veeeeliký

ohó, všechno se to děje přes sebe a zároveň. Zrovna jsem do Audioknih odeslal třetí variantu hudby na Cari Moru, což je knížka od pána, co napsal Mlčení jehňátek. Thomas Harris tuším.

Za chvilinku vyrážím předat obraz, kterej jsem vyměnil za klip. A pak pověsit poslední plakát do Akropole, kde jsem byl instalovat včera třetí výstavu, která souběžně běží. Jedna v rámci Holotropic Art na zámku v Linhartovech, jedna v Gasku a jedna, od včerejška, v Paláci Akropolis.

Psí sny jsou potřetí za sebou první ve Velký sedmě na Radiu 1.

Dneska zemřel Karel Gott.

Pak vzhůru na zkoušku. A pak mě mezi šestou a půl sedmou čeká v OKU rozhovor. A pak domů, protože zítra ráno jdeme s Mášou školit, jak správně psát, v 11:15 vyrážím na Vinohradskou, kde hrajeme s částí zvířete Radio Wave Live Session. A pak se zase vracím na workshop, odkud pojedu domů, sbalit se a vzhůru do Crossu, kde zejtra večer hrajeme s Aid Kidem koncert.

Je to velikánský, děje se toho spousta.
Tak se dobře rozkročit a vzhůru do toho všeho.

Společně

Z nedávného nočního dýchání jsem si přinesl tenhle obrázek a zážitek.

Vybavilo se mi, jak si mne, asi devítiletýho, podali dva starší kluci. Na nepříliš frekventovaný cestě mi vzali klíče a knížku, kterou jsem nesl vrátit strejdovi. A pak mě nutili dělat spoustu nepříjemnejch a nebezpečnejch věcí. Trvalo to třeba tři hodiny, ale jak mi během té dýchací práce došlo, spoustu toho ve mně se tehdy změnilo. Uzavřelo. Schovalo.

Uvědomil jsem si, že se ten zážitek tehdy vyřešil tím, že našim ti kluci zaplatili nový boty zničený bahnem. Ale že jsem se pak dost styděl, před svejma spolužákama, kamarádama. Nikomu jsem o tom tehdy nevyprávěl. Nechal jsem si to ukrytý. A zároveň jsem se trochu bál, že to na mně ti mí kamarádi nějak poznaj. Že nejsem sdostatek silnej, otužilej, nebojácnej. Že jsem někde vevnitř pokaženej, malej zbabělej sráč, co ho můžeš nacpat do kontejneru.


A takový vědomí zase na dlouho ovlivnilo, jak jsem se cejtil v různejch skupinách, v partách a kolektivech.
V souvislosti s touhle historkou se mi ale okamžitě vybavila úplně jiná situace. Nečekanej řetěz, spojení přes třicet let, jak to někdy u holotropního dejchání bejvá.

Vzpomněl jsem si jak stojím na nádvoří Gasku a nemůžu se rozhodnout. Z jedné strany se o mě něžně opírá má žena Marie, z druhý mě za ruku tahá moje maminka.
„Jakube, myslim, že bys to měl jít ještě víc zapálit, jinak to nechytne. Podivej, tamhle už to zhasíná.“
A já vidim, že má pravdu. Ten první hlavní oheň, kterej jsem ve hlavě velkýho dřevěnýho zvířete zapálil, už skoro skomírá. Dřevo nejspíš není tak suchý, jak vypadá a samo od sebe jen tak nechytne…  Jenže když se teď začnu kolem celý sochy motat, bude to otevřený přiznání, že se to samo nerozhoří. Že se to celý vlastně tak tropchu nepovedlo. A i když všechny ostatní části toho velkolepýho plánu klaply skoro dokonale, prostě to nakonec nechytne. A celý se to rozpadne a bude to hanba.  

Ale nakonec se narovnám, vezmu improvizovanou louč a vydávám se mezi všechny ty mnohokrát přestěhovaný latě a odřezky, ze kterých je socha smontovaná. A jak se soustředim na zapalování, skoro si nevšimnu, že v tom najednou nejsem sám. Pak zvednu hlavu a kousek ode mne Ondra Zátka s Andrejkou přendavaj lehký plaňky do hořících center, Ondra Mataj na druhý straně bez řečí čapne další kus dřeva a s ledabylou suverenitou a cigárem v puse pomáhá taky. Myshka Verbová podává tekutej podpalovač, o kterým mi říkala předem a já ve zmatku zapomněl. A Terezii vlajou platinový vlasy, když opatrně přihazuje z povzdálí další plaňky vytažený a znovu vrhnutý do zvířecí výhně.
A najednou je tam mám všechny. Svý vzácný spoluhráče, který před pár lety kejvli na mý pozvání. Přátele, kteří přišli na mý volání. Smečku, kterou jsem si vybral sám a která si vybrala a přijala mne. Ve který mám svý místo, na němž se cejtim správně a dostatečně. Kamarády, který se rozhodli přidat svůj hlas k tomu mýmu. A který teď stojej po mým boku.

