Jakub König

Tušil jsem, že to z oběda v Medite v Mariánských Lázních budeme mít na natáčení posledních kousků zítřejšího Highlighteru tak akorát. Ale takovouhle knopovku jsem nečekal. Až jsem se z toho, na posledních světlech před dojezdem, celej rozesmutnil, jak furt všude jezdim na poslední chvíli, protože toho mám moc, jak furt někde drtim kilometry, dohánim zpoždění, nebo vstávám nebo makám do noci. Ach já.

Ale natočeno jsme měli hned.
Dali jsme si u toho kafe a koláčky a popovídali si v rychlosti.
A Linda to už střihla a zejtra pošle.
A bylo to zábavný a nakonec jsme se, už sami, s Maruškami, podívali na posledního Shreka. A když jsem pak to naše milostné děťátko uspal, ještě jsme sjeli dva díly Umbrella Academy.

A pak, těsně před tím, než šla Máša spát, proběhl do ložnice kocour, což znamená, že musím nechat pootevřené dveře, než Foum i Placka, která se k němu připojila, zase vylezou.
Jinak budou škrabat a budit spící.
A já to měl tak vymyšlený, že si dopiju Matéčko a pak vyčistim zuby u Love, death & robots na Netflixu.
Takhle si budu muset vzít sluchátka, kvůlivá střelbě.
A jít si pro ně tiše…
Zkrátka taková ta svoboda pohybu se mi komplikuje, co vám budu…

Zároveň je zajímavý sledovat, jak je celá ta komplikace jenom v mý hlavě.
Přesně takhle jsem jako malej mockrát usínal a poslouchal televizi nebo rádio pootevřenejma dveřma od rodičů. Na návštěvě. Ó jé. Zalomil jsem to při sledování pohádky a čau.
A když mne něco vzbudilo?
Tak jsem většinou zase hnedka usnul. Patří to k mejm fakt milejm vzpomínkám, tohleto usínání na hranici kolektivu. Ještě tak mít krb nebo kamna a moct sledovat hru plamenů. Zabírám.

A když na to nahlídnu tahle, celý tohle večerní nedělní nepohodlí, stejně jako nepříjemná vzpomínka na výkyp ve voze, povoluje. Rozpouští se a rozmejvá do světlejší a světlejší barvy.
Jako když vám někdo masíruje dlouho zatuhlej sval
Jako když se tělo, zaťatý, zvyklý v očekávání nebezpečí, konečně začne uvolňovat. Protože je na dobrým a laskavým místě.

Víkend v Marienbadu, koncert v Chebu i vystoupení v Eccentric clubu, všechno to bylo báječný. Obě písničky minulýho tejdne mi pořád zněj v hlavě, mám z toho fakt radost a děkuju.

Uběhlo skoro půl hodiny

Kočky, zdá se, si ustlaly v ložnici. Začíná se do mě zavrtávat chadno, půjdu si teda pro kartáček a uvidim, jestli si vůbec stihnu dopít to Matéčko. ještě, že má víčko.

Dají se dělat mnohem zajímavější a zábavnější věci. Já můžu dělat mnohem zajímavější a zábavnější věci.

A tak se nezapojuju. A dělám. Včera jsem se cestou z práce stavil u Aid Kida a během tří hodin, který se schovaly do časový kapsle velikosti a chuti dvaceti minut, jsme dostali z mý hlavy písničku Zářící, kterou znáte z minula. Má teď formu demosnímku, kterej si nemůžu přestat pouštět.

Taky na mne vyskočila fotka z potní chýše před třemi lety. Byla to silná potní chýše tehdá. Mnohem, mnohem účinnější… a minimálně pro mne výrazně prospěšnější, než nějaká internetová diskuze.

děkuju

je mi čerstvě 41 let.
a mám se moc hezky.

Od Máši jsem dostal dárkem Berlín. Marušku jsme ve čtvrtek pozdě večer přivezli do České Lípy, přenocovali jsme a ráno vyjeli napřed do Děčína a pak nach Berlin.

I Berlín, je, stejně jako já, v něčem stejnej a v něčem úplně jinej, než před šesti lety, kdy jsem ho pořádně navštívil poprvý.

