ponedělí

jak jsem včera psal, tak jsem taky udělal. Po návratu z nákupu jsem zapnul konzoli a hrál a hrál, občas si udělal pauzu na něco k snědku, na přinesení dříví do kamen, drobnej úklid… ale jinak jsem zkrátka hrál. S Abby jsem v Last of us II prošel spoustu míst, kromě jinýho i podzemí nemocnice a potkal se s nejhorší variantou houbama infikovanejch… takzvaným krysím králem.
Rat king je zajímavá a vzácná věc i běžně. Občas se v kanálech našlo několik potkanů, kteří byli, většinou ocáskama, propletení tak, že se museli pohybovat jako jeden organismus. Časem dokonce začnou tyhle těla prorůstat navzájem a je pak vlastně nemožný je oddělit. No a teď si představte, když na vás vybafne v temným podzemí, zatímco prolejzáte santitním vozem, kterej vám překáží v cestě. Nebejt toho, že jsem se náhodou o existenci tohohle monstra dozvěděl dřív při Youtube průzkumu, byl bych asi řval nahlas…. i takhle jsem měl co dělat.

„A neni to tak, že vedle těchle hrozných věcí pak o to víc vyniknou ty krásný?“ zeptala se mě při jednom telefonátu má báječná žena. A má podle mě pravdu. Nebejt toho, že je celá hra vlastně dost těžká a dobrou polovinu času vážně strašidelná a nebál bych se říct, i krutá, těch pár úžasnejch momentů krásy v nich působí neuvěřitelně silně.
Každopádně jsem znova znova ocenil, jak skvěle je příběh Last of us napsanej. V něčem je to jako kdybyste sledovali seriál. Všechny ty propracovaný postavy, jejich logický motivace, antipatie i náklonnosti, který jim neumožňujou jednat jinak, než nakonec jednaj. Však taky v současný době vzniká podle hry seriál pro HBO. Což jsem dost zvědavej. PRotože by to samosebou mohlo bejt úžasný. Ale taky docela pitomý.

Vybavuju si, když jsme měli prví schůzku ohledně divadelního představení Les sebevrahů s režisérkou Kashou Jandáčkovou. A živě mi v paměti utkvělo, jak nadšeně mluvila o Last of us. I o tom, že v druhým díle se prej maj stát věci, který můžou vyprávění příběhů posounout do úplně nový roviny.

Neuměl jsem si to pochopitelně představit. Ale nasměroval mě u už ten moment otočení perspektivy, o kterým jsem psal v minulým postu. Že si najednou uvědomíte, že i vaše činy ve hře mají nějaký následky. Že jste mohli, byť v sebeobraně, zlikvidovat někoho, kdo byl bytostně důležitej pro jinou postavu hry. A do jakýho světla pak vás takový zjištění postaví.
V druhým dílu je tenhle princip skutečně rozvinutej.

SPOILER ALERT:
Po mnoha hodinách, kdy hrajete za dospívající Ellie, kterou znáte a máte rádi a chápete z prvního dílu… kdy pronásledujete tu necitelnou a příšernou Abby, abyste pomstili smrt svýho kamaráda a parťáka… se situace najednou otočí a vy hrajete za Abby. A kráčíte ve stopách Ellie, která zase v tu samou chvíli pronásleduje vás. A tak se nakonec stane, že i Abby přijde o někoho velmi blízkýho Elliinou rukou. A i když víte, že jste nemohli nic dělat, i když se postava Ellie snažila v tu chvíli vyřešit situaci po dobrým… nedá se nic dělat. Najednou maj obě hlavní postavy krev na rukou a finále, ke kterýmu se (nejspíš) blížím, bude asi emočně pořádně intenzivní. A všechno to střílení, rdoušení a rozsekávání je najednou přesně tak odporný a zoufale zbytečný, jako ve skutečnosti.
SPOILER KONČÍ

Dalo by se tak možná říct, že je Last of us protiválečná, nebo protinásilná hra. I když to samosebou působí praštěně ve světle všech těch dramatickejch scén, útoků a úniků. Ukazuje nám ale, jakou skázu a devastaci násilí způsobuje v lidskejch životech. A že pokud budeme následovat jen svý primární reflexy a potřeby, může se stát, že přijdeme o velkou část toho, co nás dělá člověkem. Velkou část toho, co tak zuřivě bráníme.
A to mi přijde jako silnej a důležitej vzkaz, kterej bych od počítačový hry neočekával.

