štěstí bejt součástí takový radosti

odepisuju mladé paní, která mi na Facebooku posílala fotku svého muže s kytarou, kterou jsem pro Red Bird Instruments pomaloval. Šlo o model Ffast back, zrovna ten, na který jsem hrál na Red bird Festivalu U sosny, kam jsem jel hlavně předat Honzovi rovněž pomalovanej cigar box, kterej pro něj vyrobila jeho spolupracovnice Lucie.
Každopádně jsem mladé paní poslal nějaké fotky, jak jsem postupně Ffastback pomalovával, ta z nich zase měla radost a psala mi, jakou měl muž radost a že si tu kytaru děsně hlídal a jakmile se objevila venku, hned ji pořídil. A že krásně hraje. Což jsem měl možnost u Sosny vyzkoušet. A je to pravda.

Včera jsme se dozvěděli, že jsme vyprodali Akropoli. ale protože se zároveň intenzivně řešil i druhej termín, ten samej den od pěti hodin, museli jsme s šířením radosti počkat do dneška. díky tomu, že koncert začne takhle brzo, můžou na něj vyrazit třeba rodiče s dětma, co nás maj rády, ale od osmi do desíti už je to pro ně moc. což mi přijde parádní. a vůbec mne to tuze těší, protože vyprodat Akropoli je prostě skvělá zpráva. a získat ještě další možnost pro všechny, který jsou tou skvělou zprávou zklamaný, jelikož by se nedostali, je vlastně další skvělá zpráva.

kdykoli, nebo v naprostý většině případů, Maruška přijde k Julii a promluví na ní svým speciálním, pro Julii určeným hlasem, Julie se usměje. Julie se vůbec směje hodně. Dneska večer, vlastně před chvilkou, jsem se na chvilku na jedno koleno naklonil nad velkou postel, kde na zádech ležela ta naše nejmenší. a nad ní se skláněla maminka Máša… která, jako by s druhým miminkem byla ještě víc maminka, jakkoli s prvním nikterak nebyla maminkou méně. a pak se přivrtěla i Maruška a řekla tím speciálním hlasem: Jůlinko, to jsem já, tvoje sestřička
A Julie se usmála…


štěstí bejt součástí takový radosti

ulity II

taky jsem byl ale dneska po tuze dlouhý době u svýho barbera Majka. A ta věc, kterou se mnou během hodiny provede, mi nejen ubere asi deset let věku při pohledu z venku, ale i při pohledu zevnitř. je neuvěřitelný, že se z takovýho otahanýho zarostlýho a životem utrmácenýho medvěda stane díky břitvě a holícím strojkům takový sympatický, poněkud vrásčitý mladík, plný elánu a energie, který cítí odhodlání, postavit se všem nespravedlnostem a úkladům světa.

5. 11. dva dny a tři roky po mém tatínkovi Koubovi, zemřela na rakovinu vaječníků Mimi Parker, bubenice a hlavně zpěvačka kapely Low. Tahle báječná slowcoreová parta hraje už dlouho, ale já je pořádně objevil až s posledníma dvěma deskama Double negative a Hey What!, který se ale zase řadí k těm mejm úplně nejoblíbenějším a nejsilnějším hudebním zážitkům. Stejně jako úžasnej koncert Low před asi třema lety v Meet Factory. Sakra, ještě letos v září jsme se se Steffenem z Jazzclub Tonne v Drážďanech domlouvali, že když se mu podaří Low zlanařit do klubu, přijedu mu tam zadarmo zahrát jako předkapela, budu spát pod stolem a pít jen vodu, abych ušetřil náklady.
Low jsou, nebo byli, navíc trio. Majželskej pár, Alan a Mimi. A nějakej baskytarista, který, jak Alan vtipkoval, měněj tak často, až jim to neslouží ke cti. Za týhle konstelace to bohužel znamená, že celá kapela skončí a už nikdy nic nenatočí a tak dále.
Smutno mi z toho bylo. I je.