Tentokrát jsme jeli na kole na letiště Tempelhof, úžasný místo, o kterým jsem slyšel vyprávět… a teď se po něm konečně projel. Kolo se na tuhle obrovskou plochu hodí parádně, i když, přiznám se, jinak jsem z pohybu v městský dopravě pořád hodně nervózní.
Tempelhof si mne ale získal.

Víc jsem se taky tentokrát seznámil s Christine, přítelkyní naší hostitelky Lízy. Společně jsme nočním Berlínem fičely na kolech, protože bylo 8. března, mezinárodní den žen, nemůžu tam napsat to měkký i, protože by to bylo proti přírodě zkrátka. Na spoustu míst muže vůbec nepouštěly, ale i tam, kam byl vstup otevřený oběma pohlavím, bylo natřískáno holkama. Seděli jsme chviličku na bidýlku v okouzlujícím a strašným podniku na Kotbuser Dam a pak jsme sedli na kola a jeli, tentokrát už jen ve dvou, s Mášou, mojí milou ženou, do půjčeného domů.
Přiznám se, že i když jsem byl z jízdy na kole pořád trochu nervozní, dost se mi to líbilo.

Pak jsme chodili a zažili spoustu úžasných věcí.
A pak jsme si dlouze povídali.
A pak jsme spali a vstali a vydali se deštivým dnem na nádraží.
Dojeli do Děčína a pak do Lípy, k té naší maličké Marii, kterou jsem tak rozrušili, že jsme ji pak málem neuložili. A za tím mým báječným bratrem Technařem, kterýmu to slušelo a kterej prej dal v sobotu krásnej lotos se šesti.
A kterej nám přivezl Colu a nealko pivo z nákupu.
A za tou naší maminkou, co by si pořádně potřebovala odpočinout, dopřát něco zábavnýho, uvolňujícího, ale nějak se jí do toho vlastně nechce a zdá se, že neví kudy. A přitom je taková skvělá a mohla by si říct, že po všech těch chlapech, který obskakovala celej život, o který se starala, po nás, by si taky mohla dát trochu voraz. Třeba to vyjde, třeba to vyjde, myslívám na ni pravidelně v druhým a třetím kole potní chýše.

Ráno jsme to vzali přes Ostré.
A bylo to taky moc dobrý. Vypadá to na fakt hezký věci.
Hotovej muzikál.

Mám za sebou moc hezkej víkend. A nejen víkend.
Žiju, i díky tobě, opravdu plnej a výjimečnej život.
Děkuju
Hezký dny

Včera jsme měli zkoušku u Aid Kida. Druhou malou. Tentokrát jsme nehráli, ale potkali se s Pjonim, který by nám mohl pomoci při přípravě projektu Září. A i když jsme to neměli úplně snadné, sladit se časově, zaklaplo několik oprvdu důležitých kousků skládačky.
Potřebuju být víc hudebníkem

Dneska jsme měli s Maruškou parádní ráno, včera večer jsme vlastně po zkoušce srtihli i vlastně takovej „klidnej večer u seriálů“. Sakra, teď mi došlo, že jsem si vůbec nestihl dát zmrzku, ani tu půl hodinu, co jsem ještě přetahoval. Jsem trochu otahaný, ale saturovaný a velmi spokojený. Od posledního víkendu „v lesích“ jedu na intenzivní vlně radosti z toho, jaký že to mám v životě překrásný bytosti, věci, události. Intenzivní pocit přijetí a komplexe zůstává.
Spí v hrudi, pod tím novým tetováním od Ondrashe.

Děkuju, děkuju, děkuju.
Jsem šťastnej, že to můžu sdílet s oběma Mariemi.

Tenhle rok, a všechny ty následující roky, éj, budu snad moci část tý radosti a světla, který mi dejchání přineslo do života, vrátit na asistencích na dejchacích workshopech. Takže se třeba potkáme.

Něco se zase posunulo dál, nějaký velký ozubený kolo se přecvaklo o další krok… cvaky cvak, jak říkáváme s Markou, když jí zapínám bodýčko, u čehož se většinou nehorázně zmítá.
Cvaky cvak.
Nebo se možná něco o trochu víc pootevřelo, uvolnilo, povolilo. To spíš.

Poprvé od chvíle, kdy jsem dokončil Ježkárnu, uvažuju, že bych se ještě mohl vrátit ke studiu. A zrovna takový bomby. Vůbec nevim, jestli bych toho, až přijde čas, protože ještě nejmíň dva roky nebude, byl schopen. Ale je zajímavý i jen o tom přemejšlet. To jsou mi věci.

