Jez sulc

Pár dní mě dost bolej kyčelní klouby. stáří asi. teď zrovna frčím taxíkem do Belgické na zkoušku s Kittchenem. v rádiu hraje Karel Kryl, cesta je prach a štěrk.

Noviny mi na jedný straně nabízej kloubní výživu. na druhý pak takhle:

Kloubní doplňky a plazmaterapie jsou k ničemu, jezte sulc, radí ortoped Dungl

Oslava

Marušce je veselejš a během včerejší oslavy narozenin svého dědečka Jindřicha a tety Jindřišky po většinu času zářila radostí.

zapalovali jsme dlouhatánskou sirkou novou velkou svíčku pro Foumíka a velkou část včerejška si malovali a vlastně jen tak byli. nenápadně sleduju, jak se učí zabavit sama, jak objevuje hranice svejch kompetencí. jak se učí. jak roste. je to nádherný bejt u toho a hodně mi to zase včera pomohlo k uvědomění si velký radosti a velkýho štěstí, který z těch ”malejch” chvil cejtim. až si řikám, jestli to nejsou tyhle malý, niterně radostný chvíle, ve kterejch se odehrává to štěstí v našich životech. okamžiky, který lze prodlužovat, kultivovat. podporovat.

dneska vyrazila Maruška s Jindřiškou na vejlet do Roztok u Prahy na Jarmark. Máme doma nezvykle ticho. odpočíváme. pomalu doděláváme resty, nebo si čteme. neděle, jaká tu dlouho nebyla.

Z denní nabídky

Rezervujte si svou letenku ještě dnes a objevte kouzlo ostrova Mallorca! Přímé lety z Letiště Praha 7x týdně.

Exekuce vyskočily, hrozí i střední třídě. Další velká vlna je na obzoru

Učitelka Petra zhubla patnáct kilogramů. Změnila šatník i účes

Rusové dělají s viry strašné věci. Jsou nositelem biologického rizika pro celý svět, říká virolog Grubhoffer

Muži, nebo bábovky? Fyzická i psychická kondice mladých pánů pod palbou kritiky

Těžké boje na Donbase. Ukrajina u Chersonu přechází do útoku

Bleší trhy táhnou. Češi na nich hledají levný nákup

Vše, co potřebujete vědět o opičích neštovicích: jaké jsou příznaky, čeho se vyvarovat, jak se léčí

Tento krásný RD Lenka 12 je důkazem, že ani špatně dostupný pozemkem není překážkou.

Exposlanec Dominik Feri skončil v nemocnici, spekuluje se o sebevraždě

Kdo chce jezdit a nechce se mu čekat, koupí ojetý vůz on-line.


Pohodinda

A ty seš furt takovej v pohodě, nikam se neštveš, maluješ si ty svý obrázky… raduješ se z každý blbosti, jó, to je život.

sám si občas řikám.

Na druhou stranu je to samosebou jen půlka pravdy. I když jsem se v lesní škole naučil spoustu užitečnejch věcí, umění ”jak bejt konstantně v pohodě” se tam, na rozdíl od obecnýho povědomí o takovejch ”školách”, nepřednáší. spíš:
co dělat, když to až taková pohodinda neni?čeho je dobré si všímat? na co zaměřit pozornost? kde hledat zdroje nepohodlí?

to poslední není těžké.
Za humny máme válku, neuvěřitelnou, šílenou, neočekávanou… ale už trvá čtvrt roku a tak se nám skryla do tý každodenní pěny.
V běžnejch médiích je to tak napůl. z půlky se na mě hrne, jak nejen, že je všechno v prdeli, ale to jsme vašnosto teprve na začátku.
A z druhý strany, že je vlastně všecko v cajku, Eurovize, VémoLela, hokej. A pořád mi někdo nabízí, ať si koupim rodinnej domek tajdlenc, chatku na přestavnu nebo investici tudlenc, nebo ať investuju do akcijovejch trhů.
Když mi přijde dopis z VZP, tradičně nejsem schopnej dohledat a porozumět, co mi vlastně chtěj. nakonec nic nedlužim, bezvadný, ale trvalo mi to deset minut zjistit.
A zaměstnavatelé, tradičně lpící na termínech dodání, naprosto vypouštějí starost o včasný uhrazení dodaný práce.

je pro mne snadný, propadnout se posledních pár dní do sklíčenosti a nasrání. a naopak velmi náročný, uvíst se do rovnováhy. mám dojem, že bych potřeboval klid na práci, že bych potřeboval odpočívat, že bych o sebe potřeboval postarat. a všechno se to ve mně pohybuje a mele.
snažim se sedět rovně. a bejt dobře tam, kde jsem. dává mi to ale výrazně víc práce, než obvykle. I takové jsou dny.