Během noci zase nasněžilo. V noci jsem šel vynýst popel na kompost se svojí čapkou se zabudovanou čelovkou, kterou jsem dostal od Mášina táty Jindřicha. Všichni jsme dostali zimní čepici se zabudovanou čelovkou. Akorát jsem teda včera nenašel ten kompost. Tak to teď asi zkusím za světla. Smetl jsem sníh ze schodů a z verandy před domem i před saunou. A ještě mne čeká zalejvání stovky kytek podle Matezova videonávodu. Nebo 37 nebo kolik jich je.
Nu, aspoň mi ten den líp uteče.
A teď už hurá, jdu se mrknout, kde tu maj kluci ten kompost.
Už zbejvá necelej tejden.
Těšim se, ale držim se s tim těšením zatim zkrátka.
Je to, jak kdybych byl luk. Tak se prostě nedržim furt napjatej, žejo.

neděle

s Maruškami si většinou voláme ráno a večer. v obou případech už holky ležej v posteli, ráno maj dobrou náladu a jsou většinou tuze veselé, večer už jsou obě unavené a tak to Facetimování bývá občas dost dobrodružný a někdy i trochu náročný. Ale pořád je to skvělý, že takový propojení existuje. Jsem za to dost vděčnej.


Dneska ráno jsme si s veselou potvrdili, že už nám z těch tří tejdnů zbejvá poslední. Zpíval jsem písničku Kočky se ničeho nebojí a Maruška do toho tančila, vyprávěli jsme si, co budem dělat, až se potkáme a jak se na sebe těšíme.

Venku přes noc nasněžilo, i teď se snášej drouboučký lehoučký vločky. Sjel jsem do Sedlčan na nákup, místní Billu už mám docela projetou a dneska tam prakticky nikdo nebyl. Takže dost ubylo kličkování, abych se s nikym moc nepotkal. I když ta moje radioaktivita už bude tyhle dny na vážně velmi nízký úrovni.
A já mám zásoby nejmíň do středy. Takže paráda.

A dneska už nikam nejdu. Budu jenom malovat, psát a hrát. Neděle jako z partesu.

Pouť svaté Chramosty

Kupříkladu dneska už Last of us hrát nebudu, anžto jsem byl na výletě. A sotva jsem se vrátil, začal padat sníh… a taky tma. Takže už je zase večer. A prolejzat barák, na kterej jste přelezli v kůži Abby, co nenávidí vejšky, po úzkym chodníčku na rameni jeřábu… kterej je očividně plnej spor… to se mi vážně nechce.

Ale ten vejlet za to stál.

Ráno jsem se rozhodl, že vyrazím do vesnice Chramosty. Mapy.cz (který teda urazily velkej kus cesty od doby, dejme tomu třeba před pěti lety) mi ukázaly, že to je nějakých sedm kilometrů tam a zpátky bych to mohl vzít kratší cestou, cca pět kousků. Proč Chramosty? Protože nemám žádný jiný plány a Chramostovi jsou naši kamarádi, na který poslední dobou zase dost myslim. Nejen proto, že jejich Tedík je velkej kámoš naší Marušky, která kámoše potřebuje. Ale taky proto, že Honza s Pavlou jsou šikovný, každej jinak, chytrý a dělaj spoustu zajímavejch věcí. Pan Jan je režisér, Pavla kostymérka. Zrovna dělá na Wheel of Time, nebo jak se jmenuje ta velká produkce, co u nás teď točí seriál. Takže Chramosty.

