Hezký den

všimli jste si toho taky? Co to udělá, když po skončený transakci u pokladny, u přepážky, u doktora, v taxíku… když se rozloučíte slovy „hezký den“?
Nejde jen o tu reciprocitu, protože většinou z druhý strany zazní: „vám taky“. Nejde jen o ten překvapenej pohled, kterej k vám většinou zvednou, často poprvý za celou dobu. Většinou si ani člověk nepřipadá jako moralizující chytroprd, s čímž teď trochu bojuju, když se to celé snažím zachytit.
Líbí se mi asi spíš ten moment, kdy skoro cejtíte, jak něco luplo, jak se něco jemného dalo do pohybu. V hlavě mi naskakuje spirála stočená uvnitř budíku, ale taky dokulata stočená hoblinka uštípnutýho dřeva, tak lehká, že ji rozkolíbá vítr. Jednou už jste vyslali do světa přání. Té unavené paní na poště, brejlatýmu klukovi v Costě, podmračený dámě na úřadě, těm to někde jemně brnkne to tý konkrétní pružinky, lehký jako list.
Často jsou trochu zaskočení.
Proč zrovna dneska?
Proč zrovna oni by měli mít hezký den?
Copak se něco slaví?
Často se ten list jen zhoupne.
Ale každej z nás má denně k dispozici velikánskej počet takovejch maličkejch nadechnutí a fouknutí. Který nemusí využít. Ovšem jakmile jednou začnete, snadno to přejde do krve. A zároveň jen tak nezevšední.
A ten list toho hezkýho dne se jednou uvolní a zároveň rychle a lehce se snese dolů, dosedne těm lidem na dno srdce a udělá jim dobře.
Tak si to představuju, tak jsem to alespoň dokázal zkoncentrovat a zachytit jednoho podzimního rána v sedmém patře budovy T-Mobile. Za hodinu mi vyprší parkování u OBI, v tu dobu bych měl taky pomalu vyrazit, abych stihl vyzvednout Aid Kida a dorazit v čas na zkoušku. Bude to dlouhý den ve kterém se rýsuje spousta práce i potřeba dobře to všechno vést i nechat plynout.
Zároveň. Jsem z toho všeho celý rozechvělý.
Dost se na to těším.

Jak jsem ráno scházel po schodech, na zádech dvě kytary a jeden cigarbox, přes rameno tašku s počítačem, v ruce pedalboard, znělo mi v hlavě:

Vidíš! To je ten rock&roll, co sis tak přál!

A má to recht.
Hezký den.

můj den

začíná zvukem. Zvukem, kterej mě táhne ze sna, ještě ho nedokážu zařadit a pak zase usínám. Probouzí mě měkké a důrazné údery, Maruška leží naštorc, hlavičku musí mít někde… někde na Mášině hlavě, vypadá to z mýho úhlu. Nožičkou si kope do rytmu nějaký svý písničky. Zas na chvilku zaberu a pak mi do ucha zazní:

co děáš, táto?

otevřu oči, první co vidim jsou mý brejle, nasadim si je, a vedle se začíná ozývat radostné: eme na to, deme na to… a já na mobilu zjistím, že je čas vstávat, vypojim ho z nabíjení a pak chytnu tu naši dcerunku pod pažemi a vytáhnu ji z postele a posadim na nočník, pustim krtečka, chystám kafe a ranní mlíko, pak se ve dveřích ložnice objeví to mý štěstí rozčepýřený a řekne:

tyjo, za půl hodiny bych měla vyzvedávat babičku

a pak do práce a teď z práce autobusem na pěveckou zkoušku. U autosalonu na Spořilově to v druhý části autobusu tak hází, že mi mobil s blogem vyskakuje z ruky a taky se mi začíná z toho vejfukovýho smrádku začíná zvedat žaludek, tak se vrátím k poslechu toho našeho Září a opakování si textů jen tak v hlavě.

krásnej den všem

Podzimní podvečer ve Varšavě

Že bych pouštěl pomalý písničky v jeho baru Varšava jsem slíbil Davidovi Schwagerovi někdy před dvěma měsícema, možná třema, tuším, že jsme zrovna byli se Zvířetem v Sonu.
pak dlouho dlouho nic a včera ráno mu teda píšu, jestli to platí a spíš jsem očekával, že ne. Ale, světe div se, kámo, ono jo.
A tak jsem kolem půl osmé pospíchal z Francouzské dolů ke Grebovce a Nuslím… a pak seděl ve Varšavě.
Poprvé jsem hrál se spotify, takže jsem si na začátku napřed udělal playlist a do něj průběžně zasahoval a doplňoval. A bylo to fakt bezva. Jen teda nepřišlo mnoho lidí, napřed Peter, pak Jára s kamarádem Honzou a když se tihle tři kolem jedenácté loučili, nečekaně dorazila ještě Martina s přítelem Jakubem.
Ale kolem půl dvanáctý už jsem frčel domů tramvají číslo 22 a pak 12. Těší mě, že nejsem smutnej ani otrávenej. A že mi to vlastně docela šlo.
Příště pozvu víc lidí. A od Martiny si pučim kouřostroj.
To bude, panečku, jízda.