Jak jsme teď ale, po deváté večerní, dostal do náruče maličkou Jůlu a uspával ji, zatímco uondaná maminka zapadla na kutě s tou starší dcerunkou, došlo mi, jak obrovskou máme výhodu. Jaký máme štěstí, že teď, když venku začalo lejt, prší tam ta studená tma a neartikulovaně hulákaj fašounci Sparty, máme elektriku. Teplo a světlo. Protože jen pár set kilometrů od nás to vůbec neni standardní situace ani pro lidi, kteří, tak jako my, byli na tenhle „běžnej“ komfort perfketně zvyklí. Že tam teď v ještě větší zimě nesvítí světlo, neteče voda, nehřeje topení. A hulákání, který se nese zpoza oken, by nemuselo patřit rozjařenejm fotbalovejm divákům, jejichž mužstvo dneska nad jiným slavně vyhrálo.

Jsem rád za tyhle kukaně, který máme. Ze kterejch můžeme koukat, jak venku prší.
I když jen v tom krátkym čase, co usnou naši blízký a než únavou odpadneme my. Jsem velmi vděčnej za to, že můžu žít tam, kde jsem, s těmi, které jsem v tom širém světě našel. Že se můžu věnovat tomu, co miluju a co mne léčí. Že jsem si v tenhle unikátní moment vědomej jeho posvátnosti a zázračnosti. I když před chvilkou jsem byl celej žhavej brblat, jak to mám náročný.

Přijde mi, že se hodí tahle písnička…

Ulity

Jsou dny a situace, kdy bych se tak nejraději zatáhl do nějaké útulné kukaně a koukal celý den, jak prší do zahrady. Napadá mne, že dokud člověk nemá děti, ani si pořádně neužije, že by si takovou věc klidně mohl dovolit. Až, když to z nějakého důvodu tak úplně snadné není, jednomu dojde, jak to může být léčivé, důležité a osvěžující.

šumák

je to šumák… šumivý čas, jako by vás ponořili do vysoké štíhlé sklenice a hodili tabletu pomerančového šumáku… osvěžující bublinky proudí kolem celého těla, odbublávají šupinky staré suché kůže, vypadané vlasy a drobné nečistoty.

včera ráno jsem s Maruškou napřed běžel k paní doktorce. den předem jsem dostal ve školce klasickej kartáč, že má Maruška kašel a že s kašlem se do školky nechodí. Když jsem se snažil vysvětlit, že nám paní doktorka řeklam že jde o tzv „školkovej kašel“, se kterým Mářu vždycky 14 dní máme doma a jakmile se doléčí a vyrazí do školky, do tří dnů má kašel novej… ale dostal jsem se jen ke školkovýmu kašli, což si vysloužilo další kartáč, že kašel se kterým se do školky chodí neexistuje… no, než jsem se pořádně stihl rozkoukat, už byla paní vychovatelka pryč a já se cejtil zase jako malej Jakub, co dostal vyhubováno za něco, co neproved. a to bych si tipnul, že bude paní vychovatelka tak přibližně v mym věku. nu. neva. některý věci zkrátka fungujou pořád.

