A všechna tři děvčata nejspíš spí. Maruška, která oddychuje vedle mne, usnula během tří minut, co jsem si v koupelně vyndaval čočky, dobře, možná se chvilku rejpal v obličeji, ale víc než tři minuty to vážně nebyly. však je taky unavená. včera v noci už mi přišlo, že docela hycuje, ráno měla červený horečnatý tváře a teplotu, kterou nám bezdotykovej teploměr šacoval někde mezi 37 na čele a 39 na těch červenejch tvářích… a druhej, elektronickej, se ustálil na 37,5. Přes den to klesalo, ale náladu měla všelijakou a hodně to zachraňovala Jindřiška, která je pořád dostatečně vzácná, aby dokázala zafungovat jako vzpruha.
i maminka Máša byla celej den po dopolední výpravě na trh a návštěvě maminky s Michalem unavená a unavenější. a Julii trochu nejspíš pobolívalo bříško a tak byla taky napjatá a k večeru uplakaná.
já se na chvilku vypravil večer na svatební oslavu Ondry Mataje a jeho ženy Alfie. už po cestě jsem si ale uvědomoval, že vyrážet takhle od svejch milejch bytostí za zábavou vůbec neni taková zábava, jak bych si byl býval předem představoval. a jedna moje půlka moudře připomínala, že když na chvilku vypadnu, trochu se to doma taky uvolní, naberu nový síly a tak dále a tak dále… ale druhá půle by se nejradši otočila a vrátila domů… kde by zase možná nevěděli, co teda nakonec se mnou.
zejtra jdu na Sigur Rós. a pozejtří do divadla na novou scénu. a tim pak zas šňůra mejch večerů mimo domov na chvilku skončí.
Je to zajímavý. ten neodbytnej pocit nepatřičnosti, jakoby z košíku se š´Patnym svědomím. tak důvěrně ho znám. myslel jsem si dlouho, že je způsobenej požadavkama, který na mne maj ostatní. ale posledních pár let víc a víc vidim, že si to dělám sám. že i v situacích, kdy bych nemusel, vytáhnu z garáže častym používáním naleštěnej bourák pocitů zbytnělý zodpovědnosti za všechno a všechny. je v tom samosebou i nějakej kus pýchy, připadat si tak nepostradatelně a zodpovědně. možná potřeba uznání svý vlastní dostatečnosti. schopnosti obstát. postarat se o někoho. svý vlastní důležitosti. smyslu.
na večírku jsem se zdržel sotva hodinku a půl a už jsem zase vytančil ven, na ulici, na Hradčanskou a tramvají domů. kde Máša s unaveným úsměvem kolíbá sytou a klímající Jůlu a Jindřiška čte Marušce. jak odemnku dveře, ozve se Maruščino: ”táto!”
a já jsem úplně přesně správně. teď a tady, tam, kde mám bejt.