Pon pon pon

V sobotu přiletěl brácha Technař z Aljašky. Je hubenej a má fousy a vypadá, že si zase užil světa. Dovezl jsem ho na autobus, českolipští kamarádi už čtrnáct dní zdraví maminku, že se těší v sobotu do Sršně, přijel prý dokonce i bratr pankáč.

my vynechali jednu dospěláckou party a zůstali doma. Maloval jsem, pracovali jsme a zkoušeli odpočívat. V neděli dlouhatánská procházka a pak dlouhatánský uspávání a k práci jsem se dostal až večer. Dneska je toho tedy o trochu víc, čeká mne jeden z těch dnů, které z odstupu vypadají, že se nedají stihnout. Je možný, že večer budu hrát jako slow dj v baru Warsava na Vinohradech, jak to v takové dny bývá, není to jisté a nejsem na to bůhvíjak připravený. Už se mi tam ale kumulují schůzky.
Vedeme skutečně plné a barevné životy.

venku sedla podzimní mlha. Ráno jsme měli hodinku s Maruškou, která už odmítala spat a důmyslně do mne šťouchala a tulila se a zase tahala za vlasy… když začala nahlas vykřikovat, vyrazili jsme vedle

a jdeme na to

a jdeme a to

opakovala si ta naše malá prdelka, ve dveřích pozdravila a řádně podrbala lehce zaskočeného Fouma a pak už nočník, mlíko a tě, tě, tě, tedy krteček, svatá trojice dobrého rána. A je tu celý nový den, týden. Celý nový svět.

Tak jdeme na to

dobré ráno

míň po D1

je zajímavý, sotva zmizej holky z domu, začne se mi po nich stejskat. celý dopoledne se nemůžu vyhrabat, kolem druhý mě naloží laskavá Aid Kidova maminka Blanka a pak nabereme Aid Kida a Anniko, která si ode mne v úterý koupila obraz a pak se zeptala, jestli by se s námi mohla svízt na Medicine Boy.
A jeli jsme.
Po D1 to bylo dlouhý, dlouhý. Pitíčka na pumpě, za chvíli zase potřebuju čůrat, pravidelný natřásání nepomáhá, zkrátka paráda. A pak Kabinet a jejich batátový hranolky a pak zvukovka, z který jsem malinko rozpačitej, nějak si nejsem jistej, jestli to celý dokážeme tři kapely zvládnout funkčně rozestavit a přestavět na jedný stage, jestli dorazej lidi, jestli mi nepraskne struna, kterou se mi před koncertem podařilo vyvlíknout a pak jsem ji horem spodem soukal zpátky do titěrnýho očka…
ale Billow na to jdou většinou z lehka a tenka, my měli výhodu síly a tlaku, takže mě to od prvního zaloopovanýho kytarovýho podhoubí táhne, za chvíli už stojím na špičkách…
taky jsem v jednu chvíli sešlápl Whammy tak důkladně, že jsem okamžik visel nad možností, že se prostě celej překlopím dopředu, kytarou dopadnu tak akorát na odposlech a z nízkýho pódia se překotím dolů.
Ale vyrovnal jsem to.
A pak byl najednou konec, museli jsme dodržet čas.
Několikrát jsem se v závěru díval na hodinky. Přišlo mi to nepatřičný. Příště řeknu, ať nám někdo ukáže 10 minut před koncem.
Velmi laskaví a vstřícní Medicine Boy, tichoučcí Billow a fantastický veganská
A pak jsme zase frčeli zpátky. Blanka je skvělej řidič, Aid Kid skvělej DJ… ale po nějaký době cesty tmou se mu do playlistu loudilo čím dál víc Thoma Yorka a hlavy nám všem padaly, občas jsem se s trhnutím probudil leknutím, že usínám za volantem.
Za oknem ubíhala krajina, jednou chvilku jsem si připadal, jako kdyby byla umělá, jako kdybych se koukal z okýnka miniaturního autíčka, co se žene mrňavoučkým věrným modelem krajiny, jaké se staví pro elektrické vláčky. Všechno bylo tak precizně vysoustružené, maličká okénka titěrných baráčků svítila do noci.
a byla pryč.