A tyhle dvě vzpomínky, jedna pradávná a jedna z minulýho tejdne, se propojily. A ten kluk, kterej byl tehdy na spoustu věcí sám, ten kterej někde uvnitř mne pořád a pořád klopýtal v slzách z Holýho vrchu, dostal přes všechny ty roky dobrou zprávu. Že neni sám. Ani v tuhle chvíli. A za pár let že na něj čekaj takovýhle vzácní a výjimeční přátelé.
Cítím se požehnaný.
Děkuju

Greta non grata

Přijde mi, že ve skutečnosti je úplně jedno, co si myslíme o Gretě Thunberg. Je taky vlastně šumák, jestli věříme na globální oteplování, nebo na to, že s ním máme něco společnýho.
Faktem zůstává, že nás neustále přibejvá a že naše jednání, každej vědomej i nevědomej čin, má někde svůj přímej důsledek. Každej vyhozenej vajgl, každej sáček, každý plastový víčko, úplně každá věc se někde počítá.
Stačí se podívat kolem sebe, na každej trávník, do škarpy u silnice, do popelnic za obchoďákem. Jenže než abychom přijali zodpovědnost a snažili se změnit alespoň svý vlastní chování, zamíst aspoň před vlastním prahem, vymlouváme se, hledáme viníky jinde a vysmíváme se poslům.



Představ si, že všichni lidi
Jsou výjimečný a nádherný bytosti
Jen těm největším zmrdům
Se kdysi stalo něco zlýho
Za co se styděj
A na co jsou nasraný
Co už si nepamatujou
Něco do živýho hluboko
Zaseklýho

Představ si
Že sama jsi výjimečná a krásná
Každej atom tvýho těla
Vibruje božím hlasem
Že přes všechny ty chyby
A pochyby
Všechny ty špatný cesty
Tě nakonec dovedly tam kam patříš
Tě nakonec dovedly za mnou
Sem

Představ si
Že přesně tady máš bejt
Že všechno co potřebuješ
Máš
Že ta dokonalá
Na povrch drsná tvář světa
Se ti otevírá
Jak se jí otevíráš

A pak to všechno pusť
Nechej to letět dál
Tak výjimečná
V sobě
Za sebe
Sama














Září

A deska je tedy venku a můžete si ji pořídit na stránkách našeho vydavatele Indies Scope a nebo na svý oblíbený streamovací službě. Což je bezvadný.

Dokonce začal vycházet první recenze a zatím to vypadá super. Až do úplnýho nedávna se mi nikdy s žádnou kapelou nepodařilo proniknout na stránky Reportu. A hned první recenze je odtud a hlásá:
Zvíře jménem Podzim vydali asi nejlepší českou desku roku 2019

Honza Průša to zase schytává na Musicserveru od diskutérů ze všech stran v recenzi nazvané:
(Skoro) hodina mezi psem a vlkem?

Těšit ho ale může, že není sám. Kromě iReportu se dneska objevila ještě Hudebniknihovna.cz s recenzí

Zvíře jménem Podzim se loučí s deskou Září

Lepší start bychom si asi nemohli přát. Teď uvidíme, co se stane. Čeká nás ještě hromada práce, ale mám z toho velkou radost.


Mám velký štěstí

Je toho hodně. Tři dny stavění a budování, tři dny příprav a přemejšlení a procházek Kutnou Horou. Včera večer to napětí na pár dní povolilo, skončilo… ach to bylo krásný.

Všechno dopadlo dobře.
Uvědomuju si, že žiju v období velkýho naplnění a radosti. Sklízím věci, který jsem dlouze sázel a opečovával, strachoval se, propadal se a zvedal. A teď je naše deska ZÁŘÍ venku, obrovský dřevěný zvíře na nádvoří GASKu nakonec chytlo, zatímco Galerie zůstala ohně ušetřená. Přijelo spoustu lidí i desky. Viděl jsem se s milionem blízkejch a další spoustu jsem jen zahlídl.
Dostal jsem křišťál namísto květiny.
Tisíc drobnejch věcí.
Díky. Děkuju všem, kdo jste stáli a stojíte po mám boku.