Malá Máří je navíc nějaká nachlazená, převčírem volali ze školky, že tam hodně pláče a kašle, tak jsem ji běžel vyzvednout. a je pravda, že chrchlá a je celá taková nenaložená. mám podezření, není-li to, koneckonců i u mne, nějakej způsob zpracovávàní smutku po kocourovi. těžko říct. dneska každopádně domácí program a odpočinek.

případně investování na akciovejch trzích

Marušky už spí

Neděle večer. Marušky spí. Jedna byla od včerejška u dědy v Davli, tu větší jsem dnes vyvezl na návštevu do Miškovic, kde žije moje sestřenice Ivanka se svým mužem Ondrou, se kterým jsem seděl v lavici většinu gymplu. A mí dva bratři jim tam včera a dneska pomáhají s kamením.

byla to hezká i když svižná návštěva. i tak si Máša musela dát dvacet, když jsme se vrátili. Sotva se probudila, přidala mi sem na stránky galerii mého instagramového účtu. Měli byste ji vidět na levé straně úvodní stránky. Děkuju.

Do toho se vrátila Mářa… a kolem sedmé začala být Máša zase unavená. však ve dne v noci pracuje na miminku. a tak obě Marie před chvilkou zalezly do ložnice.
sotva jsem si stihl sednout do křesla, přišla ta menší s tím, že si se mnou potřebuje promluvit. že se jí stýská po tom našem Foumíkovi.

taky se mi stýská. Pořád mám pocit, že ho někde slyším, nebo vidím. byl to solidní kot. bude nám chybět. odvětil jsem moudře. a krátce na to Maruška usnula, na kanapi. a její maminka v ložnici.

byl to rychlý týden bez Fouma. ve čtvrtek jsem hrál a křtil na undergroundovém večírku v Kaštanu CD kapely Oliverova dálka. a povídal si s manžely Ježkovými.

a v pátek jsem jel hrát do Drážďan. původně s Blankou, ale té se po cestě udělalo z dusna a tlaku špatně a tak jsem ji nakonec odvezl do Roudnické nemocnice a vyrazil sám. propustili ji asi za dvě hodinky a vypadá v pořádku. do Dresden se jelo jako po másle a byl to tentokrát večírek spíš alternativní, česko-německý. a hrál jsem sám, pod svým jménem, skoro osmdesát minut…

a pak jsem, jako po másle, jel zase zpátky…
frrrrrrr, a už je to pryč.

Doodevzdal jsem snad definitivně hudbu k pohádce. teď pracuju na další, pro výstavu v Miláně. do toho maluju, maluju a maluju.



rozmrzelost

dneska jsem se probudil ospalý a rozmrzelý. někdo to tak bývá a i jindy světlé věci vystupují spíš ve svých tmavších odstínech. a což teprve věci i jindy tmavé, zhnědlé. hned na začátku jsem se nechal zkrušit, že
a) musím vyrazit pro auto do Vinoře a zaplatit kompresor klimatizace
b) z Mášinejch peněz, protože paní produkční rozhlasové pohádky přeci jen myslela svým lakonickým vyjádřením, „že honorář mi nyní odbaví“, že peníze za práci odevzdanou v pořádku v dubnu, přijdou někdy po patnáctém červnu. Což nikterak neovlivní. V normální dny mi nedělá takový problémy přijmout, že je to neosobní mašinérie velkýho podniku, že jsem to přece tak nějak čekal, že v tom bude zádrhel.
c) než přivezu auto z Vinoře, uteče mi spousta času, kterej jsem chtěl věnovat dodělávkám a práci na tý samý pohádce. Která bude o to hezčí.
Pan zvukař, co by taky byl nejradši, kdybych toho udělal co nejvíc tak, aby toho musel dělat co nejmíň, je nemocný. Takže podle poznámek opravenou hudbu z minulýho tejdne statečně nasazoval režisér, tuším, že s pánem, co má dělat sound design. Tihle dva se naopak snaží. A myslím, že to fakt bude bezva a že se tomu jednou zasmějem.
Po probuzení mi ale popravdě moc do smíchu nebylo. Rána, kdy se cejtim jak otahaná onuce pochopitelně dokážou hluboko zanořit tlapu v smradlavý bažině pochybností, nesebevědomí a strachů.

