k tomu geniálnímu a jedinečnýmu, co tahle kapela měla.

Jdu dokoukat ten první díl. Však jsem ještě skoro na začátku. A vy se zatim na ty legendární ledňáčky můžete podívat alespoň v traileru.



Na výletě v hlavním městě

vstával jsem v 6:30 a vzbudil se docela čile do úplný tmy. trochu nečekaně jsem se rovnou vysprchoval, oblík, zamknul tichej moderní dům dřevo a sklo, sedl do auta Jeřabiny, nastartoval a vyjel. Čelní sklo bylo pomrzlý tenkounkou a úplně průhlednou vrstvičkou ledu, jak večer spíš pršelo a ráno spíš mrzlo. Rychle se rozpustila, žádný trable. Jel jsem ale opatrně, protože by to leckde mohlo klouzat. A taky, kolem sedmé hodiny, kdy jsem se dostal na větší silnice, už byl zase na Prahu docela provoz. Strakonická popojížděla od Chuchle a dostat se k mýmu endokrinologovi na Radlickou nebylo zadarmo. Ale podařilo se a mohla tak začít moje dnešní pražská mise. Po slabé třičtvrtěhodince v čekárně mi pan Zamrazil zpětně vypsal žádanku o provedení léčby radiojodem, dostal jsem i žádanku na krev, ať mají příště na kontrole nějaká data…. a jede se dál.

Kratičce jsem se stavil doma, věděl jsem, že děvčata jsou zrovna na procházce. Vyzvedl jsem vše potřebný, zásilku pro Honzu Chramostu, rychle pověděl kočkám, jak je mám rád a jak mi chyběj, nechal holkám květiny na stole a zase zmizel.

Ve Výtvarných potřebách v Soukenický maj akrylový inkousty fest probraný, vzal jsem teda jen tři, který mi chyběj nejvíc…. a jede se dál.

Honzík Chramostů se zdržel doma, tak jsem na něj chvilku počkal, předal jsem zásilku, ukázal mi fotky a videa z natáčení s kapelou v Prachovskejch skalách… a už jsem zase nasedal do auta. Ovšem nikoli na dlouho. Briskně jsem se přesunul do Nuslí, kde jsem si v hudebním Sleepwalkers studiu vyzvedl co? To neuhodneš, bráško. Kde jsem si v hudebním Sleepwalkers studiu vyzvedl kontrabasovej smyčec, co už tam mám tak dva měsíce od Kuby Nožičky, co hraje na kontrabas třeba v projektu 29. 2., nebo kapele Bartleby. Předávka proběhla rychle a tak zbejval poslední přesun. A to do pražskýho IKEMu, kam jsem donesl od svého endokrinologa žádanku na již provedený zákrok a za pět minut jsem byl venku. Poprvý jsem tu na parkovišti neplatil vůbec nic. Ano, cejtil jsem se kvůli tomu trochu provinile. Ale taky trochu jako vítěz, takže, když se to zprůměruje, cejtil jsem se úplně normálně a nikdo by si ničeho nevšim.

No a pak jsem se vydal na cestu zpátky. I se zastávkou v jednom nejmenovaným fastfoodovým řetězci jsem byl zpátky něco po jedné. Šest hodin, jen to fikne. To by bylo, aby nám těch posledních pár dnů rychle neuteklo.
Od rána mě trochu pobolívá v krku, což může bejt jak drobný nachlazení, tak, jak mě napadlo před chvilkou, moje loučící se štítná žláza. Jak mi řiká: „hele, to nebylo tebou, ale mnou. Já si tě vlastně nezasloužim. Jako v příštím životě, víš, tvoje příští štítná žláza, to bude fakt šťastná štítná žláza. Sorry, už mi volá, čeká před domem, hele čus pus a někdy brnkni… páčko“

A tak jsem pořádně zatopil, udělal si místo kafe horkej čaj se skořicí a citronem… venku se zatim sešeřilo. Všechno úplně tak ztmavlo a zešedlo. A za chvilku zase bude tma, jako když jsem vstával.

Maruška dostala od své kmotry Marie jako dárek maličký čajový servis. Ukazovala mi ho nadšeně a tuze se těší, až si doma uděláme“ čajový dýchánek“. Lanka stejskání se pomaličku měněj na lanka těšení. A když jsme u těch lanek, muselo na ni jednou dojít.

