Z vraku blogu – zápis číslo 51

„Náhradní křída.“
„Příští stanice Madlo a zápěstí.“

Páteční večer jsme strávili u mýho spolužáka z ježkárny Ondřeje Sedláčka.
Už za školních časů jsme začali pořádat tak dvakrát, pak už jen jednou do roka akci Jehněčí, která spočívala v tom, že jsme se sešli v přenádherným a obrovským bytě Ondřejovy přítelkyně Jany, snědli jehněčí na tymiánu či v jiné, delikátní úpravě, strašlivě se opili vínem a dělali kravál až do rána a pak usnuli v jednom z mnoha pokojů. Původně šlo o šestici. Pak jeden člen odpadl a už nikdy nepřišel. Ale zbylá pětice se schází dál. Vtipnost pátečního večera spočívala v tom, že s mojí spolužačkou Líbou už tak nějak shodně ty jehňátkanebaštíme, ale jelikož jsme si teda dali brambory a jinak to každýmu bylo šumafů, nebyla to vtipnost zase až tak výrazná. Jen, že příští ročník se bude taky jmenovat Jehněčí, ale shodli jsme se, že se bude podávat sýrové fondue. Teda píšu to správně?
Jo, pak jsme se strašlivě opili vínem a dělali kravál až do čtyř a pak usnuli v pokoji s Elvisem.

Sobota pak už byla ve znamení Máriho narozenin.
Mári je jednak frajer, jednak má narozeniny, taky má maso (obligátní vtip, že, myslím že taková Ema B už to nemůže ani slyšet. Nebo se pletu Emo?) a hlavně se píše s měkkým i po r, což je rarita. Proto, a taky protože ho máme rádi, zavřeli jsme se s ním v půl čtvrtý do andersonovic garáže (zdravím andersonovic, dneska nás krásně dovezli do prahy), abychom z ní vylezli o deset hodin později. Vinikající večírek spojený s grilováním, popíjením, v krajních případech i lehkým pokouřením. Mári dostal dvě lahve bojoleaus (uhuhů tohle už teda není správně určitě, ale komu to vadí ať se de hlásit někam jinam) spoustu sýrů, hromadu dalších lahví a skromně se rděl v koutku zatímco ostatní mu připíjeli na zdraví. Jak řiká býv. spol. Líba – úžas.

Neděle byla ve znamení filmu Znamení, ale proč, to vám teda neřeknu, když už ho dávno nikde nedávaj. To ví jen bůh.

„Ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají.“
„No tak.“
„Ukončete.“

Z vraku blogu – zápis číslo 50

Kdybych byl co k čemu blogger, začal bych dnes ráno ve čtyři alespoň skromným zápisem.
Včera to byl tedy velmi, nebál bych se říci ani, famózní den. Převčírem jsem naznačil, že si jdu kupovat zimní budnu. Po dlouhém hledání (chodit po praze a zjišťovat co kde nemají či mají příliš mastné je teda v pomaluseblížících předvánočkových tlačenicích trošililinku oser) jsme objevili jednu fajnovou v Tesku, zamluvili s tím, že se pro ni vrátíme.*
Včera ráno jsem vstával časně. Jel jsem pomoci nakládat nástrojovku do auta. Je to strašně speciální druh zábavy, který se provozuje zpravidla časně ráno či hodně pozdě večer. Výjimečně odpoledne. Jde o něco jako tetris (znáte tetris, ne?). Velký množství beden se v malým množství lidí přemísťuje z hloubky sklepa či výšky půdy před auto s co nejmenším nákladovým prostorem. Načež přichází ta úplně nejvychytanější část hry. Všechny ty bedny se musí strategicky naskládat do prostoru, kam se teoreticky nemají šanci vejít. Je to něco jako třeba stěhování, nebo malování…trošičku tenhle druh zábavy, ale je to daleko (široko) lepší a veselejší.
Včera ráno trochu nic moc, jelikož jsme měli obrovský auto a skvělýho nakladače. Za chvilku už to bylo a já se mohl vrátit do práce. Trošičku nám ubyl shon a já se tady jenom tiše rvu s compim, kterej si i po další reinstalaci dělá, co nechci. Takhle paličatej počítač jsem dlouho neviděl.
Po práci jsem šel odnýst CDčka do sfinga křížovky, která (a to vůbec nevim jestli jsem se zmínil) v čísle věnovaném obrům nabídla jednu stránku i kapele obří broskev, v který hraju na hubu. Ty cdsa byly jako výhra. To je fajn, ne?
jo, je to fajn.
no a zde se vracím k hvězdičce *
i přesto, že už jsem měl jednu budnu zamluvenou, nahlédl jsem včera ještě do alpinusu a během dvou minut si vybral jinou ale krásnou co vám budu povídat.
no a to je k hvězdičce všechno.

