42

Dneska je mi 42 let. Což mi tentokrát přijde už fakt trochu praštěný. V něčem si přijdu, třeba od šestnácti, pořád totálně stejnej.
V něčem pochopitelně ne.
Však jsem toho spoustu zažil.
Nepřeberný množství setkání, interakcí, vjemů, vhledů, zážitků. Potkal jsem výjimečný a vzácný lidi.
Ach, ale tolik.
Naučil jsem se od nich i sám spoustu věcí.
A takovejch písniček.
Hej.

A když se na to koukám takhle, tak ta 42 docela sedí.
A moc se těšim na další, ještě nejmíň jednou tolik v lásce a radosti

Děkuju vám všem
Děkuju tomu všemu

já a my

Velkým tématem, které se nám pořád otáčí pod rukama na terapii, je vztah mezi já a my. Mezi našima potřebama a naším kmenovým cítěním a ctěním povinností vůči celku, společnosti.

Máme na zemi tři polštářky.

První polštářek symbolizuje dětskej věk, ve kterým se o sycení našich potřeb starají ostatní.

Druhej bulan je tu za dospívání, kdy zjišťujeme, že čím dál větší část svejch potřeb dokážeme uspokojit a obhospodařovat sami.

A třetí poštář je pro dospělost, kdy dokážeme sami zasytit co potřebujeme… a z toho, co máme navíc, pak můžeme rozdávat ostatním.

Pokud je v rodině nějaká nerovnováha, kdy se dítě z nějakýho důvodu cejtí povinovaný, obstarávat ostatní z rodiny, nebo blízký, může se stát, že pak bude mít komplikovanej vztah mezi svejma potřebama a potřebama celku. Ať už tak, že bude potřebovat „dočerpat“ chybějící péči a pohodlí někde jinde, nebo, že se je u sebe naučí potlačovat. A stane se takovým mučedníkem cizích přání a tužeb, jelikož na ty vlastní nezbývá čas a energie… a neb otaky úplně jinak.

No ale takovejhle problém má na nějaký úrovni skoro každej z mejch přátel a příbuznejch.
Luboš kejve hlavou a trochu se u toho usmívá.

Za hodinu a půl zvládneme podobnejch věcí probrat spousty. Často mi dělá problémy si pak všechny ty věci vybavit. Ale ony postupně tak nějak vyplouvají na povrch a objevují se, když na ně dojde.

Když vylezu z domu U mnoha Buddhů, zapnu si telefon a dojde mi (SMS), že jsem nenasdílel Highlighter, co jsme natočili minulý týden. Sakryš. Kolegyně ho mezi tím nasadila a zpoždění nebylo delší, než 2 hodiny… ale stejně mě vždycky mrzí, když kvůli pozornosti plně napřený na jednu stranu, takhle utečou věci na straně jiný.
Znamená to většinou, že toho mám hodně.
Což teď vlastně sedí, tenhle víkend byl tak plnej, že jsem počítač pomalu neviděl. A další nebude jinej.
A ty dny mezi tim, to je pořád nějaká kratochvíle, zábava a radost.
Znáte to.

Dneska pomalu najedu na postní režim.
Rozhodl jsem se, neponořit se do celotýdenního půstu a vystačím si dneska se snižováním:
„dneska je přípravnej den půstu, dneska piju jenom kafe“
a v úterý, ve středu s jablečným džusem.
„dneska je půst, piju jenom jablečnej džus“

A ve čtvrtek jedeme na další prodlouženej víkend do lesů.

Nastalo podivné ráno

Tahle věta z pohádky Kouzelný zvon vždycky znamenala kocovinu. a i když jsem včera nepil žádný alkoholický nápoj, přeci jen jsem dneska zaspal a zůstal pracovat z domova. Z předávání cen Apollo jsme se s Markétou a Ondrou Matajem vraceli pěšky, je to hezká procházka… ostatně dolů z kopce jsem to taky bral kolem Zámečku.
Málokdy si to nechám ujít.