You lose your way, just take my hand
You’re lost at sea, then I’ll command your boat to me again

Ovoce v Sedlčanech

Jako co teda mě v Bille v Sedlčanech docela zklamalo, je ovoce. Teda to ovoce, co já mám rád. Maliny a borůvky. A mango.
MAnga byly tvrdý. Maliny měly zespodu nějakou takovou černou plíseň, což jsem zsjistil samosebou až na základně. Napřed jsem myslel, že to je špína a že to sežeru, žejo, správnej chlap musí žrát špínu, úplně to zbožňuje, kácí u toho stromy, potí se a bzdí s okázalou hrdostí. Ale byla to plíseň. A s plísní neni legrace.
Nebo borůvky. Tady vůbec nemaj takový ty pěkný, macatý, lesklý borůvky jako v naší Bille na Letný. Borůvky, co vypadaj, jak Kopčemova tlupa, která zrovna ulovila mamuta, nebo nahnala stádo pakoňů ze skály. Ty místní jsou takový spíš skromnější, nevim, jako Popelka třeba. A vrásčitý. Jako moje babička. A tý je třiadevadesát.

Bože, jakej já moh bejt hipster. Jen mi nerostou pořádně fousy. Jako všem těm dnešnim devatenáctiletým baristům. A je mi 43.
Může bejt člověk hipster ve třiačtyiceti? Asi leda tak zastydlej hipster. Tak ani ten bejt nemůžu.

ponedělí

jak jsem včera psal, tak jsem taky udělal. Po návratu z nákupu jsem zapnul konzoli a hrál a hrál, občas si udělal pauzu na něco k snědku, na přinesení dříví do kamen, drobnej úklid… ale jinak jsem zkrátka hrál. S Abby jsem v Last of us II prošel spoustu míst, kromě jinýho i podzemí nemocnice a potkal se s nejhorší variantou houbama infikovanejch… takzvaným krysím králem.
Rat king je zajímavá a vzácná věc i běžně. Občas se v kanálech našlo několik potkanů, kteří byli, většinou ocáskama, propletení tak, že se museli pohybovat jako jeden organismus. Časem dokonce začnou tyhle těla prorůstat navzájem a je pak vlastně nemožný je oddělit. No a teď si představte, když na vás vybafne v temným podzemí, zatímco prolejzáte santitním vozem, kterej vám překáží v cestě. Nebejt toho, že jsem se náhodou o existenci tohohle monstra dozvěděl dřív při Youtube průzkumu, byl bych asi řval nahlas…. i takhle jsem měl co dělat.

„A neni to tak, že vedle těchle hrozných věcí pak o to víc vyniknou ty krásný?“ zeptala se mě při jednom telefonátu má báječná žena. A má podle mě pravdu. Nebejt toho, že je celá hra vlastně dost těžká a dobrou polovinu času vážně strašidelná a nebál bych se říct, i krutá, těch pár úžasnejch momentů krásy v nich působí neuvěřitelně silně.
Každopádně jsem znova znova ocenil, jak skvěle je příběh Last of us napsanej. V něčem je to jako kdybyste sledovali seriál. Všechny ty propracovaný postavy, jejich logický motivace, antipatie i náklonnosti, který jim neumožňujou jednat jinak, než nakonec jednaj. Však taky v současný době vzniká podle hry seriál pro HBO. Což jsem dost zvědavej. PRotože by to samosebou mohlo bejt úžasný. Ale taky docela pitomý.

Vybavuju si, když jsme měli prví schůzku ohledně divadelního představení Les sebevrahů s režisérkou Kashou Jandáčkovou. A živě mi v paměti utkvělo, jak nadšeně mluvila o Last of us. I o tom, že v druhým díle se prej maj stát věci, který můžou vyprávění příběhů posounout do úplně nový roviny.

Neuměl jsem si to pochopitelně představit. Ale nasměroval mě u už ten moment otočení perspektivy, o kterým jsem psal v minulým postu. Že si najednou uvědomíte, že i vaše činy ve hře mají nějaký následky. Že jste mohli, byť v sebeobraně, zlikvidovat někoho, kdo byl bytostně důležitej pro jinou postavu hry. A do jakýho světla pak vás takový zjištění postaví.
V druhým dílu je tenhle princip skutečně rozvinutej.

