Greta non grata

Přijde mi, že ve skutečnosti je úplně jedno, co si myslíme o Gretě Thunberg. Je taky vlastně šumák, jestli věříme na globální oteplování, nebo na to, že s ním máme něco společnýho.
Faktem zůstává, že nás neustále přibejvá a že naše jednání, každej vědomej i nevědomej čin, má někde svůj přímej důsledek. Každej vyhozenej vajgl, každej sáček, každý plastový víčko, úplně každá věc se někde počítá.
Stačí se podívat kolem sebe, na každej trávník, do škarpy u silnice, do popelnic za obchoďákem. Jenže než abychom přijali zodpovědnost a snažili se změnit alespoň svý vlastní chování, zamíst aspoň před vlastním prahem, vymlouváme se, hledáme viníky jinde a vysmíváme se poslům.



Představ si, že všichni lidi
Jsou výjimečný a nádherný bytosti
Jen těm největším zmrdům
Se kdysi stalo něco zlýho
Za co se styděj
A na co jsou nasraný
Co už si nepamatujou
Něco do živýho hluboko
Zaseklýho

Představ si
Že sama jsi výjimečná a krásná
Každej atom tvýho těla
Vibruje božím hlasem
Že přes všechny ty chyby
A pochyby
Všechny ty špatný cesty
Tě nakonec dovedly tam kam patříš
Tě nakonec dovedly za mnou
Sem

Představ si
Že přesně tady máš bejt
Že všechno co potřebuješ
Máš
Že ta dokonalá
Na povrch drsná tvář světa
Se ti otevírá
Jak se jí otevíráš

A pak to všechno pusť
Nechej to letět dál
Tak výjimečná
V sobě
Za sebe
Sama














Mám velký štěstí

Je toho hodně. Tři dny stavění a budování, tři dny příprav a přemejšlení a procházek Kutnou Horou. Včera večer to napětí na pár dní povolilo, skončilo… ach to bylo krásný.

Všechno dopadlo dobře.
Uvědomuju si, že žiju v období velkýho naplnění a radosti. Sklízím věci, který jsem dlouze sázel a opečovával, strachoval se, propadal se a zvedal. A teď je naše deska ZÁŘÍ venku, obrovský dřevěný zvíře na nádvoří GASKu nakonec chytlo, zatímco Galerie zůstala ohně ušetřená. Přijelo spoustu lidí i desky. Viděl jsem se s milionem blízkejch a další spoustu jsem jen zahlídl.
Dostal jsem křišťál namísto květiny.
Tisíc drobnejch věcí.
Díky. Děkuju všem, kdo jste stáli a stojíte po mám boku.

Zvíře jménem Podzim 21. 9. 2019 – Tereza Kunderová

pondělí jak se patří

ráno kafe doma s děvčaty a pak už si to sypu nejkratší cestou do práce, Vltavská, žádný courání Stromovkou. Z práce tryskem na Florence, tam pomoci děvčatům se zeleninou, na skok domů a pak na I. P. Pavlova, kde s Honzou Chramostou stříháme na poslední chvíli klip.
Odtud, zase na poslední chvíli, do Českýho rozhlasu na rozhovor do pořadu Startér s Jonášem Zbořilem a Kubou Kaifoszem.
Když se pak s Kubou vracíme domů, na Vltavský se potkám ještě s Marasem a jedem spolu kus a pak si dlouze povídáme před Veverkami. Dům mají pěkně opravený a já si nemůžu nevzpomenout, jak jsem tu trávil začátek roku 2014. Sám, jen s plakátem Nymfomanka na dveřích a mandalou zuřícího vlka na stěne. Oboje možná zahlídnete na videu dole.

A pak už jen rychlou limonádu v OKU a domů, domů, domů. Tam Máša se svou ségrou Jindřiškou pracujou na scénáři, kterej mi přijde parádní… a pak už je nějak noc a jdeme spát.
A ráno mě budí ta naše milovaná holčička.
Chce mlíko. A tak se vyhrabu a jdu jí ho udělat a první část ráno strávíme spolu… a pak zase letím.

