vrtačky

v práci není místo na sezení a tak s Bolkem připravujeme animační video na křesílkách, kam vrčí vrtačky z výtahové šachty. je tu dusno.

v pátek jsme hráli v Hranicích na Moravě na festivalu Letiště, kterej byl super. Měli jsme od Dana Václavka moc hezkej zvuk, od Lindy projekce a dobře se nám s Kittchen hrálo.

v sobotu jsme se vrátili, přeložili a vyrazili do Vlčkovic. postavili jsme s Maruškami stan Grof, ale s přestávkama pršelo a bylo chladno, tak jsme nakonec využili pohostinství jednoho ze dvou penzionů u Modré kočky.

Koncert Zvířete byl parádní. Myslím, že jeden z těch úplně nejlepších, hráli jsme tentokrát skoro všichni. V závěru jsem se málem rozesmál, jak jsem za davem lidí viděl vyletovat Lindinu kudrnatou hlavičku, jak nadšeně poskakovala vedle zvukařskýho pultu. i Tomáš Havlen si pohupoval hlavou.

Ještě, že jsem se rozhodl děvčata do hotelu odvézt. Protože skutečně v tom malém městečku mají dva penziony U modré kočky se stejnou modrou kočkou… a my docela dlouho stepovali u toho druhého, než nás vysvobodila Markéta Monsportová, kterážto mne pak odvezla zpátky na festival, kde jsme povídali s podroušenými a plápolajícími a zkouřenými a různě jinak rozradostněnými přátely.
v prasečáku zase byl techno klub, v dýmu tancovalo spousta lidí, uprostřed parketu jedna extrovertní tanečnice v prostoru, unešená a odevzdaná rytmu… a vzadu u zdi, jiná, tichá, maličká, s minimalistickými a le velmi ladnými pohyby…
k Modré kočce jsme dorazili kolem třetí
skoro jako včera, říkal jsem ještě

ráno jsme v ukázkově rychlým čase vystřelili z penzionu a já dotáhl kombo a kytaru do cirkusového stanu, kde se konala mše svatá, vedená Ladislavem Heryánem, na které jsem měl hrát. A taky hrál. Bylo to moc silný a dojemný a při poslední, závěrečný skladbě, kterou jsem přidával na konci celý mše, se vedle mne objevila malá Maruška, s důvěrou přišla až úplně ke mně, dohrál jsem a mohl jsem si ji pohladit a přivinout…

čtvrtý koncert během tří dnů byl v Anežském klášteře, kde jsme s Marií Kieslowski a Aid Kidem hráli na mikrokonferenci o svobodě a kde nás nejvíc štvali ti nejvypruzenější a nejnepříjemnější hlídači areálu, na který jsem kdy narazil.
„Kdo přijel tím autem. Tam nesmíte stát. Nelze! Nelze Okamžitě s tím odjeďte,“ hulákal na mě stařík v žlutý vestě.
Mášu sjezdili, že svévolně přemístila lavičku, což vůbec nebyla pravda. Nepříjemný, zpruzelý, nelogicky agresivní na pozvaný hosty.
Hanba jim za takový chování.
Jinak to bylo super.

Všechny čtyři hraní ale byly opravdu výjimečně dobrý a na konci, v neděli večer, po tmě, když vedle mě pochrupovala Maličká a klidně oddechovala velká Maruška, jsem myslel na to, jaká je to radost, jak jsem za to všechno vděčnej.

radost velikánská

teď mi Máša poslal fotografii naší dcerky, jak sedí v kočárku s rohlíkem a v náručí drží, a částečně je zavalená, obrovskou síťovkou plnou maličkých barevných míčků. A je úplně šťastná a spokojená. A vypadá zaskočeně z takovýho štěstí.

A mně se hned vybavilo, jak jsme šli kdysi zimní Českou Lípou, s mámou a mým nevlastním otecem Jiřím Čížkem. Bylo mi tak pět. A šli jsme kolem hračkářství, které bylo na rohu Škroupova náměstí, tehdy určitě bylo ještě Tržní…
Ve výkladu měli sadu dvou plastových kordů s bílým picholákem a modrým chráničem ruky. K nim byly ještě dvě bílé síťované masky, všechno komplet ready pro dva šermíře mýho věku.
Žadonil jsem a žadonil, dokonce jsme se na ně byli vevnitř podívat… ale nekoupili mi je a nejspíš jsem to i nějak chápal, i když nevim, neobulel-li jsem trochu… skoro bych ale řekl, že ne. Ale pak se Jirka Čížek někam ztratil, že musí něco zařídit. A krátce na to se pak objevil a celou tu soupravičku držel v ruce. A dal mi ji.
Tak přesně tenhle pocit úžasu a nečekanýho štěstí z přemíry laskavosti, takovej mnou proběhl, když jsem spatřil ten nedůvěřivej výraz nadšení na tváři naší dcerky.
Takováhle vzpomínka se mi teď po desítkách let vynořila.
Skoro jako bych v chřípí cejtil ten zimní vzduch prosycenej kouřem uhlí v tý tehdejší, socialistický Český Lípě.