A jaro na dohled.

Objevil jsem mrazem sušené ovoce. Napřed jednu pixlu od Mixit dostala Jindřiška, pak jsme je začali kupovat Marušce. A nedávno mně bratři plísnili, když jsem na horách dojídal Maruščinu krabici při sledování Grandhotel Budapest.
Tak jsem začal kupovat dvě sady. Jedno pro tu naši růžičku sametovou, jednu pro sebe.
Objevil jsem, že mají vlastní podobné ovoce i u nás v kantýně a tak si teď mezi psaním postu dosypávám do pusy malinovou drť a příjemná kyselost mi svírá patro.

Vstal jsem sám chvilku před budíkem, stihl rychlou sprchu a vyrazil z bytu. Už dole u výtahu jsem se ale málem vrátil. Zejtrta jdu do T-Mobilu zase vítat nováčky, takže nad plán…
jenže jsem si taky uvědomil, že nad plán jsem využil v pondělí, kdy jsem zůstal s děvčaty.
Chuť obrátit se po cestě a vyrazit zpátky domů jsem pak pocítil ještě několikrát.

Kratičce jsem usnul v Metru. V hlavě mi hraje nová píseň, naplňuje mi ji už nějakej čas… a teď se mi na chviličku zazdálo, že mne někdo láká na kurs, kde bude jeden manželský pár improvizovat do mejch improvizovanejch vokálních linek a vytvářet na místě dvojhlasy a trojhlasy…
přišlo mi to divný, jak by to mohli zvládnout, když budu improvizovat, jak by to dokázali stíhat… a pak jsem najednou zjistil, že zase jenom sedím v metru a jedu dál

a tak jsem si vyjel do patra pro vlastní hrnek na kávu, abych o maličkej a zanedbatelnej kousíček ochránil svoje životní prostředí, dostal to největší laté se studeným mlíkem a ledem, který tady vůbec jde pořídit… a teď jsem si nasypal do pusy zbyteček toho nejjemnějšího andělskýho prachu z mrazem sušenejch malin…
zapil to kávou
a dobrý ráno

Ani jsem netušil, že se mi po víkendech v lesích tak stýskalo.
Ale vydat se úvozem dolů od parkoviště, bylo, jako vracet se na milovaný místo.
Úvodní indiánská sauna byla napřed laskavá, abych si při třetím kole důkladně opeelingoval obličej místní, čerstvě rozmrzlou hlínou. A bylo to dobrý.

Obě dýchání byla silná a pro mne skutečně překrásná. Tentokrát jsem si vytáhl opravdu parádní karty.
I tak jsem unavenej a rozechvělej.
A opravdu hluboce vděčnej.
Za možnost týhle práce. Za všechnu tu péči. Za všechnu tu odvahu. Za všechnu tu lásku. Za všechnu tu tvrdou dřinu, pozornost, soucit. Za vedení a podporu.
Za ten dárek dokonalýho sjednocení, kterej jsem obdržel první večer.
A za všechny ty další, veliký i droboučký, který si nesu.
Děkuju.

A děkuju a přeju štěstí a radost vám všem, kdo jste tím prošli se mnou. Velkej respekt. Velká poklona. A jedno maličkatý, tichý, skoro průhledný:

děkuju

v pondělí ráno

ooo, to byl ale hezký den
možná jsme nemuseli ráno točit highlighter, sežralo mi to velkej kus dne, ale zase to je velkej kus odvedený práce…

ovšem vejlet na Novej svět byl překrásnej. v tom zlatým slunci.
ooo, poprvý jsem tu byl a moc se mi ten zázračnej kousek zastrčenej za lem Prahy líbil

a ooo, ale vážně krásnej Roztockej masopust, tentokrát s Maruškou jako slaměný otec, s Aid Kidem a Markétou a Kadějem a Jindřiškou a spoustou lidí, který jsem jen zahlíd, některý pozdravil…
senza průvod a masky a Smrtě samosebou…
ale největší zážitek mám z toho měkkoučkýho zlatýho laskavýho světla na tom oblým vršku mezi dvěma vesma.
vesnicema…

a teď už honem do postele, zejtra začíná pondělí

love