Cesta do Vinoře mi nakonec udělala líp. Venku je vlahej vzduch, cesta tam uběhla rychle a cesta zpátky seřízenou Jeřabinou jakbysmet. Za chvilinku se pustím do práce, velká Maruška dneska nechala ráno tu malou ve školce až do odpoledne… tak bych to snad měl stihnout dokončit, než kolem pátý půjdeme udělat nějakou malou rozlučku s tím naším kocourkem Foumem.
Včera jsme tu špatnou zprávu pověděli malé Marušce. Plakala, když jí pomalu docházelo, co to znamená a proč že Foumka vlastně od svýho příjezdu neviděla.


Objali jsme se všichni tři, s miminkem v břiše čtyři.
S Plackou pět.
Bílá kočka Placka má chlupící pré. já jsem třeba komplet.
Smí i do ložnice, kde nás nad ránem budila nespokojeným vrňoukáním.
Co vám budu povidat, taky mi to nepřidalo.

Do toho umřel Josef Abrhám.

A teď juž vzhůru do práce.

Všechna sláva, kocouří tráva

Výstava v Kopřivnické Tokivo Pop Up Gallery byla smashing.
Ale pěkně popořadě.
Ve čtvrtek jsem vzal Marušku k babičce do Český Lípy. Jsou s mojí maminkou velký kamarádky, krátce po obědě jsem vyrážel dál na cestu, zatímco ony vyvedly Kikinku na procházku. Sledoval jsem, jak se vzdalujou tou naší dlouhatánskou českolipskou ulicí. Malá postavička s naprostou důvěrou za ruku s tou vyšší. Obě spokojený. Kolem nohou se jim motá prdlá psice. A jsou menší a menší a menší.

Zastavil jsem ve Starejch Splavech a prošel se napřed na hlavní pláž, potom na takzvanou Husí pláž, kam jsem chodíval s tátou. A pak na kopec Šroubený, kam jsem chodíval s místní Káťou, co jsem s ní chodil, když mi bylo 14 a 15.
Už jsem trochu pozapomněl, jak je ten kopec do kopce. Přeci jen je to, haha, skoro třicet let. Postupně jsem ale na vršek vyšroubil a koukal z té samé skály na Staré Splavy. A ten novej obrázek, jako by se místama nejasně překrejval s tim starym, devadesátkovým. Kdy jsem ještě chodil do skauta. Ale už začal poslouchat Beatles a nesměle si pěstovat cosi jako dlouhý vlasy.

K autu jsem se vrátil tak akorát. PiRovi se uvolnilo místo na přezutí o trochu dřív a tak jsem jen přejel do Oken a za necelou hodinku jsem už vyrážel směr Praha.
I tak jsem dorazil kolem půl sedmé a z dokoukávání čtvrtýho dílu Matrixu nakonec postupně scházelo a scházelo, až zcela sešlo.

V pátek ráno jsem vysvištěl na vlak do Kopřivnice. Tedy napřed Leo Expresem do Studénky a pak lokálkou do Kopřivnice. Ty barevně lesklý pornočasopisy, který jsem objevil nevlastnímu otci za skříní, mi už z hlavy nikdo nevymaže. Je to záměr marketéra? Majitele? Aby si člověk pokaždý, když pamětníci uslyšej, nebo přečtou sousloví Leo Expres, vybavil ty nablejskaný prciny?
Cesta ubíhala báječně. Jeden rozhovor s Robertem Kodymem, půlka báječného Pravomila, nové audioknihy podle nové knihy Petra Stančíka. Spoj ve Studénce na nás počkal a tak jsem byl kolem půl druhá v Kopřivnici na nádraží.
Přesně podle popisu jsem kolem Zimáku prošel do parku a pak ke Galerii Tokivo. Ta sídlí v přízemí stavby, co bývala dřív řeznictví a teď naposled výrobna outdoorových projektorů. A je moc hezká. I moje výstava byla krásně nainstalovaná.
O to se postaral hlavně Tomáš Kadeřábek, architekt, Ivonin partner. Ivona zrovna dogruntovávala a než jsem se nadál, už jsem jel autem do místního televizního studia, natáčet rozhovor. A než jsem se nadál, už jsem byl zase zpátky v galerii. Vlahej parčík voněl z venku, velkejma oknama prosvítalo dovnitř slunce na barevný plátna. A než jsem se nadál, už jsem šel na návštěvu k Neuwerthovým, protože mi Tom nabídl, že mi půjčí kytaru a malý kombíčko, který dostala jeho starší dcera Emička.