*Jestli takováhle vzpomínka zůstane čerstvá tak dlouho, jaké všechny zasuté vzpomínky směrují naše kroky a podněcují naše současná rozhodnutí?

Rozepsáno v telefonu

Mám se výborně. Je toho hodně, zrovna teď mne ale nejspíš veze vlna pozitivních zážitků a radostí, a tak po ní surfuju a můj širokej úsměv se odráží ve vodní tříšti. 

Minulej tejden jsme ve středu vyjeli do prázných Mlékojed na koupačku, pak jsme si střihli maličkou zkoušku s Tomem N. a Ondrou v Aid Kidim studiu. 

Pak nevim, nevim, určitě ve čtvrtek navštěvujeme Mášinu babičku Marii u Elišky…

 a v pátek kolem poledne ale scházim ze schodů a za mnou se nese srdceryvný “táťa” a mně se vůbec nechce nikam. 

Ale jedu napřed k Aid Kidovi a pak přes republiku do Boskovic. Jsem rád, že se nabídla Martina, která s náma někdy jezdí, jako řidič….

A cesta, i když ji navigace ukazuje sotva na dvě a půl hodiny, trvala skoro dvojnásobek.

Ale před Letnim kinem se vysoukáme ven, zpocený a rozlámaný. A před branou postává Anatol Svahilec, kterýho jsme před 14 dny slyšeli nejasně na Letný… a podává mi brko.

A víc napíšu zase až později, teď zkusím dorazit práci, co tu mám rozkramařenou…

co budu dělat víc

  • budu víc času trávit v klidu, v přírodě, se svejma nejmilejšíma
  • budu víc psát knížku
  • zpívat
  • hrát koncerty
  • kreslit a malovat
  • skládat hudbu pro dýchací práce
  • věnovat se této práci s rozšířeným stavem vědomí
  • asistovat při ní
  • tetovat, tenhle podzim bych chtěl začít tetovat.
  • natáčet desky
  • běhat
  • cvičit jógu
  • a za dva roky bych mohl jít do výcvyku Biosyntézy
  • kolem 50 bych už třeba mohl být chopnej někomu pomoci v terapii. během, tetování třeba.
  • To zatim stačí.

takovej seznam nemusí bejt dokonalej. Aspoň vidim, co mi třeba vypadlo na co jsem si nevzpomněl a co mě naopak přimělo přepnout z psaní pro velké T na psaní pro běžně rostlého K. Hezký den všem.

Zvíře

čtyři dny natáčení byly nářez.
Udělali jsme za ty dva dny v malé zatemněné místnosti neuvěřitelnou spoustu práce.
A v Sonu jsme to dorazili. Stihli jsme všechno. Taky jsme si ale pořádně mákli.
Do toho jsem byl celou dobu napjatý z organizace. Ze všech příjezdů a odjezdů, kdo koho poveze, kdo kdy bude co zpívat a co nahrávat, kolik obědů je potřeba připravit… a taky, kde na to vzít peníze. Zkrátka, nářez.
Ovšem myslím, že ten materiál, kterej jsme nahráli, je parádní. A nejenom nahráli. Pjoni, kterej desku produkuje, zatím všechny ty jednoduše epický věci na první dobrou rozstříhal, zpřeházel, vyndal, vypreparoval a zase vrátil. A to, co to s našima písničkama udělalo, to je teprve nářez.
Zvykl jsem si, nechávat ho pracovat. Často se vydal úplně proti tomu, jak jsem zvyklej věci dělat. Ale vždycky se vyplatilo chvilku počkat… protože když to pak pustil, zní to neuvěřitelně. Neuvěřitelně skvěle.
Jsem z toho celej nadšenej a rozechvělej a dost se na to těším. Takže i když jsem byl v neděli večer řádně vyndanej a další tejden bez víkendu se podepisuje na mý duševní rovnováze… byl jsem fakt šťastnej a spokojenej.
Teď už se jenom obrnit trpělivostí… a sehnat ještě nějaký prachy.