Maruška má zůstatz týden doma, jinak je všechno skutečně v pořádku. z čehož mám radost. a i tu dlouho připravovanou a přesunovanou schůzku s Aid Kidem a Petrem Ostrouchovem jsem stihl jen asi s patnáctiminutovým zpožděním.
Bez problémů jsme debatami o možné budoucí spolupráci vyplnili celé dvě hodiny, které jsme měli k dispozici a já se pak s nadšením na Míráku posadil do tramvaje 22, která mne měla za 32 minut dovézt ke Kaštanu, kde jsem si den před tím nechal věci a měl ještě nějaké natáčení… jenže ouha. na Karláku už jsou informace jiný a tak nakonec spíš souhrou štěstí, než rozumu, doběhnu na Lazarskou a odtamtud jede jiná 22, která už mne ke Kaštanu doveze. S dalším patnáctiminutovým zpožděním… které jsem během nějakého natáčení a stěhování cajků docela srazil, abych pak dvacet minut čekal na vůz taxislužby a s ním pak jel hodinu do klubu Za školou. Byla to peprná hodina plná popojíždění, v jednu chvíli nás od nehody a čekání na policajty uprostřed křižovatky nad Prašnym mostem zachránila jen pneumatika vytočeného kola, o které se paní, co do nás nacouvala, zarazila, aniž by poškodila vůz. Docela jsme se s panem taxikářem skamarádili za tu hodinku. a když jsme pak asi deset minut stáli bez hnutí na kruháči Kulaťáku, vypnul taxametr.

Za školou jsem vystoupil trochu zmačkanej, došlo mi, že domů už se pro kontaktní čočky a náhradní kytaru nepodívám. a že se s tim nedá nic dělat. pozvolna jsem se ze zmačkanosti zase rozložil, trochu zataženej chladem a venkovním deštěm a promoklejma botama se postupně osměloval… a pak hrál Walda a pak jsem hrál já.
Pódium bylo extrémně sporý, dvě bílý světla, dřevěná podlážka a pár židlí. a i na tomhle půdorysu, i s těmahle jednoduchejma rekvizitama, se dá hrát. každej z nás k tomu s Waldou přistupujeme trochu jinak. a zároveň oba tak plynuje přecházíme, improvizujeme, plyneme. A hudba propojuje. Dotýká se. Zesiluje a násobí.
Bylo to radostný a povzbuzující. Stejně jako vernisáž, krátký hraní a cesta dodávkou s kamarádem Honzou den předem. rozhodně malý kroky pro lidstvo. ale kolik se do toho jednoho maličkatýho kroku lidskýho pokolení vejde radosti.
stovky kilo dvacet, jak řiká Maru podle Včelách medvídků

je to šumák
bublinky všude

Za sluncem a zpátky

Do Opavy je to z Prahy kus. vyrážim v půl jedenáctý, ale už ve dvě dávám vědět ze záćy Red Birdům, že do Brna mi to ještě chvilku potrvá… potkáme se na rychlou kávu a předání pomalovaný kytary. a jedu zase dál. přesto parkuju před Holosem až v půl šestý večer. pàrkrát za cestu mne napadne, jakej to má smysl, odjíždět takhle daleko od svejch milejch. kvůli hodině a půl, dvou hodinám, který nakonec moje performování nebo povídání většinou zabere.

myslim na to před půlnocí, když v krásnym apartmánu nad hlavním dejchacím sálem usínám. a i když se mi stejská po všech třech děvčatech, vim, že to smysl má. protože to byly parádní dvě hodiny, kdy probíhala intenzivnî výměna obrazů, emocí a informací mezi moderujícím Milanem Hrabánkem, mnou a těma lidma, co dorazili. opět jsme si povídali o dejchání, o tom, co mi přineslo do života. tentokrát většina zúčastněných alespoň trochu věděla, o čem mluvíme. a tak to bylo velmi intenzivní a hluboký. a i po oficiálním konci jsme seděli a povídali. dlouho.

ráno jsem vstal v šest a jel. východ slunce se musel stát, když jsem projížděl jedním z mnoha míst s hustou mlhou. propojka mezi telefon a auto audio nefungovala a tak jsem poslouchal a přepínal radia. a kromě Proglasu a Radia 1 jsem teda přepínal furt. takže jestli je to noční můra nějakejch dramaturgů, že jim bude posluchač otráveně přepínat na jinou stanici, tak bych chtěl říct, že je teda oprávněná. ta můra. je to fakt zlo. indiferentní pop osmdesátejch let, O5 a Radeček a indiferentní pop devadesátejch let. fujky hnujky.

