Ještě chvilinku

Všichni spí. Maruška oddechuje tady v obyváku aka parádním pokoji, kde sedím já, otec Jakub u stolu, před sebou barevný papíry a za mnou žlutě svítí lampa na žlutý křeslo.
Julinka už se vedle chrula, ale teď je tam zase ticho, je skoro osm ráno, to nebejvá zvykem. Teď jsem možná zaslechl, jak si maminka Máša s miminkem povídají.

včera jsem se vrátil úplně zrychtovanej ze setkání Lesní školy, kde jsem absolvoval noční dýchací ponor ve větší skupině. Po dlouhatánský době, po třech letech možná.

poprosil jsem o podporu a zároveň se touhle prací chtěl odměnit za uplynulý náročný a velkolepý a převratný rok. A přesně toho se mi taky dostalo mírou vrchovatou. Bylo to přenádherný.

Pře ná dher ný.

A všude tam se mnou byly. Ty mý tři holky. Máša, Maruška a Julie. Takový lásky, takový něhy. Takový krásy.
odnesl jsem si, kromě mnoha věcí, který se ještě usazujou, i jeden kousek písňovýho textu, básničky.

v mým srdci
je náš byt
a v něm jsme my
všichni
včetně kočky

(i spolu s kocourem
co už tu není)

A v hrudi mi zůstal ten pocit obrovskýho prostoru, jako když rybím okem koukáš vzhůru a kolem mezi rozkročenejma nohama Eiffelovy věže.

V krku ještě cejtím ten úlevnej křik, se kterym se ke mně vrátila síla a kterej zněl, jako když zkreslenej zpěv přebudí signál.

Znova a znova se mi vracel moment, kdy naši Marušku nesu při natáčení klipu pryč z tý jeskyně, kde se v červenym světle filmařskejch reflektorů neustále sype jemňoulinkej prach a kde si ta moje holčička rozbila obě kolena, její kámo a hereckej parťák ji rozplakal ještě víc, když se na ni místo utěšování rozzlobil, že teď kvůli ní nedostane slíbenou odměnu, celej štáb byl nervozní a všichni chtěli, aby se dala do kupy, protože už padla tma a sněží a ten poslední záběr se natočit musí. A tý mý holce se řinou tichý nevysychající slzy a jen němě vrtí hlavou a drží se mě. A tak ji beru do náručí a nesu ji tim tmavnoucim lomem přes louže a bahno, nesu to tělíčko, kterým pořád jemně chvěje tichounkej pláč, nesu ji k autu, kde jako záchrana čeká bratr Technař. A držim ji, jako jsem nikdy nikoho nedržel.

A už jsou vzhůru. Všechny tři. Než jsem dopsal větu. Sláva. Krásný ráno všem

Krátký zprávy

Všechno dopadlo krásně

od víkendu v Lesní škole, kde jsme pracovali, ale taky dost meditovali, což se nakonec ukázalo, jako velmi dobrá péče o sebe a sebe navzájem. A i když jsme i s Julou spali v maringotce a často pochodovali přes blátivou louku, byl to jeden z nejkrásnějších víkendů v uplynulém roce…

na něj navázal jeden z nejnáročnějších víkendů, během kterýho jsme od pátku do neděle natočili klip k další písničce z desky Hvězdy, trochu nečekaně v zimě a sněhu, očekávaně, ale místy nečekaně nàročně pro oba malé hlavní herecké charaktery. A pro jejich rodiče. Ještě že tam jeden z těch rodičů, tím teď myslím sebe, měl bratra Technaře, se kterým se to všechno dalo zvládnout výrazně líp, než by to bejvalo bez něj.
všichni jsou v pořádku, klip se teď dostřihává a přijde mi parádní, odstup mám ale minimální, teď navíc jakoby vůbec od ničeho odstup nemám

v neděli proběhla ještě po ranním surreálným natáčení na právě likvidované pouti velká “generální” zkouška. Ve skutečnosti vlastně třetí soustředění, jen tentokrát jednodenní, ovšem zase na aparát.
a už na tý zkoušce to hrálo moc hezky.

ovšem až v Brně a další den v Paláci Akropolis to zaklaplo do sebe. A kapela, který osud nadělil tak nějak samovolně to nejskromnější jméno na světě, se stala skutečností.

byla to skutečnost lehkonohá, pozorná, možná místama až moc čistá, možná místama trochu nejistá… ale paradní, krásná, rodící se skutečnost. Známý prvky v jiný konstelaci, osobní i časový, všichni jsme o pár let starší, než když jsme se potkali poprvé. Některý o hodně let. Ale i Štěpán, kterej je myslim služebně nejmladší, už s náma poprvý hrál na podzim 2019 na Rejvízu. A to jsou, kámo, čtyři roky.
čísla jsou ale vedlejší.
všechno fungovalo. Celej ten báječnej lítací stroj se vznes, zamával křídlama, proved pár trochu vo hubu akrobatickejch kousků a s velkou slávou pristál… s celou dobu na něj Linda promítala nádherný věci, který jsme, jako tradičně, viděli až na fotkách.

i lidí přišlo spousta. a než jsem se rozkoukal, sebrala se tahle přelomová aktuální událost a šupem se přesunula do země Minulost, kde už teď může utěšeně kynout a vonět plným a šťastným klubem.