Po přesunu do nuslí a malým špíčku s pirkem (sledovali jsme záznam koncertu underworld…teda skvělýho koncertu underworld) odsun z5 na I.P. Pavlova, vyzvednout Zuzu a hurá do Lucerna Music baru na koncert Lenny & Secretion společně s Divadlem Continuo. O spojení těchle dvou uměleckých subjektů (tedy lenny a divadlo) jsem se zmiňoval v prázdninových reportech. Společně pracovali na představení Kratochvílení, což je neuvěřitelně krásná věc. Už před začátkem se pohybují herci mezi diváky a připravují si půdu. No a včera, když jsem se blížil k LMB a uviděl jednu z hlavních postav, jak prochází mezi vymazlenýma čtrnáctkama a pod vousy si mumlá: No to už snad opravdu přestává všechno! vybavilo se mi tolik věcí, vzpomínek a pocitů, že mi praskla hlava, a nemít čepici, kusy mozku by se rozlétly všude kolem.
Z včerejšího večera mám pak podobně silný zážitky. Čepici jsem musel i v tom největším vedru nosit pořád. Žongléři, artisti a provazochodci nad hlavami diváků, krásná Celline na hrazdě v bíle zářícím kostýmu a pod ní neuvěřitelně nakopnutá kapela. Opravdu spokojenost, úžas, respect. THNX to ALL.

Na poslední kousek jsem prodával cdčka a potancovával si a povídal si s přáteli, kteří se u mne zastavovali a občas mi přinesli pivo či cigaretu. Vida, včera tam vlastně byl i můj bratr jiří a fakticky spousta tuze zajímavých bytostí, myslim, že jsem tam zahlíd i tu holku z tý trambaje.
Po skončení mé prodavačské epizodky jsem se uchýlil ještě na chvilku k hornímu baru a pak tradá….noční tramvaje do Westu. Táhlo na druhou a we westu už čekala lenny, lenka zvěřinová a její moudrý přítel (možná vlastně manžel), za chvilinku dorazil i sám nejvyšší Š.S. a začalo se jíst, pít, hodovat. Bylo by to překrásný zakončení večera, nebýt toho, že překrásný zakončení večera přišlo ještě asi o hodinu později, když jsme seděli u lenny, kolovalo lehoučké předspaňové brčko a všichni se už tak měkce omílali v chladivých vlnách klidného rozhovoru a pak už spááát. Domů jsme dorazili ve čtyři.
Kdybych byl co k čemu blogger, začal bych dnes ráno ve čtyři alespoň skromným zápisem

Z vraku blogu – zápis číslo 49

skromný nástin událostí minulých:

ok. takže co? je 16.11. 13:51
místo? česká lípa. chlapecký pokoj.
dneska jsem si dopoledne udělal procházku po podzimním městě… nahrával jsem zvuky do minidisku … původně jsem se vydal jenom do místního kulturáku natočit si zvuk ventilace na pánských záchodcích. je to takový hluboký hučení a dunění. Musel jsem dojít pro pani aby mi odemkla, zaplatil jsem tři koruny a zjistil že ventilace prostě nejede.
ale dal jsem si procházku po liduprázdnejch končinách kolem kolejí…
a nahrával jsem zvuky. sychravý štěkání psa a zvon z náměstí zamlženej vzdáleností, která nás dělila.
možná jsem trošku nachlazenej, ale za chvilku vyrážím k tátovi na cihelnu… a pak asi do švejka. byl jsem tam i včera…po výborný zkoušce. přehráli jsme si všechny věci, který bychom měli nahrávat a bylo to myslim hlavně pro nás strašlivě uspokojující.
zatimco píšu, sedí můj bratr jiří na posteli a kouká na televizi, co stojí na stole o který se opírám. tudíž mám z první ruky ty nejúchylnější řeči… před chvilkou běžely reklamy, teď nějakej kluk řekl: já nevim já jsem ještě žida v životě neviděl… a teď zase film o potápěčích… plaveme k přídi a sledujeme kotevní řetěz…no tak takhle… proud mě nahnal k dělu… a najednou na něm sedím…uhů
i převčírem jsem vlastně byl u švejka. přijel jsem z prahy a samosebou tam všichni čekali… je to monotónní… ale to se nedá nic dělat… hlavně jsem přišel s plnou hlavou radiohead… to byl prostě velikej masakr a tak jsem dorAzil jako vánoční stromek rozsvícenej a spokojenej. nojo. tak teda radiohead.
To nejde říct. To nejde ukázat ani nakreslit. Přesto se o to s PiRem pokusíme v reportu, jenž bude na našich stránkách ke stažení zítra, nejpozději pozítří. Máme spoustu krásných fotek a online zápisky. Stay tuned, jak kdosi kdesi říká.

Jo, tady je kousek ještě z víkendu střípek ze včera tak hele jo:
ted mi maminka prozradila ze v realnem case pripalila zeli…prisla sem do pokojicku a zapomnela co chtela rict tak mi sdelila alespon tohle…jo je vlasne uz pondeli po velky party k 55.narozeninam myho tatinka, která byla docela mohutna… no fajn…vsechno nej tatinku

Jinak včera jsem stěhoval s mhjn jeho věci do prahy, měl jsem schůzku se Štěpánem Smetáčkem, panem FF a Ondrou Zátkou ohledně připravovaného melodramatického koncertu k mý povídce naty – viz povídky. A večer překrásnej večírek s milovanými sousedy. Já se vám tak mám. Ale tak. Mějte se také tak.

Z vraku blogu – zápis číslo 48

Dny se střídaj jeden za druhym.
Všechny sou stejný.
A každej úplně jinej.
Někdy se vlečou jako bruce willis ve smrtonosný pasti, když si rozřezal nohy vo všechno to rozstřílený sklo.
Jindy zase letěj jako bruce willis, když se ve smrtonosný pasti řítí z mrakodrapu přivázanej jenom na požární hadici, do toho nad nim vybuchuje helikoptéra a bezmocný kousky rukojmejch lítaj všude, kam se podíváš.
Dnešek je něco tak mezi. Asi jako bruce willis ve vaně.

Zato včerejšek.
Včerejšek byl fajn. Večer jsme se zůzou zašli do českýho světa na setkání s romanem a evičkou (neplést si s párem z včerejšího zápisu, tohle jsou lidi z tábora a jsou úplně fascinující pozitivní energií, kterou kolem sebe nejen šíří, ale zároveň i rozstřikují takovejma malejma stříkacíma pistolema a rosičema na kytky. Po vynikajících večeřích a několika pivech jsme sedli do auta a jeli na takovej kopec nad prahu, z kterýho jsme koukali na rozzářený světla toho mohutnýho města. Ve strašlivě ledovým větru jsme si zapálili jointa a povídali si o všem možným. Vážně vynikající akce. THNX to ALL.
Dneska jsem trošku hodně zaměstnanej, teď jdu ještě najít nějakou drobnost na mapě Berlína (stadionek Velodrom Arena) a pak už jen počkám na tajemného pana ff až přiběhne a sní mi mou polívčičku.

Z vraku blogu – zápis číslo 47

Ráno jsem vstal velmi brzo.
Vyšel jsem na terasu svého domu a hleděl do mlhavé temnoty, v ruce šálek s kouřící kávou.
Pode mnou mihotavě blikala světla města. Ranní chvilka klidu.
Pak mi zazvonil telefon, a já vyrazil do prahy. Jo. S andersem. V autě. Projížděli jsme mlhou a poslouchali rádio. Byla to parádní klidná cesta, pak začalo svítat, ale slunce jsme neviděli, jelikož byla ta mlha.