Apollo dostal Hugo Toxx i když Bohdan Bláhovec napsal na svým Facebooku, že jsme to byli my a zmátl tak spoustu nevinnejch lidí. Kluci ze scény tenhle výsledek prorokovali, já Huga Toxxe znám akorát s dissu, kde jim to tehdá blahý paměti nandávaj Indy a Witch, což svědčí o mý kompetenci hodnotit rozhodnutí poroty. Já bych to tentokrát dal, ve shodě s Bohdanem Bláhovcem, nám.

Dvacetiminutovej koncert byl ale moc dobrej. Je to radost, bejt jednou ze součástí toho velkýho biomechanickýho těla. Když Zvíře zabere, je to vždycky plamen jako blázen. A jak se s každým dalším hraním, i po velkejch pauzách, sesedáme, sehráváme.
Je to slastný.

Dneska jsem unavenej, unavenej. Trochu mě brní hlava a spal bych. Nastalo podivné ráno. Hahaha.
Hezkej den. Všem.

Roboti pomáhají porazit koronavirus

Koronavirus dorazil do Česka, v Praze jsou hlášeni tři a v Ústí nad Labem čtyři nakažení. Na některých místech lidi vykoupili trvanlivý potraviny… já jsem si ale u nás v Bille ani v nově otevřeným Centru Stromovka, ničeho nevšiml.

Máša, Mařenka, Jinřiška a KaDěJ vyrazili na Moravu, od včerejšího podvečera jsem doma sám. Spal jsem v obýváku pod dekou, usnul jsem brzo. Dřív bych asi vyrazil pít. Přišlo mi škoda promeškat možnost, zkoumat účinky alkoholu na vlastní pěst a bez omezení.
Včera jsem sotva odpálil druhý u třetího dílu druhý série Altered Carbon. A zavřely se mi oči. Ani jsem nemeditoval, ani jsem nepsal knihu.
Bývám poslední dobou ze všeho toho shonu docela unavenej.
Kniha mi ale zatím jde docela dobře. Pochopitelně se to nejspíš nedá stihnout, to mi ale zatím starosti nedělá. Jsem na šedesátý stránce, za poslední tři tejdny jsem napsal třicet stran. Nabízí se rozpočítávát, že zbývajících sto třicet stran bych měl psát dalších třináct týdnů… což jsou tři měsíce…
Nebudu přepočítávat a budu psát.
Venku dneska prší a je ukázkově sychravo.
Uvnitř žije velká firma svými velkými dramatickými gesty a konferenčními hovory. Všichni pořád spěchají na nějakou schůzku.

Dneska by oslavil narozeniny František Drtikol.
Dočítám jeho životopis, dost na něj myslím. Co to bylo za chlapa. Žiju v tom stylizovaném jazyce románu Jana Němce. A představuju si, jaké to bylo pro toho chlapa, objevovat buddhismus, meditaci. Bádat a kultivovat „všemocnou hadí sílu“ před osmdesáti lety, před druhou světovou válkou… objevovat skrytej jazyk symbolů světa, naslouchat všeprostupující boží písni.

Dneska taky jistě slaví narozeniny i má první žena Olga, které tímto přeju všechno nejlepší, hodně zdraví a štěstí a radosti.

Za hodinku máme sraz v Costa Coffee a začínáme točit Highlighter. dneska s náma bude mentor Michal Michálek, takže to může být delší… a nebo taky nemusí. Zároveň s námi poprvý natáčí i tzv. „nová Sixtin,“ potažmo „nová nová Adéla“, i tady to může bejt delší… nebo nemusí.

„jinými slovy, kde všude to můžou pokazit“

„ale ten Excell musí bejt učesanej“

„to, co mi jsme napočúvali, slouží jako tréninkovej set“


někdy to je, jako by tu vznikal další jazyk. další, nový témata, pravidla, přikázání. líhne se tu novej svět. fascinující na pohled.


do světla

tentokrát jedeme do lesa na vlastní studium, nikoli za asistencí. I když samosebou i asistence je vlastní studium, vim ale, jak to myslim.
Komplikuje se nám to, Maruška je nastydlá a tak s ní Máša zůstává doma. A já jedu sám, jen se spolužačkou Bárou.
Čtvrteční večer je pro mne tim pádem trochu hořkej. Tolik jsme se snažil, abychom tu dobře mohli být oba. a nakonec je to zase jinak.