a od té doby jsem spokojenej, ale unavenej, unavenej, unavenej. Celý dny bych si jen maloval a hrál s dobře naladěnými dětmi nějaký ambientní psy chillový disko, abychom mohli zapnout hvězdostroj od jedné vzácné návštěvy a sledovat, jak naše krásná maminka tančí skrz hvězdnou oblohu.

teď jsou děvčata na procházce, tak jsem to rychle shrnul. A teď zase zpátky k malování. Něco mi ovšem řiká, že jsou již cirka za rohem.

po zkoušce

před hodinkou a půl jsme se vrátili ze zkoušky.
Máša s Julinkou jsou od středečního večera v Lubnici a protože se tam včera, kdy měly odjíždět, rozkapal kotel, zůstaly, než se jim podaří sehnat pána, kterej kotel spraví.
Maruška zůstala v Praze se mnou, právě protože jsem ji chtěl vzít na zkoušku k Obrškovým, aby si mohla hrát s malým Šimonem, abychom si užili společný kapelní a tatínkovský čas i aby to měla Máša v Lubnici trochu méně na krev, než to bejvá se dvěma dětma, když je má jeden člověk delší dobu naráz. a vida, jak je to dobře.
jednak si teda Maruška se Šimonem dost užili. byli vevnitř, venku, zmokli, na sluníčku si hráli, furt něco jedli, na pohádky se koukali. a my měli čas a prostor zkoušet.
a jak byla minulá zkouška hodně informativní a projížděcí, tady už jsme se k jednotlivejm písničkám dostávali hlouběji. začli jsme hned po příjezdu a kromě pár zastávek na kouř a kafe jsme vlastně pracovali až do dnešní dvanáctý, kdy jsme to zabalili, odvolali Marušku z dřevěnýho vláčku, co s nim se Šímou zrovna někam uháněli, a jeli jsme dom.
k mý velký radosti a úlevě se vybranej playlist do Kabinetu Múz a do Akropole ukázal jako funkční. tedy že ty písničky dohromady zabíraj a tvořej zajímavý vnitřní oblouky, jak se dotýkaj stejnejch témat, občas rozkročený třeba mezi deset, patnáct let… vlastně v jednom místě je to skoro přesně dvacet let, protože na sebe reagujou skladby z roku 2003 a letošní 2023.
A právě skrz tohle propojení, jako by se občas objevil novej význam, stejně jako nový harmonický východisko. A jelikož všichni ti mí spoluhráči tuze hezky hrajou, bylo to překrásnejch 16 hodin strávenejch ve společný hudbě. a děkuju moc za něj, Terezko, Tomáši, Ondro, Štěpáne, Zuzko a Blanko. A díky Maruško a Šímo, že jste nás tak pěkně nechali pracovat a občas si přišli sednout do zkušebny, chvilku tam posedět a pak zase zmizet v nitru domu.
Krásnej a zase celkem naplněnej víkend. Až budu v tejdnu skuhrat, že mi chybí sobot a neděle, budiž mi to připomenutím, že si ji, pokud dokážu, můžu udělat.

Do prvního z křtů zbejvá 16 dní. Čas na to, projíždět texty, cvičit na kytaru, možná i pořídit si tu novou ladičku, co nepípá do písniček. Čas na to, začít s poslední fází propagace. Tu měl sice obstarat klip, ale ten se nestihne. Vypadá to, že s Honzou a jeho týmem natočíme vide k písničce Dál. Zrovna nám natáčení bohužel vyšlo přesně na ty dny před koncertem, takže z plánovanýho klidnýho usebrání a koncetrace zbude jen ten plán.
Po velkým zklamání a energetickým propadu z minulýho a předminulýho tejdne, kdy jsem tak tlustou čáru přes rozpočet nes opravdu blbě, je to ale už mnohem lepší. Vrací se mi důvěra v přirozený tempo procesu. A poučka z trička mýho dejchacího kamaráda:
Když to nemáš, tak to nepotřebuješ.

Hlavně mám za sebou tu zkoušku. Vnitřní květ, kterej se cejtí dobře, pokud může rozkvítat v prostředí plnym tvůrčí energie, pookřál do růžova. Těšim se moc. Z toho teď i z toho, co dáváme dohromady.

Všichni mají kašel

Máša a Jula pokašlávají v ložnici, Maruška kašlala tak, až jsem ji z ložnice přenesl do obýváku a teď tu tedy, s pootevřenym oknem nekašle… a vedle v pokojíčku mocně kašle Jindřich.

podzim je tu.

Videoklip k Mejdanu se nestihne, možná se povede před tím natočit jinej, kterej Honza Chramosta vymyslel a kterej se mi moc líbí. Jen je teda potřeba ještě sehnat nějaký peníze. Což mi přijde, že letos dělám snad nejvíc ze všeho. Shánim aspoň, nebo ještě. Peníze. No. Dokonce jsem k tomu napsal včera takovej upřímně rozdurděnej post. Ale pak jsem si zase řek, že jsem si to sám vybral, takovouhle cestu.

navíc jsem měl včera moc hezký setkání s mou vrstevnicí Janou, která se díky hudbě zakoukala i do obrazů a jednak si pořídila hned několik kreseb, což mi samosebou hodně pomohlo, jednak jsme si moc hezky popovídali.

a v neděli si obraz pro Leknínu vyzvedl Tonda, což bylo taky super. jednak si teda vyprali parádní portrét na oválnym plátně, co na něm kromě ostrova a hvězd vidim taky obraz dívčího obličeje, kterej mi připomíná tu androidí sekretářku z prvního Blade Runnera.