Zvíře jménem Podzim 21. 9. 2019 – Tereza Kunderová

pondělí jak se patří

ráno kafe doma s děvčaty a pak už si to sypu nejkratší cestou do práce, Vltavská, žádný courání Stromovkou. Z práce tryskem na Florence, tam pomoci děvčatům se zeleninou, na skok domů a pak na I. P. Pavlova, kde s Honzou Chramostou stříháme na poslední chvíli klip.
Odtud, zase na poslední chvíli, do Českýho rozhlasu na rozhovor do pořadu Startér s Jonášem Zbořilem a Kubou Kaifoszem.
Když se pak s Kubou vracíme domů, na Vltavský se potkám ještě s Marasem a jedem spolu kus a pak si dlouze povídáme před Veverkami. Dům mají pěkně opravený a já si nemůžu nevzpomenout, jak jsem tu trávil začátek roku 2014. Sám, jen s plakátem Nymfomanka na dveřích a mandalou zuřícího vlka na stěne. Oboje možná zahlídnete na videu dole.

A pak už jen rychlou limonádu v OKU a domů, domů, domů. Tam Máša se svou ségrou Jindřiškou pracujou na scénáři, kterej mi přijde parádní… a pak už je nějak noc a jdeme spát.
A ráno mě budí ta naše milovaná holčička.
Chce mlíko. A tak se vyhrabu a jdu jí ho udělat a první část ráno strávíme spolu… a pak zase letím.

K dnešním ránu bych si rád poznamenal, že jsem prodal svůj první obraz namalovaný na plátno. Měl jsem z toho moc dobrý pocit a bylo to ráno veselé a skrz naskrz umělecké.

dobrá práce

Když se Máša zmínila, že náš spolužák Filip dokončuje Maitri výcvyk a že nás pozval na víkend na dvě solo dejchání, musim se přiznat, že se mi bůhvíjak nechtělo. Jeden z mála volnejch víkendů, který se tenhle podzim rýsujou. A my pojedem do Budějovic, s přespáním, v sobotu tam, v neděli, před důležitou Kittchen zchůzkou, zpátky.

Těšit jsem se začal během rozcházení středečního supersplínu. A včera ráno, když už jsme vyjížděli, jsem se těšil moc. I když jsem si to pořád tak trochu nedokázal představit. Zrovna jemný Maitri práci jsem se naposled věnoval před třema lety a tehdy stejně, jako posledních pár ponorů, jsem se neprodejchal k uspokojivýmu výsledku. Ten okamžik propojení s univerzálním vědomím se mi, přes veškerou makačku, nepovedlo doprodejchat.

Včera se mi dostalo, co jsem potřeboval. Filip je skvělej, musí bejt parádní terapeut. Povídali jsme si, probrali záměr… a pak začal hrát tradiční první song, já si sedl a lehl na matraci, přikryl se dekou, přes oči jsem si nasadil klapky. Slyším Filipa jak říká:

Přeju ti dobrou práci…

A začal jsem dejchat.

Byla to subtilní a něžná práce. Rychle jsem se ponořil na letovou hladinu… a (později) mi došlo, že tu jsem nikdy dřív nevnímal. Že jsem vždycky šel za tím okamžikem, momentem projasnění, průniku, propojení. Ale že už krátce po začátku práce se vibrace v místnosti mění, jinak se láme světlo a ostře vystoupí stíny, tak jak to znám. Že v téhle hladině se toho děje spousta. A ve chvíli, kdy jsem pustil tu tvrdou práci, kdy jsem přestal dejchat, až mě bolely mezižeberní svaly, se najednou dostavilo i kýžený propojení. Napřed jsem myslel, že se jen tak pořádně protahuju. Ale najednou jsem v oblouku, ramena a plosky nohou, celý tělo se vznáší nad propoceným prostěradlem… a pak, fuu, fuuu, fuuu, nohy se mi křížej pod tělem a já klesám a energie a vibrace klesají a já zase zklouznu zpátky do tohoto místa a času.

A pak si povídáme, posloucháme hudbu, maluju si mandalu, posledních pár slov nad pohoštěním, hroznový víno, měkkej chleba s máslem a sýrem a vynikající broskev, nejlepší broskev tohohle léta, řikám si v půlce září. A že mi nikdy tak nechutná, jako v tomhle čase po práci, všechno je jako poprvý, každý sousto…

14. 9. 2019 – České Budějovice

Teď sedím v autě kousek vedle hřiště, kde mladý cikáni hrajou fotbal. Máša teď někdy zrovna doklouzává, představuju si. Stojíme ve stínu, předníma oknama fouká chladivej větřík, Maruška spí s pusou otevřenou ve své sedačce. Je ospalé budějovické poledne. A já sedím v centru sebe, v centru svýho světa. A jsem šťastnej, vděčnej. A zase na nějakej čas kompletní a srovnanej sám se sebou.

Díky za tu možnost, za tu práci a požehnání, který mi přinesla do života.