K dnešním ránu bych si rád poznamenal, že jsem prodal svůj první obraz namalovaný na plátno. Měl jsem z toho moc dobrý pocit a bylo to ráno veselé a skrz naskrz umělecké.

dobrá práce

Když se Máša zmínila, že náš spolužák Filip dokončuje Maitri výcvyk a že nás pozval na víkend na dvě solo dejchání, musim se přiznat, že se mi bůhvíjak nechtělo. Jeden z mála volnejch víkendů, který se tenhle podzim rýsujou. A my pojedem do Budějovic, s přespáním, v sobotu tam, v neděli, před důležitou Kittchen zchůzkou, zpátky.

Těšit jsem se začal během rozcházení středečního supersplínu. A včera ráno, když už jsme vyjížděli, jsem se těšil moc. I když jsem si to pořád tak trochu nedokázal představit. Zrovna jemný Maitri práci jsem se naposled věnoval před třema lety a tehdy stejně, jako posledních pár ponorů, jsem se neprodejchal k uspokojivýmu výsledku. Ten okamžik propojení s univerzálním vědomím se mi, přes veškerou makačku, nepovedlo doprodejchat.

Včera se mi dostalo, co jsem potřeboval. Filip je skvělej, musí bejt parádní terapeut. Povídali jsme si, probrali záměr… a pak začal hrát tradiční první song, já si sedl a lehl na matraci, přikryl se dekou, přes oči jsem si nasadil klapky. Slyším Filipa jak říká:

Přeju ti dobrou práci…

A začal jsem dejchat.

Byla to subtilní a něžná práce. Rychle jsem se ponořil na letovou hladinu… a (později) mi došlo, že tu jsem nikdy dřív nevnímal. Že jsem vždycky šel za tím okamžikem, momentem projasnění, průniku, propojení. Ale že už krátce po začátku práce se vibrace v místnosti mění, jinak se láme světlo a ostře vystoupí stíny, tak jak to znám. Že v téhle hladině se toho děje spousta. A ve chvíli, kdy jsem pustil tu tvrdou práci, kdy jsem přestal dejchat, až mě bolely mezižeberní svaly, se najednou dostavilo i kýžený propojení. Napřed jsem myslel, že se jen tak pořádně protahuju. Ale najednou jsem v oblouku, ramena a plosky nohou, celý tělo se vznáší nad propoceným prostěradlem… a pak, fuu, fuuu, fuuu, nohy se mi křížej pod tělem a já klesám a energie a vibrace klesají a já zase zklouznu zpátky do tohoto místa a času.

A pak si povídáme, posloucháme hudbu, maluju si mandalu, posledních pár slov nad pohoštěním, hroznový víno, měkkej chleba s máslem a sýrem a vynikající broskev, nejlepší broskev tohohle léta, řikám si v půlce září. A že mi nikdy tak nechutná, jako v tomhle čase po práci, všechno je jako poprvý, každý sousto…

14. 9. 2019 – České Budějovice

Teď sedím v autě kousek vedle hřiště, kde mladý cikáni hrajou fotbal. Máša teď někdy zrovna doklouzává, představuju si. Stojíme ve stínu, předníma oknama fouká chladivej větřík, Maruška spí s pusou otevřenou ve své sedačce. Je ospalé budějovické poledne. A já sedím v centru sebe, v centru svýho světa. A jsem šťastnej, vděčnej. A zase na nějakej čas kompletní a srovnanej sám se sebou.

Díky za tu možnost, za tu práci a požehnání, který mi přinesla do života.

dobré ráno

Když jsem v neděli kolem třetí hodiny ranní vstával ze spacáku, znělo mi to v hlavě. dobré ráno, dobré ráno, dobré ráno. mix indiánskýho prozpěvování a mantry kterej se usadí na pozadí vašeho přemejšlení.