SPOILER ALERT:
Po mnoha hodinách, kdy hrajete za dospívající Ellie, kterou znáte a máte rádi a chápete z prvního dílu… kdy pronásledujete tu necitelnou a příšernou Abby, abyste pomstili smrt svýho kamaráda a parťáka… se situace najednou otočí a vy hrajete za Abby. A kráčíte ve stopách Ellie, která zase v tu samou chvíli pronásleduje vás. A tak se nakonec stane, že i Abby přijde o někoho velmi blízkýho Elliinou rukou. A i když víte, že jste nemohli nic dělat, i když se postava Ellie snažila v tu chvíli vyřešit situaci po dobrým… nedá se nic dělat. Najednou maj obě hlavní postavy krev na rukou a finále, ke kterýmu se (nejspíš) blížím, bude asi emočně pořádně intenzivní. A všechno to střílení, rdoušení a rozsekávání je najednou přesně tak odporný a zoufale zbytečný, jako ve skutečnosti.
SPOILER KONČÍ

Dalo by se tak možná říct, že je Last of us protiválečná, nebo protinásilná hra. I když to samosebou působí praštěně ve světle všech těch dramatickejch scén, útoků a úniků. Ukazuje nám ale, jakou skázu a devastaci násilí způsobuje v lidskejch životech. A že pokud budeme následovat jen svý primární reflexy a potřeby, může se stát, že přijdeme o velkou část toho, co nás dělá člověkem. Velkou část toho, co tak zuřivě bráníme.
A to mi přijde jako silnej a důležitej vzkaz, kterej bych od počítačový hry neočekával.

Během noci zase nasněžilo. V noci jsem šel vynýst popel na kompost se svojí čapkou se zabudovanou čelovkou, kterou jsem dostal od Mášina táty Jindřicha. Všichni jsme dostali zimní čepici se zabudovanou čelovkou. Akorát jsem teda včera nenašel ten kompost. Tak to teď asi zkusím za světla. Smetl jsem sníh ze schodů a z verandy před domem i před saunou. A ještě mne čeká zalejvání stovky kytek podle Matezova videonávodu. Nebo 37 nebo kolik jich je.
Nu, aspoň mi ten den líp uteče.
A teď už hurá, jdu se mrknout, kde tu maj kluci ten kompost.
Už zbejvá necelej tejden.
Těšim se, ale držim se s tim těšením zatim zkrátka.
Je to, jak kdybych byl luk. Tak se prostě nedržim furt napjatej, žejo.

neděle

s Maruškami si většinou voláme ráno a večer. v obou případech už holky ležej v posteli, ráno maj dobrou náladu a jsou většinou tuze veselé, večer už jsou obě unavené a tak to Facetimování bývá občas dost dobrodružný a někdy i trochu náročný. Ale pořád je to skvělý, že takový propojení existuje. Jsem za to dost vděčnej.


Dneska ráno jsme si s veselou potvrdili, že už nám z těch tří tejdnů zbejvá poslední. Zpíval jsem písničku Kočky se ničeho nebojí a Maruška do toho tančila, vyprávěli jsme si, co budem dělat, až se potkáme a jak se na sebe těšíme.

Venku přes noc nasněžilo, i teď se snášej drouboučký lehoučký vločky. Sjel jsem do Sedlčan na nákup, místní Billu už mám docela projetou a dneska tam prakticky nikdo nebyl. Takže dost ubylo kličkování, abych se s nikym moc nepotkal. I když ta moje radioaktivita už bude tyhle dny na vážně velmi nízký úrovni.
A já mám zásoby nejmíň do středy. Takže paráda.

A dneska už nikam nejdu. Budu jenom malovat, psát a hrát. Neděle jako z partesu.

Pouť svaté Chramosty

Kupříkladu dneska už Last of us hrát nebudu, anžto jsem byl na výletě. A sotva jsem se vrátil, začal padat sníh… a taky tma. Takže už je zase večer. A prolejzat barák, na kterej jste přelezli v kůži Abby, co nenávidí vejšky, po úzkym chodníčku na rameni jeřábu… kterej je očividně plnej spor… to se mi vážně nechce.

Ale ten vejlet za to stál.