Když jsem zamykal dům, viděl jsem, jak se po louce odspoda blíží partička místních lidí s několika psy… Zrychlil jsem, aby mne nedohnali hned na začátku a za chvilku už jsem si to vykračoval lesní pěšinou. Velkou část cesty jsem absolvoval po malejch silničkách s rozpukanym asfaltem. Ale za obcí Svatý Jan jsem sešel na cesty polní, abych mohl taky trochu zakufrovat, což se mi záhy povedlo. Docela rychle jsem se zase našel,milosrdně na dobrým místě a za chviličku už si to štráduju loukou. Zavolala mi Linda Vesmír a docela dlouho jsme si povídali, jak se teď máme.

No a pak už jsem zase narazil na cestu, sešel po ní k silničce a po té se dostal do Chramost. Nebo Chramostů.
Zjistil jsem, že se vesnice nachází schovaná za prvním kopcem, kterej člověk vidí, že se zvedá za loukou pod domem. Takže může bejt vzdušnou čarou třeba tři kilometry. A kdyby tam ten kopec nebyl, vidim ji z verandy. Pokud teda neni tma. Jako třeba teď.
I s blouděním jsem nakonec dneska našlapal 13 a půl kilometru a šel jsem to vlastně v kuse za 3 hodiny a 11 minut. Mý iWatch jsou nadšený, hlásily mi každej kilák a tuze jásaly, když jsem už v poledne měl uzavřený všechny svý kroužky… jakdyby.

Jakdyby se dávalo na konec vět v partě kolem post-hudby v době, kdy jsem s nima hrál v Českejch Budějovicích. To bude nějakejch devět let, počítám. Člověk řek větu, prakticky jakoukoli… a po krátký pauze připojil to magický… jakdyby.
Konec retro okýnka.

Chození mám rád. Dělá mi dobře. Dneska jsem si parádně pochodil. A cejtím se prima. Zvláštní bylo, že když jsem se po těch třech chodinách vracel, na louce pod domem byla pořád ta samá skupina pejskařů. Jen o kousek vejš, jako by za tu dobu ušli jen asi dvacet metrů. I když jsem si byl téměř jistej, že tam nestojej „pořád“ ale „zase“, pořád mi to dělalo s hlavou takovou zvláštní věc.
Cestovatelé časem to musej zažívat v jednom kuse.


Sněží

Venku padají a víří velikánský vločky a snášejí se na béžově* žlutou louku pod domem. Včerejší bláto zmrzlo, vhtěl jsem napsat, že výhledy se chladem prodloužily, ale teď vidim v přímym přenosu jak záclona sněhu nemilosrdně zatahuje posledních pár hbřetů na horizontu, který byly ještě před minutou vidět. A už je tam bílá stěna.
A už bílá spolkla i kopec před těma hřbetama, velký vločky se proměnily v malou krupičku, která šumí na střeše, jako déšť. auto jménem Jeřabina už má zapadanou střechu a louka, jako kdybys ji pořádně pocukroval moučkovým cukrem.