Domů jsem dojel v 10:10, třiadvacet hodin po startu. Skoro 800 kilometrů. cesta za sluncem a zpátky.

tak akorát jsem se stihl osprchovat. a vyrazit pro tu naši květinku do školky. po pár dnech se spolužáky zase kašle, jako posledních 14 dní. takže teď už druhou noc zase spíme v obýváku, ať kašlem nebudí Julii a Mášu. je to teda trochu otrava a hlavně mi je líto, když ji slyším zase buchcat. Ale hlavně, že jsem zase zpátky doma.

dneska měla naše republika narozky. tak asi všechno nej.

Štrůdl

Máša upekla už několikátej den po sobě vynikající štrůdl z přepravky jablek, co jsme dostali od kamarádů. teď jsem našel vedle dvou celejch i jeden takovej kousek, pětinu, možná čtvrtinu… něco mezi pětinou a čtvrtinou zkrátka
Sežral jsem ji.
Mám Mášin štrůdl dost rád, je to jeden z highlightů podzimu.

dnešní přednáška jako native speaker pro CET, na kterou mne pozvala Pavla Jonnsonová, byla moc hezká. nakonec jsem se i docela rozmluvil. bohužel až teda skoro nakonec. tak v poslední pětině. m´Luvil jsem, tak jako s Petrem Václavkem a jako zejtra večer v Holosu v Opavě, zejména o holotropním dejchání a o umění. V angličtině to bylo místama tvrdý, ale nebál jsem se a šel dál.

a došel jsem až sem, k tomu štrůdlu

Ožužlaný párek

Podle mýho osobního názoru je Marek Ztracený příšerný. Dlužno říct, že mne kdysi jeho klíčový song Ztrácíš přišel super a nadějnej… ale pak to šlo rychle dolů. Že někdo takovej vyprodává haly by se snadno mohlo stát zdrojem velký deziluze ze současný scény, společnosti a doby obecně. To by se ale dalo vlastně skoro z čehokoli.
Z politiků, kteří ani tváří v tvář homofobní vraždě v Bratislavě, nedokážou nebo nehodlají změnit svůj homofobní narativ. Z Putinovy nesmyslný, hloupý a strašlivý války. Z protipotratový politiky spojenejch států. Z osmi let, který dostali polští manželé za to, že pracovali s ayahuascou. Jako bychom se chytli za ruce a otočili se na tý nadějeplný cestě řiťmi ke světlu a za zpěvu povzbudivých písní kráčeli zpátky do dobr sraček a neporozumění. A přitom, jako bychom měli už už za příštím rohem zahlídnout krásu stvoření.

I o tom jsme se dneska bavili s Petrem Krušinou Václavkem, ze kterého se, zcela nepravděpodobně, ve Fryštáku vyklubal bratr „toho!“ Vladimíra Václavka z kapely Dunaj. Petr mne pozval do svýho podcastu Spiritual Talk. A tak jsem dneska krátce po desátý obcházel budou Expa, před kterým jsme dostali dva Anděly a kam jsem docházel z T-Mobilu na schůzky s Havasem. Dnes tam sídlí Creative dock, pro kterej jsem kdysi taky asi dva měsíce pracoval. Petr je jeden z jeho šéfů, pokud jsem to dobře pochopil. Možná takovej ten úplně hlavní.
Povídání si v akustický místnosti na nahrávání reklam, bylo vlastně docela svižný. Na každou otázku jsem se rozpovídal, nakonec Petr stihl položit tak tři, čtyři. Zároveň bych si troufl říct, že jsme toho probrali docela dost. Za třičtvrtě hodinky už jsem zase mířil k domovu. A teď večer už je to na síti. I to je ta moderní doba.