Ráno jsem se rozhodl, že vyrazím do vesnice Chramosty. Mapy.cz (který teda urazily velkej kus cesty od doby, dejme tomu třeba před pěti lety) mi ukázaly, že to je nějakých sedm kilometrů tam a zpátky bych to mohl vzít kratší cestou, cca pět kousků. Proč Chramosty? Protože nemám žádný jiný plány a Chramostovi jsou naši kamarádi, na který poslední dobou zase dost myslim. Nejen proto, že jejich Tedík je velkej kámoš naší Marušky, která kámoše potřebuje. Ale taky proto, že Honza s Pavlou jsou šikovný, každej jinak, chytrý a dělaj spoustu zajímavejch věcí. Pan Jan je režisér, Pavla kostymérka. Zrovna dělá na Wheel of Time, nebo jak se jmenuje ta velká produkce, co u nás teď točí seriál. Takže Chramosty.

Když jsem zamykal dům, viděl jsem, jak se po louce odspoda blíží partička místních lidí s několika psy… Zrychlil jsem, aby mne nedohnali hned na začátku a za chvilku už jsem si to vykračoval lesní pěšinou. Velkou část cesty jsem absolvoval po malejch silničkách s rozpukanym asfaltem. Ale za obcí Svatý Jan jsem sešel na cesty polní, abych mohl taky trochu zakufrovat, což se mi záhy povedlo. Docela rychle jsem se zase našel,milosrdně na dobrým místě a za chviličku už si to štráduju loukou. Zavolala mi Linda Vesmír a docela dlouho jsme si povídali, jak se teď máme.

No a pak už jsem zase narazil na cestu, sešel po ní k silničce a po té se dostal do Chramost. Nebo Chramostů.
Zjistil jsem, že se vesnice nachází schovaná za prvním kopcem, kterej člověk vidí, že se zvedá za loukou pod domem. Takže může bejt vzdušnou čarou třeba tři kilometry. A kdyby tam ten kopec nebyl, vidim ji z verandy. Pokud teda neni tma. Jako třeba teď.
I s blouděním jsem nakonec dneska našlapal 13 a půl kilometru a šel jsem to vlastně v kuse za 3 hodiny a 11 minut. Mý iWatch jsou nadšený, hlásily mi každej kilák a tuze jásaly, když jsem už v poledne měl uzavřený všechny svý kroužky… jakdyby.

Jakdyby se dávalo na konec vět v partě kolem post-hudby v době, kdy jsem s nima hrál v Českejch Budějovicích. To bude nějakejch devět let, počítám. Člověk řek větu, prakticky jakoukoli… a po krátký pauze připojil to magický… jakdyby.
Konec retro okýnka.

Chození mám rád. Dělá mi dobře. Dneska jsem si parádně pochodil. A cejtím se prima. Zvláštní bylo, že když jsem se po těch třech chodinách vracel, na louce pod domem byla pořád ta samá skupina pejskařů. Jen o kousek vejš, jako by za tu dobu ušli jen asi dvacet metrů. I když jsem si byl téměř jistej, že tam nestojej „pořád“ ale „zase“, pořád mi to dělalo s hlavou takovou zvláštní věc.
Cestovatelé časem to musej zažívat v jednom kuse.


Last of us

Možná jste zaregistrovali, jak jsem před víc jak rokem prodal kolo a koupil si Playstation. Samotnýho mě to tehdy docela překvapilo, takhle otevřeně se přihlásit k tomu, že bych rád hrál počítačový hry… v mym věku… u počítač to nějak schováte za práci, ale u PS4 to nevočůráte.
Jsem ale moc rád, že jsem to tehdy udělal. Jednak jsem měl možnost zahrát hned několik her, o kterejch jsem si jen četl a už byl vlastně smířenej, že se k nim nejspíš dostanu až za spoustu let, kdy je bude možný hrát na běžně dostupným stroji… Dishonored mě třeba napadá. Oba dva díly. Nebo Far Cry V. To byl obrovskej zážitek a zároveň první nahlídnutí do světa frančízy Far Cry. A zrovna takový pěkný. A ten závěr? To bylo strhující, dramaturgicky vypointovaný, nečekaný a přeci, při zpětným pohledu, naprosto logický.