už druhej den mě bolí za krkem, což je nepříjemný. Nejspíš trochu tím, že mám blbě danej notebook a moc se k němu sklánim, tak si ho dávám na krabičku od barev a uvidíme. tak už nejsem nejmladší, žejo, jak se řiká.
včera večer na mě poprvý padl větší splín. tak dlouho se přibližovala polovina mýho azylu, pořád mi to tak utíkalo, až se to včera k večeru zastavilo a já měl dojem, že druhejch deset dní bude trvat nejmíň dvacet let. Nebo, že to je spíš tak nějak v nedohlednu. Že bych potřeboval se zachumlat k těm svejm děvčatům. Ani nic jinýhoi nemuset, jen se tak přitulit k těm svejm blízkejm bytostem. Nebo jejich vlastním bytostem, ke kterým jsem tuze přilnul.
Poslouchání Duny, kde se mladý Paul Atreides pozvolna učí po smrti otce poznávat svý nově se objevující schopnosti, ani sledování Vikingů, kde všichni postupně umíraj a přicházej o všechno, co budovali šest sérií, mi k náladě bůhvíjak nepřidalo. Venku studená tma a vichr.
Nakonec jsem sjel na Českým rozhlasu celej cestovatelstkej podcast Dana Bárty. A to bylo bezva. Pana Bártu mám moc rád, i když mám dojem, že osobně bychom si asi docela lezli na nervy. Ale cestuje, píše a čte jak zpívá. Tedy parádně.
Nakonec tíseň odezněla, zachumlal jsem se v obývacím pokoji do deky a za praskání utlumenýho ohně v kamnech jsem usnul.

ráno mě vzbudila ta sestřička s veselým hlasem z Nukleární medicíny:
„Vy tu nemáte žádanku na ten samotnej zákrok. Máte tady na ten první test, na ten akumulační taky, ale na ten samotnej zákrok ne. Potřebuju, abyste nám to sem dones.“

Pokoušel jsem se rozespale oponovat: „Však jsem za svým endokrinologem byl několikrát právě kvůli žádankám. Jak je možný, že se to neobjevilo teda dřív? A vůbec, nejsem teď v Praze…
Nijak extra jsem nepochodil. Až se vrátím, než s holkama odjedeme na Moravu, budu muset teda ještě k endokrinologovi a pak stejnak do IKEMu. Že by se mi chtělo dělat poslíčka se žádankama, to semi pochopitelně nechce. A nakonec to stejnak udělám, protože to bude jednodušší, než se planě dohadovat s paní sestřičkou. Nu, i takový je život.

Venku se velký vločky změnily v ty uplně maličkatý, který vířej vzduchem. Hřebeny v dálce už jsou zase vidět a studenej vítr vyfoukal v šedivý obloze pár míst s modrou oblohou. Vypadá to, že dneska bude pořádně studený den.

*neměl by být beijaflor taky béžový? Věděl by Dan Bárta?

Nejlepší dárek

Zrovna tady tu černou krabičku držím v ruce. A druhá je na dohled. Mým nejlepším letošním dárkem jsou dvě černý krabičky, který jsem dostal od Máši. A Rudišova knížka od maminky. Všechny dárky pochopitelně byly skvělý. Ale kdybych měl vybrat, asi to budou tyhle tři.

Winterbergovu poslední cestu tu mám s sebou, ale zatím jsem se do žádný knížky nepustil. Buď píšu blog, hehe, nebo dokoukávám Vikingy, případně topím v kamnech, maluju, nebo dělám na tom Nebelovi.

Jedna černá krabička obsahuje parfém z Lushe, kterej se jmenuje Lord Of Misrule. Napřed si ho pořídil Honza Hofman, se kterým hrajeme ve Vile Štvanice… pak si ho pořídila Anička Kameníková ze stejného představení. A já ho málem dostal od Máši, když jsme byli v září v Dresden. Ale nějak jsem ho tehdy odmítl a pak mi to celej podzim bylo trochu líto. No a teď ho mám taky. Až přijdete na představení Les sebevrahů, třeba ho ucítíte. Osmýho a devátýho února.

No a druhá černá krabička, možná spíš malej tubus, to jsem nevěděl. Napřed mě napadlo, že to budenějakej megadrahej mlínek na pepř či sůl, anžto rád solim a pepřim a Máša nám před rokem vyhodila mlínek na pepř s tim, že mele plasty a tak jsme teď dlouho neměli nic. Až jsem si nedávno nějakej šikovnej koupil. A teď teda že bych dostal ještě jeden? Diamantovej třeba?