Pro auto Jeřabinu jsem jel až včera. Nakonec to vyšlo na 21 000, kromě čelního skla, který by stálo navíc cca sedm, ale snad se o něj tedy postará pojišťovna. I když teda pán, jak do telefonu, tak podle autoopravářů, byl pěkně nerudnej a vypruzenej a vyfocení skla mu teda rozhodně trvalo výrazně dýl, než dva pracovní dny.
Opravili nám tedy převodovku, rameno a ještě oleje vyměnili…
do Vinoře jsem jel hodinku a půl, zpátky hezky lehkým autem s lehkou peněženkou za třicet minut, tak akorát to pokrylo dvě hodinky, co nám babička hlídala Jůlu… a takhle to s tím časem na práci vychází poslední tejdny pravidelně. Vždycky do toho něco skočí. A večer už většinou tak drhnu kýlem o dno, že už nic skutečnýho neudělám. Jsem z toho unavenej a napjatej.

Včera ale taky byla Maruška poprvý v bazénu na plavání, který párkrát prošvihla kvůli nemocím posledních tejdnů. Ze všech pravidel, který taková návštěva obnáší, jsem byl napřed dost vystresovanej, ale nakonec to všechno docela šlo. I ten mumraj v šatnách, i ten obří hluk a zmatek „na bazénu“. Paní učitelka si Mářu hned vzala do parády, společně s několika dalšíma maličkejma dětma je proháněla sem a tam, ani si nestihly uvědomit, že se naučily potopit hlavu pod vodu, vydechnou do ní vzduch, nebo splývat na zádech… bylo to legrační, plný vzrušení a emocí. A Marušku to, i s občasnejma krátkejma vyděšeníma z velkejch úkolů, moc bavilo.

Večer jsme byli tak uondaní, že Mářa usnula hned… a já odpadl do postele ještě před desátou. I díky tomu se mi před sedmou, kdy připravuju Maru do školky, vstávalo podstatně líp.

Dneska uvidím. Zatím se mi povedlo udělat jen pár bílejch teček na kytaru, na který pravuju pro sebe a Red Bird Instruments. Holky vedle čtou pohádku o Pejskovi a kočičce, Jůla do toho brouká, z koupelnový skříňky se uvoňuje nekvalitní magneticko lepící páska a drobná kovový předměty nečekaně vypadávají na podlahu.

Zítra jedeme za babičkou do České Lípy ukázat ten náš nejmladší poklad.
Jsou to živé a po okraj naplněné dny.





Ztracený párek

Převčírem ráno jsem cestou z Vinoře napsal na Facebook tenhle status:

Sólistovi, či dvojici, která se rozhodla otestovat, nejspíš svým požehnaným zadkem, pevnost čelního skla našeho rodinného vozu, bych chtěl poděkovat za neplánovaný výlet k panu opraváři, osvěžení vztahů s naší pojišťovnou a možnost, vrátit se z těch svých nadoblačných výšin, kde se celé dny stejnak pohybuju, zpátky na zem. Strávit celé 4 a půl hodiny, které je naše dcerka ve školce, malováním, by bylo tradiční monotematické mlácení prázdný slámy. Takhle se podívám do světa i mezi dělný lid. Pojezdím autobusem s nerudným řidičem. Profrčím metrem. I se trochu projdu.

Sklo teda při testu nevydrželo, ale to jste asi zjistili hned.

Pokud šlo při testu zároveň o kopulační akt, nechť vám to Pán vrátí na dětech.

Odpoledne mi volal pan Čáp, že auto byli kluci projet, a že to vypadá, že kromě okna a oleje, že budou možná muset měnit ještě převodovku, ale to by bylo dražší. A taky ž jo, navečer mi skutečně potvrzuje, že to bude asi sedmnáct. A že to bude do zejtřka, teda jako do včerejška. Ale že se mu neozval pán z Generalli pojišťovny, kvůli vyfocení skla, aby ho mohl nechat vyměnit.