Ovšem ten největší zásek, ta hra, která mě lákala asi nejvíc, se jmenuje Last of us. Vyšla v roce 2013 a nejspíš vás nepřekvapí, že to je postapo. Vypráví o světě, ve kterým začaly houby šířit spóry, který infikovanýho člověka změněj v agresivního a nepříjemně rychlýho dravce. Kterej může šířit nákazu podobně jako zombie. Stačí, aby vás pokousal. Nebo abyste se nadechli spor, který vylučujou pokročilejší verze.

Svět tahle katastrofa rozmetala na prvočinitele, na troskách civilizace živoří několik znepřátelených frakcí. A vy, většinou v kůži staršího chlápka jménem Joel, přes zničenou Ameriku transportujete Ellie. Dospívající holku, která je výjimečná. Jako jedinej známej člověk na světě je proti spórám i nákaze imunní.

Základní rámec možná nevyčuhuje nad rámec běžnejch počítačovejch her příliš. Naprosto zásadní je v tomhle případě příběh, postavy a zpracování. Last of us je vlastně interaktivní film. Chvíli sledujete děj, kterej v současný grafice místama skutečně působí, jako byste se koukali na seriál. A pak najednou dostanete postavu do ruky… a můžete se pustit do hraní.

A tak bloudíte, přelézáte, proplétáte se městama, který postupně rozežírá příroda. Řešíte rébusy, plížíte se pod horami zrezlých aut na propadlé dálnici… Místa a prostředí jsou vážně hodně rozmanitý… a pak se taky schováváte před některými z nepřátel. Skrčení se pohybujete mezi vodou nasáklými stěnami obchodu se suvenýry, abyste zezadu tiše zlikvidovali hlídkujícího protivníka. Nebo, a to bejvá vážně tvrdý, se v zatopeným sklepě snažíte ve tmě s blikající baterkou uhájit vším, co máte po ruce, před houbami porostlými hnusáky. To bejvá fakt strašidelný, jak mi asi potvrdí každej, kdo tu hru hrál. Ale děsně strašidelný. Některým příšerám, říká se jim „clickeři“ rostou houby přímo z lebky a s nervy drásajícím dravčím cvakáním… nevim moc jak jinak ten zvuk popsat, se po vás vrhnou a vytáhnou vám zubama žíly z krku, nebo co to vlastně dělaj. Je to hrozný a párkrát už jsem takhle v nějakým sklepě skončil s tim, že to už hrát prostě nebudu. Jenže…

Jenže se to pánům a dámám z Naughty dog fest povedlo vyvážit. Po těch hrůznejch momentech, který si myslim budu pamatovat dlouho, jsou zase chvíle, kdy se jen na koních projíždíte zarostlým městem, zapadající slunce vrhá dlouhatánský stíny… a najednou třeba na ohrazeným nádvoří objevíte nečekaně stádo žiraf. Možná i fakt, že nikdy nevíte, co vás čeká se zavřenejma dveřma… jestli chlápci s krumpáčem, co vás přeseknou ve dví… nebo parta houbovejch zombíků, co vás rozsápou na kusy… nebo nějakej překrásnej výhled, událost nebo překvapení.

Největší zásah přišel ve chvíli, kdy jsem si už myslel, že mě nic nemůže překvapit, nebo nadchnout víc. Během prvního dílu se jen párkrát ocitnete v roli mladé Ellie. a při jednom takovým výletu se potkáte s cizí partou. Horda nemrtvých vás zažene do nějaké boudy, kde se společně bráníte všem těm rukoum, prorážejícím dřevo a chorošům, co rvou hlavu skrz zalígrovaný okna. A když se to naponěkolikáté podaří… to možná bude taky dobrý říct… když se to nepodaří a vaše postava umře, vidíte to. A jsou ty smrti občas strašně tvrdý. A když se dostanete do nějakýho těžkýho místa, třeba toho temnýho sklepa, nebo do nějaký bitky se spoustou okrumpáčovanejch chlapů a ženskejch, který vám klidně rozdupnou hlavu kanadou… tak se na to svý umírání koukáte zas a znova. Ondra Mataj řikal, že ty smrti prej dělal nějakej Čech všechny. Jeho spaní bych mít nechtěl.
Každopádně. Když se vám poněkolikátý nakonec podaří, neumřít příšerně s tim chlapem v tý obklíčený boudě, sedíte a povídáte si… a najednou se ukáže, že tenhle sympatickej chlap cestoval se skupinou, se kterou jste se potkali v jednom z předchozích měst. A kterou jste se prostříleli a prořezali a promlátili skrz. Jasně, nešlo to jinak, a je to počítačová hra, takže co… jenže tohle se mi vlastně ve hře ještě nestalo. Že by mi nějaká postava nastavila zrcadlo, ty mý herní morálce, nebo teda morálce postavy, za kterou hraju. Bylo to nečekaný a musim říct, že mě to dost zasáhlo.
A i závěr prvního dílu Last of us byl skvělej. Mnohem míň spektakulární, než u Far Cry… a přitom něčím ještě temnější, nebo možná plastičtější.