V tramvaji po cestě z I.P.Pá. jsem vyslechl tento rozhovor dvou mladých mužů:
1: Hele, támle de romanova stará.

2:No… voni se teď rozešli

1:Fákt jó?

2:No jo. Řikal mi nedávno roman…že mu řikala…
že jako nic neni, že jako kdyby neexistoval. Taky,
že nevydělává žádný prachy. Tak ji řek ať de doprdele.
No… prej se mu teď nějak čtyři dny neozvala…

1:Hm… dlouho sem ho nikde neviděl… Romana.
Chodí vůbec někam?

2:No… nechodí….když nevydělává ty prachy

Z vraku blogu – zápis číslo 46

Cestovat s dnesjazzí partou po čechách je zážitek, na který můžete zapomenout (obvzvlášť poté co cestujete s dnesjazzí partou po čechách) ale pravděpodobně se vám bude vracet přinejmenším ve snech.
Kromě toho, že se mi teď v hlavě míchaj různý motivy jako třeba pá parapapapa, pá parapapapapam z Honza málem králem, ale i nehudební zvuky, které DJs provází. Táta. Tady místo táta by měla betj empétrojka s tim zvukem, ale možná si na ně zkuste zajít 13.11. do Rubínu, a uslyšíte sami.
Jenom to vstávání v sedm třicet, když člověk přijel rozjařenej v půl třetí do Prahy(tyjo díky kluci za ten štrosmajerák, měl jsem výbornou cestu noční tramvají s knihou, a pak jsem chytil i tu 56tku co jsme ji potkali – vůbec to byly skvělý dva dny), ještě s vědomím, že mě ve škole čaká jeden problém větší než druhej…HU. To bylo docela vostrý. Seděl jsem v tureckým sedu ve sprše a přidával si čím dál tím horčí…horčejší..vařícněj… prostě teplou. A tam, kam mi nedopadaly proudy vody mi byla zima. Připomnělo mi to včerejší koupel na chatě (na komfortní chatě) páně Ff, byl jsem špinavý, zpocený a zmuchlaný, ale napustil jsem si trošku horký vody včera v jinak úplně vymrzlý koupelně (chata leží na pomezí šumavy a něčeho ještě jinýho v Starý Hadrabavě a tam už byla kosa taková, že kdybychom nezatopili ve všech místnostech, umrznou nám všem nosy mezi ušima), a pak jsem byl čistý, voňavý a narovnaný, vyhlazený, spokojený.
Ne tak dnes ráno. Dnaska ráno to byl docela masox, ale prostě jsem pak vylezl ze sprchy, voblík si tričko s batmanem (jo je to to slavný tričko, co jsem měl na sobě na obou koncertech dnesjazzu, možná mám ještě i fotku s nim včera z Klatov. Jenže nic nebudu slibovat, teď sice píšu ale za chvilku budu zas instalovat a přeinstalovávat…a to dlužím ještě fotoreport z úštěka…no asi až v příštím tejdnu) a vyrazil jsem do práce.
A tam jsem se dozvěděl tu skvělou zprávu. Jak už to v těch lepších příbězích o boji dvou stran bývá, řešení situace je neočekávané, něco jako když… hm teď nevim sakra… jo jestli jste viděli Vetřelce IV, jak se nakonec provalí co je zač maličká kosmonautka kterou hraje maličká Winona Rider (kočka největší i když krade, pro mě za mě si může ukrást třeba boeing… nebo concord, to už by stejně nikomu nevadilo, žejo. A bůhví jak to s tim kradením je). A nebo překvapivej konec klubu rváčů, žejo. No. Tak takhle nějak jsem si připadal, když mi řekli, že paní co cvičí jógu se Compiho vzdala a místo něj si vezme svůj starší počítač, kterej jsem zapojil a na kterým VŠECHNO FUNGUJE JAK MÁ.
Jupí tyvole. Radost.
Teď instaluju novou mašinku panu Vogelovi, kterýho se teda trochu bojim, ale ne moc, docela se to dá zvládnout… ale tušim, že to nebude tak jednoduchý ještě s nim. A compi mi tu stojí odpojenej a klepe se co s nim udělám, až mi na něj zbude čas. Nainstaluju na něj…tyjo… no něco úplně strašně ujetýho. Tak.