No. A než se v postu dostanu sem, už jsem ospalej, že už si nejspíš nepustim ani kousek Domu Usherů. A to je teprv půl jedenáctý.

ta dnešní mládež.
Dobrou.

taky jsem teď začal kašlat.

a Aid Kid psal, že Hvězdy nečekaně vyskočily z tušim 12 místa ve Velky sedmě, zpátky na prvnní. Hejahou.

a teď už fakt dobrou


Pička ledovce*

Dalo by se říct, že prožívám náročný období? Jistě jo. Děje se toho hodně, jak se blíží závěr roku.
vydání alba Hvězdy bylo jako takovej špendlík zapíchlej do tkaniva všedního dne. A jak se ta tkanina tim vpichem napíná a mění, jako by tahle relativně subtilní věc uvedla do pohybu procesy a události na místech velmi vzdálených vpichu.
na začátku minulýho tejdne jsem měl dojem, že plánovaný promo k desce moc nefunguje, že se spousta novinářů nakonec vůbec nechytla, iDnes nic, Novinky, Radio Wave total nula. Ani na Aktuálně nic nevyšlo, brblal jsem trochu v restauraci na Dobré myšlence na Juliině křtu. U dobré myšlenky. To je jedno.

a lup, den na to vyšla právě na Aktuálně velká a hodně podrobná a pochvalná recenze a na ČT snad proběhla část natočené reportáže a zároveň i pár záběrů z Popmuzea. A najednou jsem měl pocit úplně jiný.

ve čtvrtek se zároveň ozval Honza Chramosta, že se klip k Mejdanu nestihne nejspíš nejen do křtů, ale ani do prvního prosincovýho tejdne, kdy bychom ho už vážně potřebovali. Kameraman Tomáš má jinou, komerčně hrazenou práci a tak se celé natáčení bude muset posunout.

oproti očekávání a standardnímu nastavení mne ta zpráva úplně sestřelila. Naplánovat všechno v hlavě, tak aby na sebe všechny věci smysluplně navazovaly, sáhnout a požádat o ty nejskrytější rezervy i rozhoupat se k oslovení těch posledních možnejch podporovatelů, se kterýma spolupracuju leta, mě stálo teď v samym závěru práce na desce, obrovský množství úsilí a energie, o který jsem si myslel, že po celym tomhle překrásně šílenym roce, už ani nemám k dispozici. A tak, jakkoli jsem věděl, že taková moźnost je vždycky na stole, úplně mne to na zbytek čtvrtka a celej pátek rozložilo. A jakkoli jsem se snažil přijít na něco konstruktivního, celej den se mi vybavovalo jen všechno, co se tím, že se ten klip natočit a dokončit nestihne, zkomplikuje.

tim pádem ani vítězný vyzvednutí řidičáku nechutnalo zdaleka tak sladce, jak jsem si předem představoval. Znova jsem jen dumal, jak by jeden, nebo dokonce dva stánky s kávou a pár prefabrikovanejma židličkama zpříjemnilo ten větrnej plac mezi dvěma budovama z budoucnosti, na kterym postává několik stovek přinasranejch lidí. Možná by mohly bejt na sklech místo těch velikánskejch samolepek PRA-HA takový infografiky, co má člověk udělat, mít, případně jaký tlačítko zmáčknout, aby získal, pro co přišel. A nemusel si vystát minifrontu na dvě usoužený paní na informacích.
ale kdo jsem já.
zrovna totálně vybrakovanej sólista.

zejtra to bude 14 dní, co jsme se po zprávách v messengeru pohádali s Tomášem Neuwerthem, čímž pro mne vyvrcholilo dlouholetý stupňovaný napětí, který mezi náma napřed cejtil hlavně Tom a posledních pár jar i já. Pozejtří to bude čtrnáct dní, co jsme se shodli, že v tomhle nastavení nebudeme držet aktuální sestavu Kittchena pohromadě. Rád bych se k maskovanýmu kuchaři vrátil, protože je pro mne důležitým prostředníkem s mojí stínovou stránkou. A určitě odehraju solový nasmlouvaný koncerty. Ale tipnul bych si, že si tohle maskovaný alterego, a koneckonců i naše interega, mohou na nějakej čas odpočinout.

Je to pro mne na jednu stranu nečekanà úleva, protože i když jsme se oba snažili, vzájemný napětí bylo cejtit a ovlivňovalo náladu a energii v kapele. A oběma nám to dlouhodobě dělalo starosti a energii bralo. Zároveň je mi to ale samosebou líto, protože se s Tomášem kamarádíme už spoustu let, dobrou třetinu mýho života. A zažili a vytvořili jsme toho spolu spoustu. A ta kapela jak hrála. Na pódiu i během společný práce to bylo většinou překrásný.

a jak to tak bejvá, všechny věci se dějou a všechny pocity se objevujou zároveň. Na včerejší Dernisáži Za školou nebylo moc lidí, ale zase tam bylo hned několik parádních, se kterejma jsem se dlouho neviděl. Mezi nima, kromě místní party, zničený po včerejším večírku, třeba režisér Honza Škop, kterej točil videoklip k písničce Za všechny, kterou jsme s Ondrou a Tomášem natáčeli před dvěma lety v Jesenících.
Laskavý David si odvezl obrazy, které mi pomohly zaplatit desku. Pár Andělů našlo nové majitele. A já chvilku hrál a zpíval na akustiku. A písničky se přelejvaly jedna do druhý, z jedný kapely do druhý, pořád v tom samym proudu.