hodí se tedy, že zrovna součástí toho, co se učíme tentokrát… nebo co si z toho beru tentokrát já, je, že se věci dějou jak se maj dít. A že pro mne bude mnohem přínosnější, když se naučím, cejtit se co nejlíp v situaci, jaká je. než se zabejvat tím, jak by se mi líbilo, aby byla.
a byl to dobrej čas na studium.

po dlouhý době jsem byl ve sweatlodge bez funkce. jen další skrčenec v břiše želvy, v tmavým, a zamlženým nitru světa. nohy mě ještě trochu bolí od toho, jak jsem stál před chýší v studeným bahně, ale od do ruda rozžhavenjch kamenů jde teplo. při léčivým kole se zvedám až pod kopuli, do rukou a plic nabírám žhavej vzduch… tetokrát je to pro mne krásná a plná a bohatá sweatlodge… myslím hodně na svý bráchy, jak bych je sem rád vzal a ukázal něco z toho, za čím a pro co tu jezdíme.

Když večer usínám v místnosti plný pochrupujících chlapů, budím s tím, jak vedle mě jemně chrápe spolužák Miguel… tak jemně, že se budívám s pocitem, že to je Maruška…

pátek je důkladnej, studium hudby na dejchání a večerní práce dlouho do noci… postáváme pak u ohně a nějakej kluk, co mluví jen portugalsky, hraje na sedmistrunou akustiku písničky z druhýho konce světa. a my ostatní jenom stojíme nebo dřepíme a koukáme do plamenů…


v sobotu odpoledne dorazí na nádraží k velký radostí mý i ostatních, Máša. Maruška je s babičkou a v neděli pak s tetou… a tak další noční práci můžeme s mojí ženou absolvovat společně… a je to super, ji tam zase mít. a je to super práce, hluboká a intenzivní.

dostávám během ní na pár chvil trochu nečekaně speciální místo na matraci uprostřed kruhu, když požádám o možnost, pověnovat se rozloučení s tátou. trochu se obávám intenzity a těžkejch míst. ale dostanu vrchovatě podpory a síly. a absolvuju jeden ze svejch nejsilnějších ponorů do světa na druhý straně dechu.


V neděli odjíždíme na rychlo, abychom stihli převzít to naše pískle od tety Henriety. A odjíždíme na rychlo, ale s velkým vděkem a spoustou intentzivních a zářivejch zážitků, zabalenejch ve spirálách vzpomínek… aby nám tam svítily a poblikávaly, když se sešeří…

Díky za to
Krásný dny všem

Nebát se na bále

V pátek jsem hrál jako Kittchen solo v Dejvický klubovně. Pozval mě tam Walda, kterej mne jednou za čas takhle vytáhne… a bylo to parádní hraní.
Dejvická klubovna je moc hezký, zároveň komorní a stísněný místo… zase jsem si uvědomil, jak mi je dobře, zalezlýmu v šatně. trochu kosa. trochu samota. ale klid, že?
Pořád se vezu na vlně radosti ze sólovýho hraní. Vlastně i ze společnýho hraní, to jsem ale letos zatím neměl možnost. Koncert v Klubovně byl soustředěnej a klidnej. Moc hezky se mi hrálo a vlevo ode mne, ve tmě, několik lidí zpívalo skoro všechny texty.
Líbí se mi, když můžu díky looperu a novýmu Delayi DD8 od Bosse, proplouvat plochama od písničky k písničce. Je to, jako vznášet se ve volným prostoru… mezi písničkama… občas v tý proluce vznikne další malá písnička, nebo se obejví nějaká starší…


a zase mi je při hraní, jako když vám začíná najíždět MDMA… zdá se mi, že čím jsem citlivější na změněný stavy vědomí, tím víc si uvědomuju, jak mne porovází, jak je vyhledávám i v běžným životě… a hrát na podiu, hrát na podiu sám za sebe, tancovat, improvizovat, zpívat… je jak zázrak. Další ze zázraků, kterejma je náš „všednodenní“ svět plnej.