Ale ne. Dostal jsem nejčernějčí barvu na světě. Kdysi jsem o ní mluvil, našel jsem video chlapa, co jí vyrábí a pak ukazuje, jak moc ta jeho černá pohlcuje světlo proti těm ostatním. No a Máša mi ještě vyprávěla, že nějakej týpek vymyslel takovouhle černočernou barvu a nechal si ji patentovat. Což naštvalo jiný týpky, vymysleli napřed ještě černější černou a nakonec třetí verzi… kterou si můžou koupit všichni lidi na světě. Kromě toho prvního chlápka, co si zaregistroval jeden odstín barvy jen pro sebe.
Tak teď mám nejčernější barvu s historkou.
Už jsem ji dvakrát použil.
Je fakt černá.
Fakticky fakt.
Však se podívejte sami.

tak jsem chtěl říct, moje milá, že ti za ty báječný dárky moc děkuju. Seš super. A k tomu ještě spolu máme dceru, která je taky super. Nejlepší dárky. Díky za ně

zprávy z Lípy

minulej tejden byla maminka na třetí dávce očkování. A stěžovala si pak následující dny, že se necítí moc dobře. Taky mi bylo po třetí dávce divně, cejtil jsem se, jako kdyby na mě něco lezlo. Bolely mně klouby, záda a každou chvíli mi vyskákala husí kůže, nebylo to pár dní příjemný, i když vydržet se to dalo.
No a tak jsem ji uklidňoval, že jsem to měl taky. No a včera se ukázalo, že je pozitivní. Což je samosebou blbý, protože mamince je šedesát osm a babičce, která leží v „parádním“ pokoji, třiadevadesát. Babička k tomu prý měla včera docela horečku a tak musím říct, že jsem byl večer a kus dnešního deštivýho dne dost napjatej.

Dneska to vypadá líp. Maminka dostala léky od svýho doktora a za babičkou přišla z místního střediska paní doktorka Moravčíková, což je shodou okolností moje spolužačka z vedlejší třídy ze základky. A babička taky dostala léky. Teplotu prý nemá, ale hodně pospává a moc se nezapojuje. A i moje maminka dost pospává, pokud jenom trochu může.

No.

Teď večer přestalo pršet. Venku se setmělo a tak se ve velkejch oknech, který ze dvou stran obklopujou hlavní místnost, odrážim, jak sedim u stolu se spoustou bloků a barev, do půl těla nahej a tu spodní půlku navlíklou v mym chlupatym overalu Skippy, rukávy zavázaný kolem boků. Kluk, kterej už je normálně muž, na férovku ve středním věku. Brejle mi pořád kloužou dolů, kolem krku sluchátka a na hrudníku velkej modrej kruh od Ondrashe. Loni jsem si pořídil tetování hned tři. Saraswati na zádech, velkej medicinální Buddha na levym rameni… a symbol vlčí hlavy, jak ho pro desku Září navrhla Myshka Verbová. Pak mě to na rok nechalo chladným, ale teď už mě to zase začíná lákat. Uvidíme, jestli si tenhle azyl budu fixovat nějakým obrázkem.
No a toho polonahýho potetovanýho chlápka, co si furt upravuje brejle a posouvá je vejš na nos a sedí u toho za stolem plnym bloků a fixů a Lehká cola tu je a starý Uni… takhle mě viděj z venku hypotetický lidi, co by náhodou míjeli Matezův pozemek se psem, jak tu tak místní chodívají.
Ale moc jich nebude.
Venku se zase zvedá vítr a podle předpovědi se za pár minut zase začnou o střechu opírat poryvy deště. Kdo by chodil v takovým počasí ven.