A v tom proudu stojim já a ten proud do mě naráží a obtéká a strhává mě s sebou. A to, co z toho proudu vykukuje, to vlastně ani nejsem já, to je jen takovej charakter, postava. Taková špička ledovce, která s upatlanejma brejlema mžourá kolem sebe.

Tak i takhle se mám. dalo by se říct, že to jsou náročný časy. Ale taky by se dalo říct, že se mi daří výborně. Zrovna jsem dopsal post, zatímco mi na hrudi spí Julinka, před chvilkou za mnou přišla Maruška v ruce Juliin svetr.
táto čuchni, z toho svetru voní, jako zima.

a opravdu.

jako Jula v zimě, dodává ještě Maruška, potěšená, že to cejtim stejně.

ve dvojicích

ve čtvrtek ráno odvezla Máša dědu Jindřicha do Davle k doktorovi a domů, sbalit si nějaké věci. vátili se tak akorát, vystřídali jsme se a já mazal na Vinohrady na workshop Inspiromat, kde jsem na pozvání Ridiny Ahmed dvě hodiny povídal, chystal se přestat a pak povídal dál. pravděpodobně to bude metoda, kdy se snažím představit a zmínit co nejvíc věcí, který jsem se naučil a objevil, během toho, co vyprávim, jak jsem se to učil a objevoval od toho léta, co jsem se u babičky a dědy naučil zřetelně vyslovovat a otvírat pusu a zjistil, že se mi tak najednou krásně zpívá.
chtěl jsem si i něco s účastníky zazpívat, ale tak abych stihnul za ty dvě hodiny všechno říct a ještě nechat prostor na otázky, nakonec jsem prostě skončil s poslední minutou a ještě nejmíň půl hodinky jsme si povídali v kavárně. a pak jsem vyrazil do studenýho večera a mašíroval si to k Míráku.
tady někudy pudu za pár hodin ráno na ty testy.

nestalo se tak. nestihli jsme se s Mášou domluvit dobře večer a protože ráno byla tuze rozespalá a Jula tuze spala, vyrazil jsem o proti plánu s Maruškou do školky já a pak jsem se ještě domů vracel pro zapomenutou tašku a pak nakonec na psychologické dopravní testy frčel taxíkem.

testy jsme dělali čtyři muži různého věku zároveň. a tak jako u imerzivního divadla, ani tady jsem si nebyl na začátku jistej, kdo je zkoušející a kdo zkoušenej. zkoušející, tedy vlastně psycholog, byl nakonec pouze jeden a to paní psycholožka. my čtyři chlápci jsme napřed dělali nějakej test na pozornost, pak logickej test, pak jsme zaškrtávali, jaký charakteristiky na nás platěj a nakonec jsme mačkali sérii čudlíků a pedálů. Trvalo to dva a půl hodinky. Všechny hodnoty mám v normě, v testu inteligence jsem měl z 20 možných odpovědí 18 správně, což je prý oproti průměru 12 … mírně nadprůměrné. Povahově jsem podle výsledků spíš klidný introvert se sklonem k melancholii a na silnici bych prý neměl dělat trable. Potvrzení o zdárném absolvingu jsem dostal. A během časného pátečního dopoledne jsem si to mašíroval k Míráku.

Kolem druhé nás se Štěpánem a Maruškou naložil do Jeřabky bratr Technař a odvezl do Lípy, kde zůstal s Maruškou u babičky, u obou babiček, a já se Štěpánem pokračoval do Jestřebí k Obrškům na zkoušku. Ondra Mataj dorazil až později večer, napřed jsme tak posedávali a s malým Šimonem sledovali starty raket, ale pak jsme najednou hráli a to bylo bezva. Pak přijel Ondra, jeli jsme pro něj s Obrškou do Provodína, stál tam jak stvoření z jiný reality na tý zamlžený venkovský silničce u kolejí.
A pak jsme hráli a pak šli brzo spát.
A v sobotu ráno se vzbudili a dlouze snídali a hlavně vypili litry kávy. A pak jsme najednou zase hráli a hráli jsme do čtyř, pak jsme šli na oběd do Obrškovic spřátelený restaurace, vtipkovali jsme tuze, jak po těch obřích burgerech pudeme všichni spát… ale pak jsme zase hráli. Až do tmy. A pak už jsme nemohli a část koukala na pořad Hvězdy tančí, nebo tak nějak a já si maloval, někdo tak povídal, někdo si balil cigaretku. A pak jsme taky začali odpadat a vzbudila nás neděle.
Po snídaní do České Lípy za babičkami a Maruškou, kratičc jsem zase líbnul svou babičku Dášenku na čelo. Vypadá teď na té posteli velice staře. Má bleďoulinké modré oči a trochu už se jí to plete. Chvilku mluví o své dceři, jako by to byl někdo jiný, než ta moje maminka, co tam s ní celou dobu je. A pak je zase chvilku při věci a pozdravuje Mášu a pak nasedáme do Jeřabky a Štěpán řídí a Ondra Mataj vepředu vtipkuje a Maruška vzadu v sedačce vypráví a je to bezva. Sama se mne spontánně chytá za ruku a tak jedem a držíme se a je to super.