Přihnala se první pruká letní bouřka.
Odehnala se.

Došli jsme s kytarou, kombíčkem, než jsme se nadáli, zpátky ke galerii. Tam už postávalo pár místních, akce splavně začala vlastně o hodinu dříve. Nazvučili jsme mne s Tomovou pomocí a během chvíle jsem se zapovídal s ředitelem místního Rotary klubu, který se kdysi krátce věnoval holotropnímu dýchání… a snad i krz to se mu moje obrazy moc líbí a těšil se, že se seznámíme. A během našeho rozhovoru se najednou objevilo spoustu lidí a galerie byla plná.
Poznal jsem spoustu kamarádů, který jsem tu pořídil v letech 2012 a 13. Ale očividně dorazila i přehlídka místních kulturních mecenášů a podporovatelů. Slečna Lada slavnostně otevřela výstavu, galerii… a pozvala několik kmotrů. Některý hovořili dlouze, jiní přání shrnuli do pár vět. Nejlepší mi přišel asi pán, co jezdí Rallye Paříž-Dakkar… přikulhal v šedostříbrném obleku, vzal si mikrofon, a řekl, že umění nerozumí, ale že nejdůležitější je láska a aby se k sobě lidi chovali s láskou.

Krátce jsem hrál, pak se pouštěla hudba a já si povídal se spoustou spokojených a nadšených lidí. Proplouval jsem od jedné konverzace ke druhé, za velkými okny se sešeřilo a galerie pak zářila do tmy jako velikánská lampa.
Lidí pomaličku, jakoby neochotně, ubývalo. A ještě poměrně pozdě v noci žila místnost a okolí čirým kvasem veselí. Nakonec všechno dopadlo skvěle, říkám si.

Přespal jsem nakonec u Neuwerthů. Trochu jako poměrně často před těma deseti lety, kdy jsme nahrávali RADIO. Přímo v Kopřivnici jsem nebyl, co se narodila Maruška. Mezi tím mají Neuwerthovi byt hodně opravený, vypadá, jako by ho zvětšili o pár metrů. Tomáš se ale Dušuje, že nikoli.

Ráno mě vzbudil kolem páté paprsek slunce, který svítil kuchyňským oknem až do hloubi obýváku, do míst, kde jsem měl na polštáři hlavu. Bylo to milé přivítání. Vzpomínal jsem, jak jsem se tu budíval, většinou alespoň s malou kocovinou.

Dostal jsem pořádnou snídani a vyrazil na vlak. Napřed do Studénky a pak „Leošem“ do Prahy. Vedle mne seděla jakási babička z Moravy, která si často stoupala a povídala si s dvěma babičkami o sedadlo před námi. A pak už si moc nestoupala, debatovaly škvírou mezi sedadly. Celou cestu, až těsně před hlavní nádraží, kde mi došly baterky do sluchátek, jsem poslouchal Pravomila. A je to teda zase bezvadná kniha. Neuvěřitelná nálož informací o historii naší země, tisíc a jedna zajímavost, sázených v kulometným tempu. Potměšilej humor. Obsese dobrým jídlem. A jakousi sentimentální pornografií. Můj výlet pro dnes končí, řikám si… Máša je do neděle s maminkou na Ostrově, mám odpoledne a večer na hlubokou práci a kontemplaci!