Snad jenom zvířata.
Myslíte někdy na zvířata v lese? V noci, potmě, nikde žádnej člověk. Jak jsou samy v lese, prší třeba. A jim je to buřt, řikaj si: „ať prší, pičo, já to mrdám, já jsem ondatra, já mám pršení na párku.“
A skutečně. Nebo i jiný zvířata. Krtek třeba, ne? Vyleze v lese, vyškrabe se z krtince a rozhlídne se slepejma očkama… a co nevidí. Temnej les, kde nikdo neni. Tak se zase zahrabe.
Nebo ptáci. Chápeš? Jak si teď sedí v hnízdě, pod větví… řiká si:
„Dycky můžu každýho pokadit, to mi nikdo nevezme.“
A tak.

lanka

lanka del reyka

dneska prší s kratičkejma přestávkama.
od noci a nejspíš až do večera.
sedím u velkého stolu, v kamnech žhne poleno, na sušáku u kamen se sušej věci, který tu jinak schnou dlouho.
Koukám na Vikingy, maluju, píšu, nahrávám. Jak Malý písně o kočkách tak Aloise Nebela. Vlastně se tu mám moc hezky, mít tu ty dvě Marušky, nechybělo by mi nic.
Takhle ve vší tý moderně prosklený idyle cejtim, jak se lanka mejch blízkejch vztahů tou vzdáleností, která nás dělí, napínaj. Jak mě každej pohyb na druhý straně zatahá za citlivou kůži na zádech. A podobně to funguje i naopak. Nejradši bych se sebral a vyrazil za holkama, případně do Lípy za mámou, která je nejspíš nemocná.

Takže se učím rovně sedět. Nenahejbat se na strany, kam mě ty neviditelný nanolanka napnutý k mejm blízkejm tahaj. Nejspíš na ně teď vibruje ten déšť. Což mi připomíná, že jsem přišel na super název pro svoji ezoterickou kapelu: Vibration Foundation
Řekni si to párkrát rychle za sebou.
Vidíš, má to švih
I ty máš



na větrný hůrce

v noci začalo fest foukat. spal jsem nakonec v obývacím pokoji ze kterýho je výhled na louku a les a všechny ty vrstvy a hřbety krajiny. nad ránem jsem se budil a poslouvhal, jak se vítra déšť opírá do dřevěnýho domu.
ve třičtvrtě na pět už jsem nezabral a tak jsem se v klidu oblík, opláchnul si obličej a vyrazil do tmy. Sedl do auta, před sebou zhaslej dům, okna se začala hnedka mlžit. A tak jsem pootevřel okýnko a vyjel do tý tmavý větrný noci. napřed maličký silničky a pak větší, větší, až pak najednou dálnice a už si to frčím na Prahu. docela mne překvapilo, jakej byl takhle krátce po šestý provoz. jakože velkej. ale dalo se projet ještě moc pěkně a navigace mne k IKEMu tentokrát přivedla z druhý strany. zaparkoval jsem zase jako vždycky, dostal papírek s číslem a už si to vykračuju na oddělení. změřej mě tam a pošlou zase dom. teda k Sedlčanům během deseti minut hotovo. během svý rekonvalescence už tam nemusím. nazdar.

dopřál jsem si snídani na parkovišti u mekáče, sjel si vzít ještě pár barviček do Soukenický… a zase vymajznul. V Sedlčanech jsem nakoupil a zavolala pánovi, o kterým mi Matez pověděl, že mu mám brnknout, ať přijede vyvézt žumpu. Je prej už docela plná, tak jsem radši počkal i s plánovaným praním a sprchoval se velmi stručně.
„bude možná prudit, že to je tady rozmoklý a že pak nevyjede ,“ varoval mě pán domu. A tak jsem se trochu bál. Ale mistr žumpař byl v pohodě. A protože dneska je sucho, přijel radši rovnou dnes, protože zejtra má pršet. A nevyjel by.

Když jsem to velikánský auto viděl přijíždět po polní cestě a otáčet se na poli pod lesem, musel jsem uznat, že má recht. Pán byl hotovej asi za dvacet minut, dal jsem mu slíbený peníze a bylo.
Takže peru. A pracuju na hudbě k Aloisi Nebelovi pro Liberecký divadlo. A maličko kreslím. A teď teda ještě tenhle post.