Doma Máša s Jindřiškou statečně a vrcholově chystají koláčky. Od čtyř máme totiž zamluvený salonek v restauraci u Dobré myšlenky, protože od sedmi je v blízkém kostelíčku křest naší Julinky. Přípravy jsou vrcholně hektický, což mi, musim přiznat, po hektickým předchozim tejdnu a intenzivním víkendu, docela nakládá. Ale vyrážíme s Maruškou nakonec napřed, čímž se to celé povolí. a u dobré myšlenky hned dorazí manželé Mikulovi, což MArušku nadchne a vyřeší, takže když pak dorazí Máša s Julonkou a Jindřiškou i další hosté, vládne uvolněná nálada. Přijde dokonce i z Lípy přijedší moje maminka, která tu svou zapomětlivou a popletenou maminku po několika letech nechala na pár hodin v péči někoho jiného. A i ona je uvolněná a povídá s s našimi kamarády a Mášinou maminkou, všichni jedí řízečky a pijou víno a pak dorazej Chramostovi a Maruška je s Tedíkem už teda dokonale spoko, všichni se přesouváme do kostela a tam Ladislav Heryán slouží takovou lidsky jednoduchou a obyčejnsky krásnou mši, na jejímž konci krásně pokřtí tu naši Julu. A všichni mají velkou radost.
Aid Kidova maminka Blanka s Petrem nejen že zaplatěj všechno víno, ale ještě tu mou maminku odvezou do České Lípy. A tak se vrátíme dobalit dobré myšlenky a jak mi konečně odlehne všechna starost a s Maruškou dorazíme tramvají zase jako poslední účastníci dom, únava zvítězí a já se brzo odplazím do hajan.

v noci nás budí Mařenčin kašel. v polospánku ji přenesu do obýváku a jsem teda blbě probuzenej, unavenej, nešťastnej z hromad věcí halabala naskládaných, jak jsme pozdě v noci přijeli z křtu, které se sesouvají, jak rozládám postel. a tak pak ležím v posteli vedle té kašlající holčičky a nemůžu spát a jsou tři v noci a za další čtyři hodinky bychom měli vstávat.
do školky ji nakonec nepošlem, na Vyšehrad pro Řidičák vyrážim až pozdějš a pořád unavenej a rozladěnej. Když se dozvím, že mi chybí notářsky ověřený potvrzení o schválení rozsudku s Litoměřického okresního úřadu, který nejspíš každou chvilku přijde do datové schránky registru řidičů, pak se musí zadat do systému a pak teprve si můžu zažádat o vrácení toho průkazu a pak teda dojít o dveře vedle a vzít si lísteček a průkaz si vyzvednout… až to tedy přijde… ani mne to nepřekvapí, jen spíš víc rozmelancholí. Kdyby mě teď viděla dopravní psycholožka, významně by zvedla prst: vidíte, řikala jsem vám to…

a tak sejdu z Vyšehradu a objevím se pár desítek metrů od restaurace U dobré myšlenky. a řikám si, jak těchhle pár dní navštěvuju některý místa jakoby po dvojicích. Vinohrady kolem Flory, na pár minut pokoj babičky Dášenky v Český Lípě, Podskalí.
Tim bych to mohl tak jako propojit na blogu, řikám si.
A pak vidim, jak mi jede tramvaj a tak se rozeběhnu a chytim ji. A i když mám na tu cestu naplánovaných pár věcí, nakonec v tramvaji jenom tak koukám z okna.

bonus

v noci jsem v tom holčičím chumlu nenašel svoji peřinu, přikryl jsem se teda Maruščinou narozeninovou dekou se svítícími motivy a tak mi byla k ránu vlastně i docela kosa a moc jsem se nevyspal… ráno se mi tudíž nechtělo vstávat ale ani trochu. teprve nedávno jsem vyprávěl Máře, jak je teď ráno dřív světlo… a už je zas pozdějš.

na včera pomalovaný plátna jsem nastříkal postupně všechny tři charaktery, vyřezaný do šablon z papíru. Anjela, Kostru a Boha. přijde mi, že vypadají senzačně. napůl se těšim, až k nim zejtra budu dodělávat nápisy. napůl se mi líběj takhle prázdný.

potom fofrem na schůzu s Ostrouchovovými z Animal Music.
chtěl jsem jim rovnou přinést Anjela:
HODNĚ ŠTĚSTÍ TOMUTO vydavatelskému DOMU, ale barva ještě nestihla uschnout.
dohodli jsme, co bylo potřeba. dostal jsem odpovědi na mnohé otázky a ještě navrch pár možností, jak by nám Petr mohl pomoci s videoklipem k Mejdanu. a taky vinyl Katarzie – Šťastné dieťa, který je tak specifický, že se pomalu líbí i těm, kterým se vlastně nelíbí. Mně přijde bezva, ale já jsem švihlej, tak jsem na to zvyklej.

prošel jsem se starým městem a zasnil se možná trochu dýl, domů jsem přiběhl tak akorát na sprchu a k panu doktorovi, abych měl v pátek potvrzené o lékařské prohlídce na ty psychotesty kvůli řidičáku. což bylo hotové vlastně dost rychle.
zase jsem dostal navrch jako příjemný Bonus tetanovku a informaci, že ty kuří oka na ploskách nohou, jsou ve skutečnosti malý bradavičky, jak jsem si myslel původně, který kvůli tvrdý kůži nemůžou růst ven, tak rostou dovnitř a proto to tak píchá a bolí, když rostou a proto pedikura pomohla jen na krátkou dobu.
To si nechte zbrousit co to půjde a pak ať vám to na kožnim vypálej tekutym dusíkem, povidá paní doktorka na závěr.