SPOILER ALERT:
Joel nakonec s Ellie skutečně docestuje do Salt Lake City, do základny Vážek, vzbouřenecký organizace, která by ve svejch laboratořích mohla izolovat, cokoli způsobuje, že je Ellie imunní. Jenže když se nakonec dostanou na místo, ukáže se, že taková extrakce nebude možná, aniž by Ellie zemřela. A Joel se rozhodne, a vy jako hráč po všem, co se mezi těma postavama stalo, po tom, jak se postupně vyvíjel jejich vztah, chápete, proč se tak rozhodne. A Ellie v narkóze unese přímo z operačního sálu, prostřílí si cestu ven. Když se dívka probere, je jí samosebou divný, proč není po operaci a proč už jsou zase na cestě… Joel jí ale vysvětlí, že podobně imunních je víc a že ji nakonec nepotřebovali.

Druhej díl hrajete většinou právě za Ellie. A potom za Abby. Dceru chirurga, kterýho Joel zabije na operačním sále během prvního dílu.
KONEC SPOILERU

No a teď hraju druhej díl. Už docela dlouho. Jednak si ho šetřim, jednak jsem na konci roku moc čas na hraní neměl. A i když jsem si s sebou Playstation i monitor vzal, nakonec jsem to vždycky akorát vyložil z auta a pak to do něj zpátky naložil.
Matez má ale projektor. Jeho modrý světýlko na mě svítí, když v noci spím v obývacím pokoji na gauči. Abych viděl, jak ráno světlá obloha tou velkou prosklenou čelní stěnou domu.
Matez má i plátno, co se dá stáhnout lžící na boty do polohy připraveno. A tak jsem si v úterý připojil PS4. A odpoledne se krátce pustil do hraní. Dostal jsem se ale právě do toho rozmočenýho sklepa. Dvě děti, se kterejma jsem jako namáklá Abby procházel podzemím nějakýho domu, plnýho těch nejvypečenejších příšer. Děti jsem prostrčil dírou nade dveřma, které měly otevřít. Jenže místo toho se na mě sesypali runneři, clickeři, dokonce i dva Shambleři… ti jsou neuvěřitelně odporný a po tělě maj váčky s kyselinou, kterou kolem sebe vystřikujou. Humus. Myslim, že tenhle sklep a tuhle situaci, si bude pamatovat nejeden hráč.

No a přesně to se stalo v úterý. Po pár desítkách minut, kdy moje postava hrozivejma způsobama umírala v tom mokrým hnusným sklepě, jsem to vzdal. A celej včerejšek a předvčerejšek na PS4 nešáh.

Přístroj jsem zapnul zase až dneska po obědě. Pěkně za světla, abych se nebál. A trvalo mi to skoro dvě hodiny, než jsem se z toho strašnýho místa dostal. Nakonec to ale klaplo a od tý doby jsem už ušel docela velkej kus. Skončil jsem až zase, když se setmělo a dostal jsem se do místa, plnýho spor, kde určitě každou chvilku narazím zase na něco příšernýho. Až zase zejtra. Nebo pozejtří.

Nabízí se samosebou otázka, proč člověk hraje něco takovýho, když jsou to takový nervy. Víte co, já vám to ukážu. Třeba právě proto, že občas během toho zmaru narazíte na takovouhle krásu.
Zase je to spoiler, tentokrát z druhýho dílu. Ale je to asi můj nejkrásnější a nejsilnější herní zážitek.

Peak najdete přibližně po pětadvacáté minutě. A ve třicátý končí. Celej tenhle kousek je ale moc hezkej a pokud máte chvilku a zájem, může vám ukázat, jak Last of us vypadá…
po mý oblíbený scéně si můžete dokonce užít i slíděníčko? ne. šmejděníčko v zrušeným muzeu. A nebojte, i když to je dost napínavý a na konci se možná trošku leknete, neni tam ani jedna příšera. Fakt fakt.