ráno bylo náročnější… vstal jsem o něco dřív, jednak jsem se vzbudil, jednak jsme měli naplánováno, že bychom mohli na sedmou přifrčet na Petynku k bazénu, dát si tam tři hodinky a kolem desáté bych vzal děvčata domů a pak sám odjel do práce natočit Highlighter.
jenže. včera, než jsme odjeli na škvířící party ke KaDějovi do Štěchovic, jsem se vypravil na odběry do Synlabu, jestli a jak to mám s tou Boreliozou… a co čert nechtěl, navzdory otvíracím hodinám na webu měli zavřeno, letní režim vyvěšenej na papíru na nástěnce… a tak jsem vyrazil na půl osmou na odběry znovu, že než se vrátím, děvčata se vzbudí a my vyrazíme a ještě aspoň dvě hodiny stihneme…
jenže. a to mě mohlo napadnout. žádanka v PDF nestačí, je potřeba ji vytisknout. když jsem se vrátil, holky ještě spaly, než jsem je probudil, než se Máše povedlo vytisknout mi žádanku, než se Marunka proloupla… musel jsem vyrazit do práce. Zkoušel jsem to ještě nějak vymyslet, chvilku jsem MArušky ještě popoháněl… ale pak jsem si musel přiznat, že to je blbost.
Po cestě do práce jsem se stavil na odběrech. Při sjezdu z Letenskýho náměstí mě nějakej týpek málem sejmul, když se snažil nacpat zprava do toho samýho pruhu, ve kterým jsem, kousek před ním, projížděl. Bezmoc a vztek mi v tu chvíli definitivně posunuly páku rána směrem, jak se řiká, do prdele.
A tak jsem v práci, za dvě hodiny začínáme natáčet, klimatizace škvrká, někde v dálce někdo něco vrtá…

dneska večer jdu na parádní LOW
moje nejlepší deska loňskýho roku
Tomáš Neuwerth má výročí svatby
Dušanovi Neuwerthovi se narodila dcera
Před dvacetli lety vyšla moje nejlepší deska doteď, Agaetys Byrjun od islandských Sigur Rós…


ten báječný víkend

hele, bez obalu. Bejt místama vyřízenej je na místě. Protože ten život za to sakra stojí.

Ve čtvrtek ráno jsme přijeli od Amelie, otočil jsem se doma a vyrazil do práce, abych kolem druhý sedl za volant a odfrčel do Kutný Hory do GASKu.
21. 9. tam budu mít výstavu plakátů z knížky Zvíře jménem Podzim. A podle všeho nejen to. Já nevím, kolik lidí, co neuměj udržet tajemství to tady čte. Ani nevim, jestli jsem to sem už jednou nepsal. Ale chtěli bychom, proti plánu a trochu nečekaně, vydat na tohle datum druhou a poslední desku Zvířete jménem Podzim.

Radka mi ukázala prostor, kdeby měly plakáty viset. A pak další prostor, kde by mohla bejt projekce. A pak ještě další prostor a další prostor… a mně se v hlavě otevřel celej úplně novej svět přemejšlení o týhle výstavě. Tyvogo, to by mohlo bejt parádní. To bych si mohl udělat možná ještě mnohem, mnohem zajímavější, než jsem si myslel…

Z Kutný Hory jsem vyjel kolem páté a v sedm už jsme startovali na Ostré s oběma Maruškama. v Penzionu pod Kalvárií na nás užř čekala Markéta Monstportovic, Vojta Franta a jeho Lucie a dvě děti. Maruška se okamžitě zamilovala do staršího Františka a nemohli jsme ji dostat na kutě.

V pátek jsme se všichni tak vyvalovali a odpočívali. A večer jse mvyrazil na Junktown. Hrál jsem tu už jednou a popravdě to tehdá nebylo nic moc. Potřeboval bych tehdy bubeníka, někoho, o koho bych se opřel. Ale Tom tehdy nemohl a plochy a weird folk místní osazentstvo příliš nezaujaly.
S Alaverdi to bylo jiný. Hrát s takovouhle mantracore úderkou je adrenalin a radost. Některý písničky jsem si pořádně odhulákal, jiný jenom doplňoval celej kravál Divokostí a skokama. Junktownisti trsali a mávali rukama nad hlavou a bylo to skvělý. Myslim, že bychom měli udělat nějakej takovej koncert i v Praze, alespoň pro kamarády a známý.
Zatim ale nevim, kde. A kdy. A tak.