To jako takovej nepříjemnej Bonus.
Ve vašem, teda, v našem věku, opravila se, musí mít člověk nohy v pořádku.
S tím ve svém věku mohu jen souhlasit.


Šemík

ráno se mi nechtělo vstávat
ale nakonec jsem vstal
vyprovodil jsem Marušku, dneska ráno byla už vážně kosa. podzim rozvalenej v plný síle. počkal jsem doma s Julou, než se Máša vrátí od zubaře a pak pádil přes Soukenickou na Floru, kde jsem vedl rozhlasový rozhovor s Alešem Opekarem, se kterým jsem se tuším viděl prvně. Byl moc pěkně připravený a stějně jako včera u paní repotérky Anny Zuzánkové, uteklo to děsně rychle. A zase jsem pádil, tentokrát na Vyšehrad, kde jsem se teda zastavil, jak už to registru řidičů bývá. Abych mohl v pátek absolvovat psychologické testy, musím mít tedy výpis z evidence řidičů, úspěšně složenou zdravotní prohlídku, oboje ne starší 30 dní. A pak taky vyrozumění o odpuštění.
Dneska jsem na Vyšehradě čekal hodinku, i po té hodince už byla venku, jakkoli se stihlo vyčasit, vážně kosa. a se mnou tam čekaly podobně dlouho desítky lidí, jistě něco přes stovku, uvnitř i venku. i s veškerou úctou a respektem k lidem, kteří museli celý ten kolosální systém vymyslet, navrhnout a teď ho udržují za příšerných platových podmínek v chodu, jsou tyhle hodiny postávání na moderně nehostinném místě, jen kvůli tomu, abych od různých lidí sehnal několik různých papírů a nakonec si řidičák ani vyzvenout nestihl, jelikož maj v pátek jen do 11, uplně zbytečný. Snad se to s tou chystanou digitalizací zlepší. Teď jen, jestli bude dřív digitalizace, nebo legalizace. Už aby hoboje.

když jsem po hodince a půl odcházel s papírem, kterej pozejtří přiložim společně s potvrzením od doktora, kam jdu zejtra, k žádosti o poskytnutí dopravního psychologického testu. po dnech, kdy mi velkou část času sežere takováhle administrativní čekárna, bejvám utahanej a otrávenej. nejinak je tomu i dnes a i když mi laskavá Máša nabídla krom prolítanýho dopoledne dneska i celý odpoledne, těžko se mi tý pachuti času, strávenýho mezi spoustou fest podrážděnejch lidí, zbavovalo. Jako obvykle si ještě připadám neschopnej, neužitečnej a starej, když mi každej takovej krok sebere tolik času a energie, když mi to všechno tak dlouho trvá a tak pomalu chápu.
napadlo mne nedávno, že ta moje obrovská nechuť k řešení úředních listin, daní a úřadů obecně, čerpá právě z toho intenzivního pocitu méněcennosti, kterej se mi pokaždý vrací, když selhávám při těch nejběžnějších občanskejch úkonech…

v sobotu jsme taky byli na Signal festivalu. A bylo to strašný. Nebo teda dobrý to bylo. Normálka, nic nečekanýho. Jen všude bylo moc lidí, na mě bylo moc lidí, úplně jsem se zasek v tom, jak mi mezi všema těma lidma bylo nepohodlně a nepříjemně. Naštěstí jsme se ještě stavili u Chramostů, kde to naopak zase bylo bezva.
Obecně jsem teď, ve všem tom shonu a asi i, že si nemůžu nikam tak úplně zalízt a pár hodin poslouchat audioknihy a malovat, celkově dost napjatej a rychle mi dochází energie a asi i trpělivost. Tak jen, abyste si nemysleli, že jsem teď kolem vydání desky jen největší sluníčkovej hipízák. Jsem občas i pěkně vyřízenej, nerudnej a protivnej. Hipízák.
Dobrou, aŤ jsem zejtra taky trochu vyspalej. žejo. zrovna bije půlnoc. teda ona nebije. ale byla.
dneska jsem si na tom vyfoukaným Vyšehradě přišel jak Šemík. Ještě tak skočit do Vltavy placáka a pak se belhat k Neumětelům.




Aléta běží

Jelenovi včera oslavili výročí dvaceti let od svatby, na které jsem nebyl, ale kterou si pamatuju, že byla docela nedávno, pět let snad, že jsem snad dokonce tehdá i viděl video, které se pouštělo včera, které na té svatbě točil Čmoudík, kameraman a kamarád z Letné, kterýho jsem neviděl už leta.
A v té Irské hospodě, kde se včera slavilo, se taky kdysi ukončovalo jedno z velkolepých Zahájení piknikové sezony, které Honza Jelínek s Andreou organizují taky už leta letoucí.
zdržel jsem se jen krátce a ještě jsem si půlku času pod stolem propsal s kamarádem, se kterým jsme se po dlouhý době nejasnejch neshod pořádně pohádali. Marasovi jeli brzy domů a vzali mne i Maťa, po dvou hodinkách od odjezdu, zase zpátky na Letnou.
A ještě nás pak v noci navštivila Jindřiška po představení Climax a popíjely s Mášou rooibos a já vedle nich maloval tečky na plakát k Akropoli.