Pán z pojišťovny se ozval až včera odpoledne. Vyžádal si pečlivě všechny údaje i kusaje, které jsem byl den a půl před tím nadiktoval jeho kolegovi při sjednávání zahájení pojistné události i kolegyni následujícího rána. a prý se k vyfocení dostane až zítra. tedy dnes. snad dopoledne. tedy v době, kdy jsme už měli být na cestě k babičkám do České Lípy. na mou odvážnou otázku, zda neměla být pojistná událost vyřešena do dvou pracovních dní, odpověděl, že on ji dostal k řešení až dnes. tedy včera.
zhruba předpřipravený plány se zase kompletně sesypaly, maminka teď v Lípě čeká s husou, nebo kachnou, nebo co se to rozhodla připravit. a já čekám doma, až se mi milostivě ozve pán, kterej má nějaký mý plány, časovej rozvrh, pracovní povinnosti i fyzickou a mentální kapacitu, totálně na párku.

Marek Ztracený vyprodal ne jednu, ne dvě, ale hned tři haly v Edenu.


Mí drážďané mi rozumějí

Slunce svítí v Dresden
Ale jenom přes den
Stejně jako v Jičíně, Pičíně
i Děčíně

recitovali kdysi Kalif a František Řezníček jednu ze svých trefných básní. a měli pravdu. v tý době, kdy s ní přišli, se ještě do Drážďan jezdilo přes pár vesnic různejma zákrutama a silničkama a bylo to celý takový nedůstojný. Teď už se člověk veze až pod mraky, hluboko pod ním Porta Bohemica, než se rozkoukáš, už jseš skoro tam a pak už zase popojíždíš po městě s trubkama, co vedou horkou vodu, či co, tim moderně prastarým městem.
a pak Tonne, nemůžeme se s Lindou shodnout, kolikrát že jsme tu vlastnš hráli.
Dvakrát se Zvířetem, říkám, ale sám si nejsem jistej. A i když mám pravdu, vypadá to, jako že mnohem víckrát už jsme sešli do toho fajnovýho podzemí, klubu v historickým sklepení, kde visí v místnosti s barem jeden z mejch prvních velikánskejch obrazů, fantasticky nainstalovanej a nasvětlenej. Do klubu, kde se kouří. Kam choděj lidi po padesátce v oblecích, nechat se ofouknout trochu tou moderní hlasitou hudbou, omrknout, co maj dneska ty mladý místo jazzu, kterej byl rebelie, jeje, to už bude panečku sto let, jen to fikne.

servis i přirozená laskavost, se kterou k nám Steffen a celej jeho tým přistupuje, je v přímym kontrastu s tou poslední Malostranskou besedou. což mi dochází, až když to v pátek vysvětluju na procházce Andrejce s Ondrou a Myhsce s Kubou a vlastně i Máše v tu chvíli… že v tý studený šatně v MB, kde v prosklený redbull lednici ležela jen nějaká taška se zapomenutou svačinou a pul lahve vody, kde se vždycky všichni kromě PeKla a muzikantů ztratili, když bylo třeba nosit a objevili se až když se skončilo, kde nějak nikdo neřešil, jestli něco nepotřebujeme, než si vzpomněl Dan a Aid Kid, že bychom tam normálně měli podle podepsaný smlouvy mít občerstvení a vody na pódiu a tak dále… že v tý studený šatně jeden snadno získá dojem, že to, co dělá, vlastně skutečně nikoho nezajímá. Že je to koneckonců jeho ZI (zkurvená iniciativa), kterou si vybral a že by se teda neměl divit, když se k němu ostatní chovají, jako že co si zavařil, to ať si taky sní. Že po takovym hraní jeden snadno propadne splínu, pocitům méněcennosti nebo zbytečnosti.
Zatimco o pár desítek kilometrů vedle, v cizí zemi, je všechno naopak. Nejenom, že je v backstage teplý jídlo a neustále se nás, nebo zvukaře Dana, nebo Blanky, ptá někdo, jestli něco nepotřebujeme, nechceme… nejen, že je šatna vytopená, uklizená a nachystaná, že máme krásnej hotel se snídaní a že když po nádherně nazvučeným koncertě odcházíme, mává nám osazenstvo klubu jako blízkejm přátelům. který se z nás, minimálně se Steffenem, i přes jazykovou bariéru, stali… ale třeba v propagačních materiálech se o nás píše tak, že když mi to Máša doma překládala, měl jsem dojem, že píšou o někom skvělým, supertalentovaným, respektovaným. O někom, u koho bych si při pohledu z venku řek:
„Oukej, hochu, tys to teda dokázal… „