doma jsem nemohl usnout
chvilku jsem surfoval a řešil pár věcí na zítřek
pak koukal do tmy
vedle mě funěl do peřiny středně velký mourovatý kocour Foum

ráno jsem se vzbudil plný optimismu, na Vyšehradě prodal další obraz a dorazil jsem do práce. Všichni mí čeští kolegové zrovna videotelefonují s našimi slovenskými kolegy, kancelář je plná, nebýt toho, že trainee Šimon měl schůzku a teď si zašel na cigáro, musel bych sedět u stolku za dveřma, kde ale není židle, protože ji využívají teleofnující… takže bych musel sedět ve vzduchu
což je blbost

dneska se vrací děvčata ze zdravotního výletu na Matezovu chalupu. těším se na ně velmi.

po chmurách posledního postu jako by se země slehla. i když jsem dneska fest unavený, cítím se moc hezky. je fantastický, že mám možnost takhle hrát. časem snad i častěji a pro víc lidí.
snad jen víc jezdit vlakem a míň po D1


pondělní chvilka apatie

Čerstvě dodělanej a nasdílenej příspěvek je potřeba hned stáhnout, rozstříhat a předělat. Někdo zapomněl dát vědět, že podmínky pro parkování, který jsme natáčeli v úterý před úprkem do studia, ještě vlastně neplatěj. Však se s tím vypořádáme, no ne? Chvilka zdržení, co to komu udělá.

Nadšení diskutéři velkého T se radují, že jsme udělali chybu.
Na účtě mám zase mnohem míň peněz, něž bych si myslel a potřeboval. A přitom všude kyne jenom samá práce a práce a práce. Dva dny odpočinku se někde jinde futrujou prací a prací a prací. Nemám kde se zastavit a za každým spočinutím se mi hromaděj další úkoly.
Můj báječněj pedalboard přestal fungovat, nejspíš pokažený napájení, do večera to musím vyřešit nejspíš, do středy určitě. Nejspíš bych si koupil novej, protože to bude technicky nejjednodušší, časově i finančně nakonec asi.
Ale to bychom už byli úplně bez peněz.
Bolí mě hlava, jsem unavenej a otrávenej.
Podnělíčko jako malovaný


V břiše zvířete

včera jsem jel z práce dlouho na zkoušku, pak jsme čtyři hodiny docela tvrdě pracovali na dalších dvou skladbách. A šlo nám to podstatně pomaleji a měli jsme na to míň času, než v úterý. I pizzy se ob jednávaly jen dvě. A Andrejka přinesla zbytky dalších dvou od Lenny.

Pak jsme jeli děsně dlouho autem. Napřed jsem vezl Marušku Puttnerovou, Aid Kida a Ondru Mataje, postupně mi ale z auta vyskákali a já se poskokama úplně totálně zacpanou Prahou posouval k domovu. Kde jsem se nakonec nečekaně rozhodl, vzal si čistou košili a špinavé sako a s mou krásně ustrojenou, ošacenou a nalíčenou ženou Marií jsme vyrazili do Hudebního divadla Karlín, kde Marek Eben moderoval galavečer k výročí 100 let Ochranného Svazu Autorského.
Společně jsme nikde dlouho nebyli takhle vyšvihnutí a bylo to moc hezké. I když bych asi raději to své děvče vzal na předávání Andělů, kde bych tak dva tři dostal, když už bych si měl vybrat oficiální událost, na kterou si vyjít. Ale tuhle možnost jsem zatím v pestrém vějíři svýho života neměl.
Je blahodárný být někde spolu. Marie si dala víno, já brko, společně jsme pojedli olivy a oříšky a pak zase tramvají odfrčeli domů.
Marušku hlídala babička. Marie. A až do jedné jsme si vyprávěli, povětšinou o náročném období „podzimu života“ a o tom, jak perfektní je mít v životě takového cvrčka, krtečka, medvídka, jako je naše malá Maruška.

Ráno jsem vstával v šest, dal si rychlou sprchu a vyrazil do práce. Seč mi síly stačí, snažím se to tu neflákat. A tak jsem na včerejšek v noci dostříhával klasické firemní video z fotek, aby mi na zkoušku přišly komentáře, co musí být dneska zapracované. A tak jsem frčel prázdným městem tam, kde jsem se včera v protisměru plahočil a ani mi to nepřišlo.
Práci jsem měl nakonec rychle hotovou. A Tomáš Neuwerth zaspal, takže se naše dnešní ranní schůzka ruší a já pojedu v podstatě až na zkoušku. A tak tu sedím, kolem se začínají hemžit lidé velkého T.
Dobrý ráno, dobrý ráno v břiše zvířete