Když přijdu domů, hned je mi jasné, že něco nehraje. Ne, že by mne vždycky vítaly obě kočky. Ale teď je ta Placka nějaká výmluvná. Zkontroluju, jestli průvan někde nezabouchl dveře a neuvěznil Fouma v některém z pokojů. Ale kocourek nevybíhá odnikud. Tak se mrknu za pračku.
A tam vidím ležet kus huňátého kožíšku. Dokonce mám dojem, že slyším slabé mňouknutí. Namydlím podlahu, jak mě naučil pan opravář, se supěním odtáhnu pračku. Kocourek leží ve svý oblíbený skrýši. A je jasný, že je zle. Je celej hadrovej, povolenej, jako plyšák. Položím ho v obýváku na parkety. Kočka Placka nás pozoruje z gauče.
Do pusy mu prázdnou stříkačkou stříknu trochu vody a Foum se maličko napije. Většina mu ale proteče mezi fousama zpátky na zem. Tak ho hladím po boku, jak to má rád. Dám mu ještě jednou napít… a znova se napije. A tak měkce dejchne. Oči má otevřený a velikánský černý zorničky už koukaj jinam. Hladím ho dál a zběsile hledám, kde je otevřenej nějakej zvěrolékař. Vypaluju zprávu na Facebook, jestli někdo neví… ale za chvilinku už nacházim, tady kousek od nás, dole pod kopcem… mažu zprávu na Facebooku.
Jak Fouma hladim, ještě párkrát ztěžka vydechne. A pak už se nenadechuje. Přijde mi. Myslim, že Foum umřel. Počkal, až přijedu a umřel.
Ale ještě ho naložím do přepravky a běžím s ním indiánským během letenskejma ulicema. Pan doktor ale na první pohled velmi soucitně konstatuje, že kocourek už je tu skutečně není a nadále, alespoň ve formě našeho báječného moura Fouma, ani nebude.
Jako ubulenej čtyriačtyřicetiletej kluk se vracím pomalu s prázdnou přepravkou do kopce domů. Odepisuju těm, co stihli můj vzkaz na FB, opatrně píšu své báječné ženě na Ostrov. Shodujeme se, že Marušce to povíme až společně doma.

Asi na to bude dobrej čas dneska, v pondělí. Včera Máša se svou maminkou Marušku vyzvedly v Lípě, po cestě měly ale nějaké problémy s vozem. A tak kus před Prahou zastavily, nechaly auto odtáhnout do našeho servisu k panu Čápovi a náhradní dopravou docestovaly dom až večer, úplně zdrchané. A dneska ráno si ta naše holubička, rozradostněná vyspáním i společnou slunečnou cestou do školky, nevšimla.
Pomalu je čas, vyrazit Marušku vyzvednout.
Máša spí po včerejším náročném dni a dnešním ranním výborném rozhovoru s Lucií Výbornou… už má velikánský břicho. S červenou namalovanou pusou jí to, i takhle unavený, tuze sluší. Bílá kočička Placka si před chvilkou vymňoukala, abych ji za maminkou pustil do ložnice.


Milý Foume náš,
přejeme ti krásná věčná loviště.
A těšíme se
na příště.

Vernisáž v Kopřivnici

Foto Jiří Janda

Ivonu Königovou a jejího muže Tomáše Kadeřábka znám přes Neuwerthovy. Vím, že hodně cestovali po světě. A nedávno se vrátili zase zpátky. A v Kopřivnici otevírají pop up galerii TOKIVO.
mám tu čest se souhrou náhod stát prvním vystavujícím. Minulý týden si přifrčeli Za školu pro celou tamní výstavu a přihodil jsem jim i něco navrch. A v pátek ráno jedu vlakem tam, abychom kolem šesté udělali vernisáž.
může to bejt jakýkoli. Může nikdo nepřijít, může tam bejt plno. Může to bejt úspěch, dobrodružství, nebo oboje. Nebo ani jedno. Těšim se.

včera jsem celej den dodělàval hudbu k pohádce o vlkovi, co snil o cestě na Měsíc. Ráno kolem deváté jsem si k tomu sedl a s dvěma malými přestávkami jsem tak seděl do deseti večer. Byla to slušná šichta. Mám ovšem dojem, že by to mohlo bejt super a pohádce dost pomoct. Udělal jsem dobrou čtvrt hodinku nový hudby a pak přearanžovával a měnil spoustu stávající. Podle poznámek režiséra Pepy a zvukaře Radima, co kupodivu neslyší na jméno Aleš, kterým ho tvrdošíjně oslovuju.

jinak maluju
procházím se s Maruškou po Stomovce
už zase chodíme k bílýmu stanu Azyl 78 na nanuka a limonádu.

dneska neměli nanuky

Realitní báseň

V DRUŽICI

8 minut do Kladna 
a 20 
na pražské letiště. 
Skvělá lokalita
krásný pozemek, 

to jsou dobré 
předpoklady
pro vytvoření 
pohodového bydlení 

v družici

Rodinný dům 
přímo volá 
po rekonstrukci, 

ale plocha 130 m2 
slibuje vytvoření skvělého 
a prostorného bydlení.

V družici

Částečně podsklepený
dům disponuje
garáží, 
dílnou 
a pozemkem
o velikosti 
756 m2.

V družici