Přitom ta samá kapela, ty samý náklady, ty samý projekce, zvuk.

Bylo to, jako se nadechnout. Z hluboka nadechnout.
Zase na chvilku bejt v tom aktivním modu na správným místě. Na tom jednom správným místě, na kterým dokážeme pomocí všech těch svejch magickejch nástrojů, vyvolat a po hodinu a půl udržovat malej zázrak. Mezinárodní, nezávislej na jazyku, kterým mluvíme. Zázrak, možná je to bytost nakonec, ten koncert samotnej… která se dotýká vzácnejch věcá ukrytejch hluboko v srdcích hudebníků a posluchačů. A na krátkej čas se ty srdce a ty vzácný přijímače propojej.
A já pak musim dávat pozor, abych se moc nezakoukal do tý krásy, jak Linda s Danem kejvou hlavama do rytmu Sestry, abych se neztratil a nevypadl z toho a nemusel se zase chytat, jak traveller naskakující na rozjetej cirkusovej vlak…
krásný to bylo
silný, podpůrný, zdrojový

Po cestě zpátky Tom pouštěl novou desku Richarda Müllera. Je skvělá. Ostatně jako tak nějak všechny desky, co teď kolem vycházej. Jedna super deska za druhou. Mym tempem to budu poslouchat ještě v šedesáti. Což, hehe, neni až tak zadlouho. 16 let, kámo. Sweet ribs. Sweet sixteen. You know, what I mean…

Na poslední den jsme dneska s Maruškou vyrazili na Signál. Moc se nám líbil Kintera naproti Kunsthalle. A pak teda monstrprojekce na Aid Kidův track na svatou Ludmilu. světelné střevo v Bezručových sadech a mraky lidí všude, to už nás moc nechytlo a tak jsme se vypravili zpátky.
venku voní podzim.
kdo ještě nemá lístky do Akropole, měl by se po nich podívat.
zejtra jdeme s Maruškou zase do školky.
tak jsem zvědavej.
první půlka října se pomalu překlápí na tu druhou…

doma

Maruška nakonec v noci kašlala tolik, že jsem se jí pokoušel různejma způsobama pomoct, posadit, dát napít, otevřít či zavřít okno, jedny kapky, pak druhý… mé chytré hodinky mi ráno koštovaly 4 hodiny a 46 minut spánku.

i jsem podle toho dneska vypadal a cítil se. místy. ale měl jsem štěstí. “Něco na mne leze” už snad zase odlézá pryč a i když dnes byl den, kdy měla několik úkolů a pochůzek Máša a já zůstával doma s dcerkami, obě se nečekaně precizně vystřídaly ve spánku. Maruška dospávala zanedbanou noc. A tak jsem mohl kolébat Jůlu. a když usnula ta, vzbudila se Maruška tak akorát na čaj a popovídání. a pak ještě jednou.

Máša mezi tím měla rozhovor v Českým rozhlase, těšim se, až si ho budu moct poslechnout. moc jí to slušelo, když se vrátila s mediálním pelem na řasách. postupně jsme ty naše princezny zaopatřili… a teď zase všichi spí. všechny spí. a já jdu taky spát. ať nežeru.

dobrou