Moje milá Máša mi dneska poslala fotku Marušky, jak sedí na zastávce s Beatou a Benem Bláhovcovic, za kterýma dneska šla s tou naší bojovnicí na návštěvu.
Je vidět, že Maruška potřebuje vrstevníky, za poslední rok a půl toho do školky moc nenachodila. Až se vrátím a trochu se zase domazlíme, musím s ní vyrazit za kamarádama s dětma. Ať už k Obrškovům, nebo třeba do jurty do Lulče. Ale napřed budeme pěkně spolu.
Ještě třináct dní.






Vítejme v roce 2022

no a než jsem se nadál, je tady novej rok. s Markétou jsme ho oslavili poslechem Michala Pařízka na Rádiu 1. A pak jsme si pouštěli zajímavý desky letošního… tedy loňskýho roku, který nám oběma utekly. Teda který mně utekly, Markéta post-hudbu i isamu zinga docela dobře znala. ale Carnage Nicka Cavea a Warrena Ellise, tu jsme neslyšeli oba. teda ani jeden. a všechny desky, který jsme si pustili, byly super. do toho mi v hlavě opakovaně hraje:
„je čas slawuit, best in covid“ Mutantů, co hledaj východisko. Poprvý jsem je slyšel na Párty u Hrnčířskýho synka v Novym Strašecí. Hejahou. Jó, to jsem ještě pil. Vybavuju si docela jasně, že druhej den mě bolela hlava jako střep. A tahle aktuální písnička mi k tomuhle typu ostrý bolesti skvěle hodí. Taky v ní solidně tepe.
Ostatně, co vám to budu vyprávět.

Prvního na Novej rok ráno jsem byl fest rád, že na takovýhle večírky už nechodím. Ještě toho trochu. Jó, jak jsem dycky blil. Tehdá, když Ondra Zátka hrál na Andělech s Xindlem X a mně dávali stranou u hlavního schodiště do zadku kalciovku, protože jsem furt blil.

I prvního jsme vyrazili na vejlet do obce s luxusním názvem Tři sekery, kde se Markéta potkala s kamarádama na čočku. A odkud jsem se otočil a mašíroval si to zase zpátky. Krásná procházka. Bez prdele. Jak se říká. Tam a zpět i s drobným zakufrováním, dvanáct a půl kilometru.
A pak už to šlo rychle. Setmělo se, brzo jsme odpadli. Napřed šla spát moje báječná hostitelka, rozloučili jsme se na dálku naznačeným objetím… já si namaloval do skicáku s černejma barvama pár ponornejch domů a propadl se do molitanovýho spánku. ráno mě vzbudil budík v 5:30, byl jsem zrovna v tý dobrý fázi, takže jsem byl čilej. a jel.
poslouchal jsem audioknihu Duna a dlouho jel jen nocí. na dálnici, na pumpě jsem si pořídil nějaký redbully… a jelo se dál.
těsně před Berounem jsem sjel z dálnice a na východě už se obloha barvila. zase úplně jiný odstíny, než při posledním opulentním západu loňskýho roku. úsvit přišel mnohem nesmělejš.
Dunu jsem četl kdysi, třeba v šestnácti, sedmnácti. a nakonec se mi líbila, i když jsem ze začátku dost bojoval s tím, abych se zorientoval, kdo je kdo, kdo je s kým a proti komu. Přijde mi zajímavý, že obrovská spousta klíčovejch děl sci-fi se točí primárně kolem politiky, nebo dokonce, jako třeba v případě Cizince v cizí zemi od R. A. Henleina, kolem právních kliček. Chápeš, jo, chceš vesmír, dostaneš zase jenom chlápka, co se snaží přechcat jinýho chlápka. ideálně mu ještě vobtáhnout starou. která je z toho tak nadšená, že pozve všechny svý kámošky.
no nic.
do maličký vesničky kousek od Sedlčan jsem dorazil skoro na čas. Maruščin kmotr Matez tu má krásnou moderní chalupu, takovou tu stavebnici montovanou, víšjak, dřevo a sklo, kámo, dělaj to někde u Ústí, ale je to ruský, chápeš, mrk mrk. během covidu se sem prakticky přestěhoval. a když se tak skrz velká prosklená ona v průčelí koukám na louku, svažující se k lesu, za kterým je další pás lesa, kopec s dalším lesem, nad kterým se v dálce zvedají další vrchy… a asi tři hřbety na horizontu, říkám si, že to chápu. Je to luxusní a jednoduchej dům na luxusním místě.
Matez zítra letí do Mexika. 16. 1. si tu dům předáme. Dneska jsem ho převzal v rychlosti a s odstupem. Přeci jenom nechceme, aby Matez na letišti pípal v rámu, žejo…
Můj vnitřní psycholog pokrčí rameny: „To je jeho zodpovědnost a jeho problém, jak blízko se přiblíži k někomu tak očividně a transparentně radioaktivnímu. Pokud nechce pípat, musí pro to něco udělat.“ zahromuje starý pán nebývale nevrle.