Maruška šla ráno po dlouhý době do školky, co už je vlastně přípravka. Paní učitelka ji radostně vítala, že už se jim po té naší dračí holčičce stýskalo, bylo vidět, že tu cácorku líbeznou ráda vidí.

odpoledne jsem taky, narychlo, nečekaně natáčel pro Českou televizi krátkou reportáž o desce. povedlo se mi, díky vstřícnosti Waldy a majitelky Míši, nasměrovat štáb do Za školou, takže jsme mohli mluvit i o výstavě. A ještě jsem se v té prosluněné kavárně potkal s Blankou, s Honzou Chramostou a Richardem Cholevou.
Samotný hraní i rozhovor mne osobně bavily moc, samosebou těžko říct, jak to dopadne.
A pak zase šupajdem dom, Máša odjížděla na sraz s kamarádem z výšky.

právě s Honzou Chramostou jsme spolu nedávno byli na představení souboru Pomezí, Climax. a moc se nám to líbilo. Honza je zvyklej hned dramaturgicky hodnotit a rozebírat, co se mu líbilo, co mu přišlo, že nefungovalo. a bylo to zajímavý poslouchat a rozebírat. já se jenom vezl na tom prazvláštním zážitku, kdy procházíš představením, dlouho nevíš, kdo je herec a kdo divák, sleduješ rozplejtající se příběh a dáváš si dohromady, co se vlastně stalo. a do toho jednu z nejhustších rolí hraje tvoje hypertalentovaná švagrová. a místama je to docela intenzivní a místama i trochu náročný a jindy je to zase úplný zjevení. Moc se mi to líbilo, možná se nám dokonce podařilo domluvit, tak jako se Zvířetem před mnoha lety, že bychom mohli část použít do připravovanýho videoklipu k písničce Mejdan.
Kterejžto klip teda bohužel podle všeho opravdu nestihnem natočit a dodělat do křtů, což je pro můj chatrnej plán, docela zásadní, abych tak řekl, trhlina. jenže takový trhliny bohužel ty plány mívaj, ovzvlášť ty chatrný, zvlášť, když se spěchá. takže si zvykám na myšlenku, že se tyhle dvě věci neprotnou… a že se třeba protnou jiný.

Stihl jsem tenhle týden dokonce i narozeniny Fullmoonu. Teda narozeniny. Oslavu vydání stopadesátýho čísla. A tenhle týden myslím minulej. Ve středu. v Meet Factory. Měli jsme takovej kulturní týden po dlouhatánský době. v pondělí jsem byl na Climaxu já, v úterý Máša, ve středu já na Fullmoonu, ve čtvrtek Máša na Maryše v Národě…
v Meet Factory jsem v tu středu viděl poprvé naživo skvělou Amelii Sibu i strhujícího FVCK CVLTa, pak jsem tam taky potkal obří spoustu známejch, většinu ale jenom jednou a na podání ruky, protože jich bylo tolik… a krátce před půlnocí se, po Katarziině !druhým vyprodaným křtu v Jazzdocku!, objevili i manželé Mikulovi, což bylo prima. „Se bylo fajn po dlouhý době potkat na mejdanu v Praze,“ smál se Aid Kid, když jsme se s děvčaty Monsportovými vydali vstříc společnému taxivozu. A měl pravdu. Naposled jsme spolu sice strávili dva večery skoro po sobě.
Ale jednou to bylo v Ostravě-Porubě a den na to pak v Brně.

Hodně jsem během těch dlouhejch výjezdů myslel na to, jak je to praštěný, vydávat se na skok, na jeden zářivej večer, s kupou krabic a krámů dodávkou přes celou zemi. S tim, že se to kouzlo vůbec nakonec nemusí povíst, nebo nepřijdou lidi, nebo je to divný místo, nebo je blbej zvuk, klub, hluk, čmuch. Cokoli.
Když jsme dorazili do Alterny, trochu jsem se obával, jak se nám v tom v podstatě panelákovým klubu povede. Ale pak se zatáhly závěsy a odněkud se objevila spousta lidí a zvuk byl super a krásně vyšly projekce. Vypadaly, jako velký okna do jinýho světa a z pár videí mi přišlo, že to vypadá moc hezky. že se to kouzlo děje i při pohledu z venku. protože zevnitř jsem o tom neměl pochybnosti.
a pak jsme se zase naskládali do dodávky.
a jeli jsme zpátky.
kouzlo se pomaličku zase nasoukalo do krabičky a začalo se tvářit, jako vzpomínka.

v noci jsem si našel místo mezi těmi svými třemi žínkami. je to podobně náročný úkol, jako kolem půl druhé v noci zaparkovat na Letný.
akorát úplně po tmě. v nerovném, velmi nepravidelném terénu. a vždycky hrozí, že se ozve zafunění té nejmladší, která se tím probudí, vzbudí i maminku. je to prostě někdy taková napínačka, že si ustelu v obýváku.
tam zase ale občas v noci projde Jindřich za účelem močení a ráno pak říká, že je mu žinantní mne budit a obcházet v trenálích

dneska večer se na Facebooku objevila potvrzovaná zpráva, že v České Lípě zemřel místní legendární houslista a pedagog David Singer. Tak nějak hluboce a přirozeně respektovaná osobnost, často hrající jako sideman výrazných person místní hudební scény. Nikdy na sebe nestrhával pozornost, často postával stranou a přitom byl u spousty důležitejch kapel a událostí. Leta jsem se před ním ostýchal a nikdy jsme si vlastně pořádně nepopovídali. A teď je pryč.
Achjo.
Hodně štěstí na další cestu, Davide.