Dneska ráno jsem se vzbudil v sedm, odskočil si, udělal mlíko a vrátil se k Maruškám, který mají dnes večer svátek. Pak jsem ještě na chvilku usnul a když jsem se probral, z blízka mi do očí hleděla moje dcera a usmívala se na mě. Něha a krása tý chvíle mi rozsvítila ráno. A i když jemnej opar tý včerejší chandry ještě plul kolem, bylo to nový ráno, dobrý ráno, heya vej nej.

děkuju za něj
děkuju, že jsem mohl včerejší den strávit sám se sebou, v klidu a v přírodě a popasovat se s těma věcma, co na mě jednou za čas tvrdě dolehnou. Mám velký štěstí, že mám ve svým životě ty dvě fantastický Marie. Jednu, která mi stála po boku a dala několik dobrých a laskavých rad. A druhá, která dělá ze světa zázrak už samotnou svou existencí. Svým úsměvem, vůní, energií, radostí.
Děkuju, děkuju, děkuju


Frustrace

Občas to na mě takhle dopadne. Únava, příliš mnoho úkolů, minimum prostředků a prostoru pro klidnej odpočinek na harmonickým místě.

Přijde mi, že furt pracuju. A znova a znova se mi teď vrací, že vidět je jen to, co jsem nedokázal, nestihl, neuměl. Z domluvenejch akcí mi na poslední chvíli cukaj důležitý třetí strany, lidi, co mi dlužej, mají tisíce důvodů odložit platby, lidi, kterým je třeba zaplatit, jsou trpěliví zřídkakdy. Když se k tomu přidá hluboká únava po náročným víkendu, stejně jako neodvratná druhá část sinusoidy mýho emočního rozpoložení, vyústí to v takovejhle pocit bezmoci a selhávání. Uprostřed vší tý úspěšný práce, úkolů na každej den, vycházející desky, našvihanýho Highlighteru, nádherný amilovaný rodiny.

Jako když ti nůžkama odstřihne to propojení se všema těma hezkejma věcma. A na pár hodin zůstane jen frustrace, smutek a naštvanost na všechny, kdo mi nadále neváhaj připomenout, kde jsem klidně mohl zabrat víc, kde jsem co špatně domluvil a co a jak bych měl dělat propříště.

Do toho mi po dvou letech komplet došla tráva. Víkend byl super a udělalo mi velkou rados, že těch pár dní nebyl vůbec žádnej problém. Dneska mě to ale taky pěkně štve.

Stejně jako fakt, že i když makám a vydělávám, kudy chodím a vlastně mi přijde, že docela dost, od posledních daní se pořád motám kolem nuly a stojí to strašný energie, úsilí a neustálýho kontrolování a přepočítávání.

Je moc dobrý vědět, že ten pocit i situace přejdou. Mám to vyzkoušený, ověřený. Ale ve chvílích, jako je tohle, jde čistě o rozumovou konstrukci, vzdálenou pomoc, velmi mlhavej příslib do blízkýho budoucna.

Držim si palce.

Ať máte lepší den.

sleepsurfing

moje druhá asistence na prodlouženým víkendu Stargate byla stejně intenzivní, jako ta jarní. znovu jsem byl v kruhu se stejnou skupinou u jednoho z těch nejdůležitějších momentů celýho programu.
znovu jsem klečel před sweatlodge na mokrý zemi a modlil se, ať mi ta sirka a ta březová kůra a to dřevo a ta hranice chytí. Chytila. strávil jsem pak u toho ohně spoustu hodin. a na závěr, včera ráno, jsem sám ochutnal koláčky své píle, nebo jak se to říká, když jsem po boku současných studentů usedl do horkýho přítmý potní chýše. napřed jsem po těch pár hodinách spánku za poslední dvě noci málem usnul. a jako tradičně pak ryl při třetím a čtvrtým kole obličejem v nebi a pořídil si tak parádní „spirituální pleťovou masku“, že jsem si hlínu z vlasů vymejval ještě dneska.
z lesů jsme odjížděli kolem půlnoci a do postele se dostali v půl třetí v totálním „out of this world“ modu.
teď jsem dokončil práci na Roztylech a v podobným modu se pomalu přesouvám domů. unavenej.
a moc spokojenej.
vracícám se z tohohle směru vždycky velmi vděčnej, pokornej a okouzlenej z toho, jak krásnou práci jsem měl možnost sledovat a podporovat. a jsem taky moc šťastnej, že tu krásu mohu přožívat a sdílet s Mášou… a vlastně i Maruškou.
díky, díky, díky