A tak tu sedím u krásnýho čistýho stolu. Začíná druhá třetina mýho azylu. Za 14 dní ode dneška se budu vracet domů. Je to na jednu stranu daleko. Ale na druhou stranu to pochopitelně utíká.
Jak tak koukám na ty vzdálený hřbety, nejspíš Brdy, heheh, přijde mi to teda zrovna teď spíš daleko.
Vítr sem přitáh mraky, který vypadaj, že z nich začne lejt. Nebo sněžit.
Zatopim nejspíš v kamnech, co jsou tak výkonný, že se v nich skoro nedá topit, jaký je v tom nízkoenergetickým domě vedro. Jedno polínko v nich nechám plápolat a budu koukat, jak se za chvilku začne venku stmívat. A pak půjdu brzo spát.

Krásnou neděli všem

Marienbad

odpoledne mě Markéta vytáhla nad Mariánky nad kolonádu směrem k vrchu Polom. Chůze přírodou, do toho probleskující sluníčko sloupovím lesa. Těžký příjemný ticho a vláha. Teplo, jako na jaře.
dělalo mi to moc dobře, hezky je mi při chůzi. Když jsme se vrátili, v prázdný kolonádě jsem smlsl laté a fantastickou hypersladkou palačinku. A pak jsme si všimli nebe, který se nad západním obzorem začalo barvit do těch nejparádnějších odstínů. Během dvaceti minut vzplála obloha nad Mariánskýma Lázněma, až jsem si říkal, že to vypadá, skoro jako ohnivá polární záře. Markèta nás ještě briskně vyvezla na kopec, odkud jsem tu nádheru sledoval, po tvářích se mi řinuly slzy úžasu a nadšení a uvolnění… a v tu chvíli i nečekaně silnýho stesku a smutku, kterej se mi v podobný intenzitě daří držet od těla.

nechal jsem se tim zaplavit. A pak to postupně opadávalo, jak obloha hasla.

Po návratu na základnu jsme si telefonovali. Najednou dokážu ocenit výhody dlouho ostentativně nenáviděnýho Facetime.

Maruška je jako generátor nekonečný energie. Maminka Maruška vypadá, jak tak může vypadat maminka, když je čtvrtej den s malým generátorem sama. Přál bych si tam teď bejt a vzít si kus tý obrovský energie a radosti na starost. A to teď právě nejde.

jak se říká v naší lesní škole: “je to velký učení.” A tak se učím. A využívám k tomu všechno, co jsem se naučil doteď. Mám s tim plný ruce práce.

s pokorou a důvěrou…