K ohni pod Kalvárií jsem se vrátil až kolem druhé v noci.
Chvilku jsem ještě povídali a šli spat.
V sobotu jsme navštívíli moji maminku a babičku, co v týdnu oslavila 91 narozeniny. Vykoupali jsme se v bazéně a jeli nakoupit na další večerní grill. A pak jsme se ještě vypravili na lehce vypálenou výpravu k Opičí hlavě.
Maruška, kterou jsem nesl v manduce krásně vyslovovala opičí… chlava…

A v neděli ještě odpočinek. A pak cesta do Prahy a výheň v našem bytě. A pak veliká demonstrace, protože náš pan premiér podvádí a porušuje zákony a spoleně s panem prezidentem urážej a zesměšňujou věci, který mi… a podle té obrovitánské účasti nejen mi, jsou blízký.
Bylo to krásný vidět proudit nadšený a elektrizovaný lidi ze všech stran.
Pár kamarádů jsme pozvali na dvůr. A ti zase pozvali další. A ještě další nájemníci dostali podobnej nápad a tak nás nakonec ve vnitrobloku bylo skoro 40 a bylo to moc hezký.
V jedenáct jsem šel říct, ať už ztišej sundrum a přestanou dávat tu první tak důrazně na stůl… že se to rzlejhá celým dvorem, tak abychom si to nepoklohnili, celou tu mírumilovnou slávu…

V pondělí na pár hodin do práce. A pak do další, přesun do CAMPu, kde jsme s NIVVOU natáčeli klip k písničce EASY, což bude první singl z desky, kterou s ní připravujeme společně s Aid Kidem.
Dopředu jsem se trochu obával, jestli jsme si neukousli příliš velké sousto. Zuzka se svým kolegou připravovali gigantickou projekci, kameru obstarával perfekcionista Tomáš Šťastný, děvče, co mělo přijít tančit jsem neznal vůbec… a scénář byl z půlky v počítači a z půlky jen v hlavě.
Ale bylo to super. Dopadlo to parádně. Projekce byla krásná, i když zatím jen v „prašivým“ rozlišení s bílejma křížkama pro trackování. Ale i tak to všechno působilo trochu jako velmi pokročilý triky a trochu jako výhled do vesmíru.
Byl jsem nadšenej. Opravdovskej klip. S kamerou jezdící po kolejničce. Úžasný. Tohle je moje práce. Další laskavý a intenzivní ujištění.

Ještě jsme stihli pálivou čínu v pasáži Metro. A pak výstup na Vyšehrad a PaKul a koncert Dad can Dance, kterej jsme sledovali s napjetím a radostí. A kterej mě, můj ty světe, zase až tak moc nebavil. Přišli mi pánové a dámy velmi akademičtí, odstřižení od emocí, jakoby učitelský. Hudba byla místama strhující. A místama to byly jen plochy kvalitních synťáků a rtmická sekce.
Navíc to vypadalo, že se všichni bojí toho hlavního Brendana, kterej stál na pravo a celá kapela se od něj celej koncert jen jakoby odtahovala. Kromě Lisy, která stála jako zářící oltář kousek od něj. A kromě Tóny Hluchoněmce, ož je prej Brandonův bratr. Ten občas popošel blíž.
I tak, s tím zvláštním pocitem, že jsem něco důležitého nepochopil či propásl, jsem si koncer užil. Stejně pak jako posezení v baru Baretta, kde, když jsem byl naposled, jsem pil vosk ze svíčky a (prej)rozkousl skleničku.
To už bude taky tak deset let.
Tentokrát jsme tu byli s Mášou a naší blízkou a voňavou Káťou Broncovou a jejím přítelem Lukášem. A měli jsme se znamenitě. Fantastickej závěr dlouhatánskýho víkendu.

Tak jsem to shrnul.
A teď to tady pomalu zapíchnu, sbalim si těžkej ruksak s pedalboardem, kytaru Saraswati … a mažu na vlak. Kterej mě odveze do Brna. Kde dneska večer hraju na křtu desky EVOLET. Domů se vrátím ve dvě ráno. Políbím ty dvě milované Marie.
A zejtra, po krátký zastávce na Roztylech, začínáme poslední velkou natáčecí session se Zvířetem. Čtvrtek, pátek, Praha, sobota neděle Sono.

Tak takovej život já vedu. Hurá sláva.









Pod Prahou

Během cesty metrem z Holešovic na Roztyly jsem projel i pořàdnej kus emočního spektra. Nastoupil jsem plnej vnitřního klidu. Někdy kolem Hlavního nádraží mi v hlavě začaly vyskakovat věci ze všech koutů galaxie mýho života. Od Zvířete, přes tátu v Mimoni, faktury, časový plány natáčení, Marušku a Petynku, středeční koncert v Brně a hlavně ta práce, do který jedu!

Na I. P. Pavlova jsem se uklidnil. Tohle znám, takhle to prostě teďka ještě chvíli bude. V tuhle chvíli je to zkrátka jeden z aspektů mýho současnýho spektakulárniho života. Mám za sebou totálně strhující víkend. Doufám, že ho stihnu dopsat, než ho zavane další takovej.

Na Kačerově začínám být opravdu veselej. Další ráno Pod Prahou.