No… a to je ode mne zatím všechno. Mějte se moc hezky u svých počítacích aparátů a zase někdy.

ale my stále hledáme štěstí

Vyrazil jsem včera odpoledne na procházku po okolí. Pustil jsem se loukou pod domem dolů z kopce, prošel kolem nějakého jakoby kempu a dvou paní, co v lese sbíraly suchý dřívý. Jedna s kárkou, jiná, o kus dál, s autem zaparkovaným pěkně doprostřed cesty… a na jedinej rovnej kousek, kterej zbejval, si paní postavila velkej plastovej kybl na to dřevo… ještě že to jde tak snadno obejít, řikal jsem si radši, místo hudrování.

Každej zkrátka vidíme ten svět z naší perspektivy a přiohejbáme si ho, aby byl pohodlnej nám. Primárně nám nejde o to, někoho donutit nás obejít, nebo někoho předběhnout autobuse. Je to jen to soustředění na vlastní potřeby a úhel pohledu, jedna z věcí, který nám pomáhaj přežít. A jedna z věcí, která pro nás jako pro lidstvo může bejt výzva, je právě rozvinutí naší bdělý pozornosti kolem, na naše blízký okolí. Začít, i přes drobná nepohodlí, který to jistě přinese, rozšiřovat svůj pohled na to, jak jsme ukotvený ve fungujícím (eko)systému. Nebo sociálním systému. Že fungujeme sami za sebe. Ale taky jako nedílná součást celku. Ať už společenskýho, tak, jak po mnoha zkušenostech z lesní školy věřím, mentálního, duševního. Věřím, že ve chvíli, kdy si globálně uvědomíme, že jsme součástí jednoho celku/vědomí, bude pro nás mnohem těžší, ne-li nemožný, chovat se bezohledně k sobě navzájem, k naší planetě… nebo nakonec i k sobě samým.

Což mi připomíná:
V novým časopise Respekt je skvělej rozhovor, kterej vedl Petr Třešňák (s manželkou Petrou napsali úžasnou knihu Zvuky probouzení o životě s autistickou dcerou) s tibetským mnichem Jongge Mingjur Rinpočhem. Tenhle chlapík vyslyšel prosbu současného Dalajlamy, aby se učení meditace víc otevřelo současnýmu západnímu světu, kterej ji potřebuje, jako sůl. A v Americe se s předními neurovědci účastnil pokusů snímání mozku při meditaci. Třeba v magnetický rezonanci. A během toho naměřili v jeho mozku tak silnou pozitivní aktivitu, že ho média jeden čas prohlašovala za „nejšťastnějšího muže planety.“ Stal se opatem několika klášterů v Nepálu a Indii, milovaným a uznávaným učitelem… aby jednoho dne zmizel, přelezl zeď svého kláštera a stal se na čtyři roky potulným mnichem, vlastně bezdomovcem. A během prvních týdnů málem zemřel na otravu jídlem.
Po svým návratu (4 roky, chápeš? já tu se vším respektem a komfortem struggluju po deseti dnech se steskem, smutkem a pochybnostma o sobě samým) napsal knížku, která u nás vyšla pod názvem Umíráme každý den. Kde svoje zkušenosti a zážitky popsal.

No. A ten rozhovor je tuze zajímavej. Jak mluví o meditaci, o tom, že vůbec není třeb odhánět myšlenky, nebo se nějak zuřivě mučit. Ale, že je meditace skvělej nástroj pro pečování o vlastní potřeby. Ať už duševní, tak tělesný. A že je to taky jemnej, nenásilnej způsob, jak kultivovat svůj život směrem ke štěstí. A moc mne potěšilo i to, za jak důležitý takový hledání a pěstování štěstí, Jongge Mingjur Rinpočhe považuje. Protože si s tímhle názorem občas přijdu nepochopitelně osamocenej. Přitom by to přece mělo bejt zřejmý. Ale není. A tak je dobře, že tenhle pán, kterej v dětství trpěl záchvatama paniky, sepsal všechny ty knížky, trpělivě učil meditovat lidi po celým světě… i že s tim svym batůžkem přelez v noci tu zeď a na pár let se ztratil. A že teď udělal tenhle parádní a inspirativní rozhovor s Petrem Třešňákem.