Bane, nebudu mstivej. Nitszche řekl že když nahlídnete do propasti, ona nahlídne do vás? Možná jsem přebral část jeho vlastností. Teda toho compiho. Uvidíme, nechám se chvilku zapojenej, stáhnu nějaký updaty a pak uvidím.

Za necelej tejden jedem………………………………..NA RADIOHEAD.

Z vraku blogu – zápis číslo 45

Jsem hotovej. Ale fakticky jo.
Včera jsem vyrazil na koncert Ivana Hlase do malostranský besedy a bylo to celý takový neformální a příjemný, spojený s výjimečně pěkným posezením se Z. a Markem Lakomým (viz werichowa pohádka Lakomá Marka).
Ale dneska zase v práci mražedný (viz zmražený vražedný) tempo, sedim tady, bolí mě hlava a mám toho už fakt docela dost. Čeká mě ještě výlet za Compim do knihovny, byl jsem se na něj podívat už ráno, zlomyslně na mě mrkal a paní, která mu slouží, už z toho byla na nervy, přestože cvičí jógu. Taky bych chtěl cvičit jógu. Hned zítra s tím začnu.
Taky musim zejtra vymyslet dárky k vánocům a naučit se hrát na kytaru a trubku.
Koupil jsem si sýrovou polývku (to sem fakt napsal aspoň vidíte jak na tom sem). Jdu si dát ohřát vodu a pomalu posnídám.
Zítra kolem čtvrtý vyrážim s dnesjazzákama na šňůru – Domažlice (Mexiko Pub) a Klatovy. Ani v jednom z těch měst jsem nebyl. A teď tam pojedu jako džezovej zpěvák. Co byste tomu řekli? Nic, že.

Z vraku blogu – zápis číslo 44

Víkend byl smešin.
V pátek jsem byl jedinej střízlivej v celý hospodě, v sobotu jsem hrál s tátou v oficiální soutěži Budwar capu lední hokej, ale vypadli jsme hned v prvním kole. Ten večer mě však daleko víc zaujala skutečnost, že posilněn bramboráky (vynikající bramboráky co dělal můj táta prosím) a smaženým lilkem v pálivém těstíčku (ty dělal úplně skvělý pan Suchý Jan), jsem vypil sedm piv, aniž bych registroval známky opilosti tak charakteristicky a pravidelně se dostavující po pivu třetím. Vím, že to není zrovna věc, kterou by se člověk měl chlubit, ale když už se stane a její hlavní aktér má takhle rozjetej blog (ale fuj) je škoda to nezaznamenat. Alespoň z důvodů nějaký archivace. Jelikož myslim, že něco takovýho se mi zas jen tak nepovede.
Zpět k pátku. S dnesjazzákama jsem nahrál zpěv do ukolébavky a oni nahráli to u maškeho skvěle, sou to zlata veliký. Včera jsem v neděli přijel poloprázdným busem dvanáctkou, po cestě pokecal se starým známým…tímto míšu zdravím… pak si dal procházku se Z. do šlechtovky, poté přesun do studia, kde již končily míchačky. Trošku ale jen malino zabrzdím… jak jsem se jich všech (myslim dnesjazz) napřed trošku bál, čím dál víc je mám, kluky střapatý, radši. Hrajou ten jazz, že mě to fakt baví poslouchat. S velikou energií, maj namáklý noty a aranže a alespoň to vypadá, že vědí co chtěj. Hrajou ten jazz , že mě to fakt hodně baví s nima jezdit na koncerty, kde si dám jednu písničku a pak akorát poslouchám.
Konec chvalozpěvů. Jsou dobrý no. Abych se z nich neposral, žejo. (dámy i páni prominou).
Měl jsem dneska parádní ráno abych pravdu řekl. Ovšem jen do té doby než jsem dorazil do práce. Ne, že by pak nebylo parádní. Ale než jsem si stihl udělat kafe, bylo jedenáct. Než jsem si ho stihl dopít, bylo pět. tak asi tak.