Aléta běží spát

Poruba a sladkokyselý sny

cesta do Poruby nám trvala sedm hodin. takže Blance osm. ráno jsem zaběhl pro nečekaně těžký dva balíky LP a jednu bedničku CD do Animal Music, rychle, abychom se stihli vystřídat ještě na dvě hodinky s Mášou. a v jednu mne Blanka vyzvedávala, pak ke Štěpánovi do zkušebny na Žižkov, k Lindě na Vinohrady, cestou nabrat Harmana a pak k Aid Kidovi k Míráku, kde jsme ještě nějakej čas čekali, jelikož se Ondrovi zdržel doktor. takže na dálnici jsme strávili hodin celkem asi pět. ale stejnak to bylo dost.
Marušce pořád nebylo dobře a když jsem odjížděl, plakala, ať nejezdím. Nesl jsem dolů ze schodů k výtahu plnou ikeatašku desek, cdček a minikomba, na druhým rameni pedalboard, na zádech v jednom futrále dvě elektriky a tašku s věcma… a zpoza zavřenejch dvěří se ozývalo naříkání mé prvorozené dcerky.
když jsme si, krátce před Ostravou, telefonovali a došlo jí, že přijedu až dneska, rozplakala se po druhý. Za oknama se míhala krajina schovaná ve tmě, do cíle už asi tisíc hodin zbejvalo třičtvrtě hodiny a já hrdinně, logickými argumenty a naprosto neúspěšně, utěšoval po telefonu naši šestiletou holčičku.
Když jsme na místě zjistili, že Crazy Fest je strašně zvláštní akce v krásným prostoru se zmatenou organizací, s bohulibým záměrem integrovat lidi s duševním onemocněním a pokladnou, která zavírá v šest, takže lidi, co přišli na osmou na nás, by se, kdybychom se za ně nepřimluvili, dovnitř nedostali, tudíž by jich nás sledovalo zbývajících dvacet, rozhodl jsem se, že se tím nenechám odradit od odhodlání, odehrát společně s naší kapelou Kittchen a sáčkem na hlavě ten nejlepší koncert, kterej jsme schopný předvíst. Protože když už jsem odjel z domova a celej den cestoval do Poruby, když jsem na den a půl odfrčel od dcerky se zánětem středního ucha, od ženy s malým miminkem a čerstvou kupou zadaných ilustrací na knihu, od dědy, co se zotavuje v pokojíčku, tak sakra kurva ale už!

I stalo se.
Během hraní jsem se několikrát radostně nadchl, jak nám to dohromady parádně hraje, jak si to zase po pár koncertech sedlo, jak je mi i na kytaru pohodlnějš a pohodlnějš. Harman nastavil naprosto parádní zvuk, krásně jsem slyšel Štěpána s Tomem zpívat, měl jsem dost času a prostoru… stačil jsem si i uvědomit, že od vzniku písničky Větrný dny a událostí, který následovaly, právě v těchhle dnech uběhlo deset let. Panečku. Během Zamilovaných jsem se vydal tanečkem mezi sedící (zmínil jsem už aspoň třikrát, že to bylo na sezení a že to vypadalo trochu jako od Davida Lynche, zatimco Linda to cejtila spíš na nějakýho Kaurismakiho) diváky, z někteří měli radost a někteří si očividně nebyli příliš jistí, co od muže s kuchařskou maskou na hlavě, tančícího uličkou obskurního kabaretu, mají vlastně čekat, někteří si možná ani nebyli tak úplně jistí, jak se sem vlastně dostali… prostě naprostej úžas a požehnání pro muže, co si kdysi myslel, že zůstane copywriterem v Boomerangu navždycky

Spali jsme v krásným hotelu zbudovaným z kolejí a ráno si dali lehkou snídani a vyrazili. Vyjeli jsme v půl desáté, v půl druhé jsem vybíhal z dodávky na Vltavský. krátce před tím mi psala Máša, že s Maruškou nakonec vyrazí na ORL, protože holčičce se ten zánět po krátkým zlepšení v tejdnu zase zhoršil. a tak jsem jel na Hradčanskou rovnou převzít Julu. Původně jsem ve zprávách Mášu trochu od návštěvy lékaře zrazoval, že to rozeženeme kapkama, ať chuděru nikam netahá. ale když jsem ji pak viděl na zastávce, jak je celá omámená teplotou a ani neprotestuje, změnil jsem taky názor. a ještě že měla Máša takovej intenzivní pocit, protože se ukázalo, že zatimco Marušku léčíme na zánět středního ucha, vlastně se jí přes ten tejden rozjel oboustrannej zánět zvukovodu. pan doktor se prý tvářil velmi vážně. Maru dostala antibiotika a teď jsem jí, v půlnoci, dal po osmi hodinách druhou dávku. přes den jí to očividně pomohlo a i večer byla veselejší. jak teď ale zase spíme v obýváku a já tu klapám do klávesnice, už se pěkně vrtí. tak pomalu končím, ať ji neruším.

nakonec se ukázalo, že jen potřebovala čurat a nic ji nebolí, tak jsem ji odnesl tam a zase zpět. a už zase spí. tak takový to jsou dny.
takhle sladkokyselý jsou splněný sny.