A pro ty, co si rozhovor stejně nejspíš nepřečtou… nebo maj mizernou krátkodobou paměť, přidám vtip, kterej Petr o mediaci v rozjovoru říká:

Baví se spolu o dětech dvě dámy v parku… Jedna hořekuje. „Ten náš Pepa, to je hrozný, von teď pořád medituje, vod rána do večera, jenom samá meditace. Co já si počnu?“ A druhá jí odpovídá: „Hele, buď ráda, taky by moh celej den sedět na zadku a nedělat nic.

Sněží

Venku padají a víří velikánský vločky a snášejí se na béžově* žlutou louku pod domem. Včerejší bláto zmrzlo, vhtěl jsem napsat, že výhledy se chladem prodloužily, ale teď vidim v přímym přenosu jak záclona sněhu nemilosrdně zatahuje posledních pár hbřetů na horizontu, který byly ještě před minutou vidět. A už je tam bílá stěna.
A už bílá spolkla i kopec před těma hřbetama, velký vločky se proměnily v malou krupičku, která šumí na střeše, jako déšť. auto jménem Jeřabina už má zapadanou střechu a louka, jako kdybys ji pořádně pocukroval moučkovým cukrem.

už druhej den mě bolí za krkem, což je nepříjemný. Nejspíš trochu tím, že mám blbě danej notebook a moc se k němu sklánim, tak si ho dávám na krabičku od barev a uvidíme. tak už nejsem nejmladší, žejo, jak se řiká.
včera večer na mě poprvý padl větší splín. tak dlouho se přibližovala polovina mýho azylu, pořád mi to tak utíkalo, až se to včera k večeru zastavilo a já měl dojem, že druhejch deset dní bude trvat nejmíň dvacet let. Nebo, že to je spíš tak nějak v nedohlednu. Že bych potřeboval se zachumlat k těm svejm děvčatům. Ani nic jinýhoi nemuset, jen se tak přitulit k těm svejm blízkejm bytostem. Nebo jejich vlastním bytostem, ke kterým jsem tuze přilnul.
Poslouchání Duny, kde se mladý Paul Atreides pozvolna učí po smrti otce poznávat svý nově se objevující schopnosti, ani sledování Vikingů, kde všichni postupně umíraj a přicházej o všechno, co budovali šest sérií, mi k náladě bůhvíjak nepřidalo. Venku studená tma a vichr.
Nakonec jsem sjel na Českým rozhlasu celej cestovatelstkej podcast Dana Bárty. A to bylo bezva. Pana Bártu mám moc rád, i když mám dojem, že osobně bychom si asi docela lezli na nervy. Ale cestuje, píše a čte jak zpívá. Tedy parádně.
Nakonec tíseň odezněla, zachumlal jsem se v obývacím pokoji do deky a za praskání utlumenýho ohně v kamnech jsem usnul.

ráno mě vzbudila ta sestřička s veselým hlasem z Nukleární medicíny:
„Vy tu nemáte žádanku na ten samotnej zákrok. Máte tady na ten první test, na ten akumulační taky, ale na ten samotnej zákrok ne. Potřebuju, abyste nám to sem dones.“

Pokoušel jsem se rozespale oponovat: „Však jsem za svým endokrinologem byl několikrát právě kvůli žádankám. Jak je možný, že se to neobjevilo teda dřív? A vůbec, nejsem teď v Praze…
Nijak extra jsem nepochodil. Až se vrátím, než s holkama odjedeme na Moravu, budu muset teda ještě k endokrinologovi a pak stejnak do IKEMu. Že by se mi chtělo dělat poslíčka se žádankama, to semi pochopitelně nechce. A nakonec to stejnak udělám, protože to bude jednodušší, než se planě dohadovat s paní sestřičkou. Nu, i takový je život.

Venku se velký vločky změnily v ty uplně maličkatý, který vířej vzduchem. Hřebeny v dálce už jsou zase vidět a studenej vítr vyfoukal v šedivý obloze pár míst s modrou oblohou. Vypadá to, že dneska bude pořádně studený den.

*neměl by být beijaflor taky béžový? Věděl by Dan Bárta?