Z vraku blogu – zápis číslo 43

Dneska už mám za sebou docela dlouhej den. Ráno jsem chtěl vyprovodit susann která jede na imatrikulaci do Českých Budějovic. Takže jsme vstávali v půl pátý a v ranním šeru (nebo spíš tmě) jsme dojeli 193jkou na Pankrác, tam jsem ji předal a už je v tahu.
Ještě jsem si pak lehnul, ale nemohl jsem usnout a pochopitelně jsem zabral až půl hodiny před plánovaným vstáváním, ale vzbudil jsem se s veselou myslí a jsem takový celý spokojený. Což mi příliš nekazí ani fakt, že Compi za mými zády právě každý dvě vteřiny obdrží nějakej mail z neznámý adresy a že stejně tak úplně svěže nepracuje. Lhostejným mě to nenechává, ale už jsem se dostal za hranici horizontu události, takže cokoli co se teď s tim kompem bude dít už ke mně nedolítne.
Včera jsem těsně před plánovaným odchodem – viz vzkazárna – zjistil, že nás nadl nějakej hacker zase a že samozřejmě počítače s win2000 má nejradši. No a sraz s FF na spadnutí, koncert Roudýr a sautpó na kterej se sakra těšim, to samý. A pan FF nezvedá telefony. Takže je asi někde má. Tudíž se mu nedovolám, že musim schůzku rušit. Takže tam musim vyrazit. Vyběhl jsem a místo v celou pět jsem do roxy dorazil v půl. Ff už tam samosebou nebyl, jelikož toho měl na práci a vůbec i tak normálně taky dost, aby seděl sám v nějaký hospodě a koukal na věšák. Tehdy jsem se vrátil, doinstaloval počítač, kterej je pořád stejně nějak vykotlaný… no a za chvilku bych měl jít nahrávat s Dnesjazzem ukolébavku a nejsem rozezpívanej a nemám nic na sebe a jak nahatej a nerozezpívanej pojedu na anděla, to teda fakt nevim.
Víte to vy?

Z vraku blogu – zápis číslo 42

Béééé.
Mám za sebou maximalisticky pojatý víkend, který nastartoval úplně skvělý koncert vypsaný fixy o kterým jsem v pátek nestihl napsat ale zato jsem o něm celý soustředění každýmu vyprávěl alespoň čtyřikrát a to včetně PiRa, kterej na fixe byl se mnou a zařadil se do seznamu celebrit, který koncert navštívily. To byla věta, co?
V pátek byl totiž šrumec. Ráno jsem jel vyzvednout mikrofon, šňůru a stojan k panu Maškovi Jiřímu, což je skvělej zvukař o kterým jsem toho tuším napsal už mraky. Celá akce předání na tajném místě se zkomplikovala tím, že se vybila baterie v Jiřího džípu. Paní Mašková tedy musela přijet s druhým vozem ale jelikož předání proběhlo na tajným místě, nemohla to najít a musela si nás nechat zaměřit z družice, což chvilku trvalo a my jsme jednak vyklidili Maškovic garáž, jednak docela slušně vymrzli. Pak už vlastně začala akce soustředění…ale o ní budu během týdne dělat propracovaný a naprosto novátorský report, takže se ve svém vyprávění přenesu do včerejší český lípy, přibližně do míst před odjezdem do prahy. Obr s Myshkou mě šli vyprovodit na nádraží ale když vyděli ten narvanej autobus, zdrhli. No co, taky bych to udělal, bejt na jejich místě. Do prahy jsem dorazil natěsnán mezi brunetou a blondýnou, bohužel jsem se styděl je oslovit, tak o nich nic nevím.
V matičce jsem dojel domů. Přespává u nás bratr jiří se svou přítelkyní světlanou a na večer měla má zuzka domluvenej mejdan se zůzou malárovou a když se nakonec všichni včetně celebrity PiRa sešli ve westu, obrovskej večírek začal a nad ránem skončil. Jeden pán mě v hospodě osočil, že jsem kretén když píšu na počítači, a že takoví jsou nejhorší. Co na to říct. Byl to dospělej starší člověk, tak to asi musí vědět.