Nebo třeba 11:30. ale je už 1:04. sobota brzy ráno. letí to. v tyhle chvíle neni těžký si představit, jak je všechno v pohybu, v neustálým tanci, atomy vibrujou hymnou vesmíru, naše planeta se řítí v divokejch piruetách nedozírnou tmou.
marušce se vrátil a znovu rozjel kašel, tak jsme teď byli pár dní trochu v diktátu těch dvou maličkejch holčiček. když se nedá jít ani ven, pěkně to Máře pokazilo náladu. přišla o sraz s nejlepší kámoškou a sportovní víkend s pražskou babičkou. Teď má nějaký sny divoký, samou láskou bych něco tuze rád udělal, aby jí kašel a rýma hned přešly. ale můžu jí jen podestýlat pod hlavu, nabízet pití, který netrpělivě odmítá, pootevřít a pak zase zavřít okno. tatínek.
vedle, aby se holky nebudily navzájem, spí s tou druhou pusinkou Máša. občas je odtamtud slyšet spokojené dumlání, občas zazní nespokojené vyžadování pokračování dalšího dumlání, všechno v miminčtině.
není těžký si v takovou chvíli uvědomit, jak moc jsme všichni propojení navzájem. my 4, jako rodina. 5, i Placka, dodávala by Maruška, kdyby byla vzhůru. Ale i všichni na tý planetě, řítící se kosmem. že jsme všichni propojení mnohem hustší sítí vláken vztahů a souvislostí, než bychom si dokázali představit. a že možná je tahle síť tím, co nakonec pevně objímá ten studenej vesmír. jako síťovka meloun, kupříkladu.
dobrou noc