V sobotu ráno jsme přenechali Marušku, už s mírným kašlem, dědečkovi Kadějovi a odfrčeli do Mariánských Lázní. Napřed raklet u Markéty, pak krásnej hotel, bazén, sauna… a potom ples Markétiny nejmladší dcery Aničky.
Na plese jsem nebyl dlouho. A trochu jsem se obával… ale bylo to bezva. Předtančení bylo opulentní a připomínalo mi spíš zahájení olympijských her… a bulel jsem u něj dojetím, jako želva. A pak jsme jedli chlebíčky, pak jsme tančili, pak jsme si skočili na dortík do coctail baru… a nakonec, po půlnoci prošli koridorama, co opravdu připomínají chodby a pavilony z Bioshocku… a šli spát.
Ráno veliká hotelová snídaně a pak so Jeřabky… a frčeli jsme zase domů. Tam už Maruška kašlala tuze moc a tak jsme zahájili velkej nedělní odpočinek…
koneckonců v pondělí mne čeká ta Bratislava…

opět Bratislava

už zase ve 14 patře
tentokrát jem přijel sám vlakem včera před půlnocí, z Hlavné stanice si vzal Uber a přespal zase v hotelu s trochu legračním názvem Elizabeth Old Town.


teď nás tu sedí sedm v maličkatý zasedačce, za oknem vichr sviští mezi bratislavskými mrakodrapy… a rokujeme…. ooo, už skoro hodinu a půl. v kolik pojedeme zpátky se teprve ukáže…
Malá Maruška je nemocná, kašle, smrká a kejchá… velký nudle, celá bledá a s horečkou… je to teda náročný vidět toho malého tvorečka v takovém nepohodlí. a odjíždět od něj a jeho maminky večerním vlakem do cizího města, do cizí země dokonce.
na víkend nás čeká další, čtvrtý ze šesti setkání našeho lesního workshopu. a zdá se, že jeden z nás nakonec nebude moci jet a bude muset s tím naším lístečkem zůstat doma. Což je komplikace, se kterou člověk dopředu počítat nemůže… a jsem zvědavej, jak to zvládneme.
Držím nám palce.





let it go, let it flow

když jsme byli kdysi s Olgou na párové terapii, v jednu chvíli jsme s naší terapeutkou narazili na to, že každej z nás většinou nese nějaký svý téma. že se s ním vždycky popasuje, když má štěstí, podaří se mu problém na nějaký úrovni pochopit, vyřešit, otevřít.
pak si nějakej čas myslí, že má vyhráno…
a pak se ten problém objeví znovu, jakoby po spirále, o úroveň vejš… většinou se stváří jako něco jinýho… a tak chvilku trvá, než to člověk pozná a rozklíčuje… a než zase dostane možnost ho pochopit, vyřešit, ošetřit…
často se k tomu rozhovoru vracím, když se ocitnu tváří v tvář starejm vzorcům v novým kabátě. nový aspekty známejch situací.
většinou je to nepříjemný a já mám tendenci brblat, že mám svý práce a problémů a starostí dost… snažim se to co nejrychlejš vyřešit a shodit ze stolu. a pak se ukáže, že to je zase ta stará známá, povědomá obluda…
a tak si nakonec chytnu do ruky pár kamenů a po důkladným křižování se ponořim do hlubiny, abych našel ten uzel na materii, ten zvláštní květ, jehož vůně se prolíná mým dětstvím, dospíváním a dospělostí… a snažím se ho pochopit, obejmout, přijmout

dnes už o tom květu něco vím
třeba to, že nejnáročnější je stát pevně za svým instinktem nikoli proti nepřátelům. Tam už snad umím přijmout fakt, že jejich realita je úplně jiná a tu mou nijak neohrožuje…
ale že těžké je to v tváří v tvář nejbližším přátelům, kteří se v dobré víře a upřímně domnívají, že jsem sešel z cesty a mířím špatným směrem. tady ochotně už už přistupuju na přátelské a dobře míněné rady. tady jsem ochotnej svý instinkty tišit a klidnit… a dlouze znovu a znovu procházet, prověřovat, zkoumat svý pohnutky, svoji kompetenci a cit.

tak good luck
me
nádech, výdech
nech si, co je tvoje
a co není, to s dalším nádechem vydechni ven
let it flow, let it go