Mí drážďané mi rozumějí

Slunce svítí v Dresden
Ale jenom přes den
Stejně jako v Jičíně, Pičíně
i Děčíně

recitovali kdysi Kalif a František Řezníček jednu ze svých trefných básní. a měli pravdu. v tý době, kdy s ní přišli, se ještě do Drážďan jezdilo přes pár vesnic různejma zákrutama a silničkama a bylo to celý takový nedůstojný. Teď už se člověk veze až pod mraky, hluboko pod ním Porta Bohemica, než se rozkoukáš, už jseš skoro tam a pak už zase popojíždíš po městě s trubkama, co vedou horkou vodu, či co, tim moderně prastarým městem.
a pak Tonne, nemůžeme se s Lindou shodnout, kolikrát že jsme tu vlastnš hráli.
Dvakrát se Zvířetem, říkám, ale sám si nejsem jistej. A i když mám pravdu, vypadá to, jako že mnohem víckrát už jsme sešli do toho fajnovýho podzemí, klubu v historickým sklepení, kde visí v místnosti s barem jeden z mejch prvních velikánskejch obrazů, fantasticky nainstalovanej a nasvětlenej. Do klubu, kde se kouří. Kam choděj lidi po padesátce v oblecích, nechat se ofouknout trochu tou moderní hlasitou hudbou, omrknout, co maj dneska ty mladý místo jazzu, kterej byl rebelie, jeje, to už bude panečku sto let, jen to fikne.

servis i přirozená laskavost, se kterou k nám Steffen a celej jeho tým přistupuje, je v přímym kontrastu s tou poslední Malostranskou besedou. což mi dochází, až když to v pátek vysvětluju na procházce Andrejce s Ondrou a Myhsce s Kubou a vlastně i Máše v tu chvíli… že v tý studený šatně v MB, kde v prosklený redbull lednici ležela jen nějaká taška se zapomenutou svačinou a pul lahve vody, kde se vždycky všichni kromě PeKla a muzikantů ztratili, když bylo třeba nosit a objevili se až když se skončilo, kde nějak nikdo neřešil, jestli něco nepotřebujeme, než si vzpomněl Dan a Aid Kid, že bychom tam normálně měli podle podepsaný smlouvy mít občerstvení a vody na pódiu a tak dále… že v tý studený šatně jeden snadno získá dojem, že to, co dělá, vlastně skutečně nikoho nezajímá. Že je to koneckonců jeho ZI (zkurvená iniciativa), kterou si vybral a že by se teda neměl divit, když se k němu ostatní chovají, jako že co si zavařil, to ať si taky sní. Že po takovym hraní jeden snadno propadne splínu, pocitům méněcennosti nebo zbytečnosti.
Zatimco o pár desítek kilometrů vedle, v cizí zemi, je všechno naopak. Nejenom, že je v backstage teplý jídlo a neustále se nás, nebo zvukaře Dana, nebo Blanky, ptá někdo, jestli něco nepotřebujeme, nechceme… nejen, že je šatna vytopená, uklizená a nachystaná, že máme krásnej hotel se snídaní a že když po nádherně nazvučeným koncertě odcházíme, mává nám osazenstvo klubu jako blízkejm přátelům. který se z nás, minimálně se Steffenem, i přes jazykovou bariéru, stali… ale třeba v propagačních materiálech se o nás píše tak, že když mi to Máša doma překládala, měl jsem dojem, že píšou o někom skvělým, supertalentovaným, respektovaným. O někom, u koho bych si při pohledu z venku řek:
„Oukej, hochu, tys to teda dokázal… „

Přitom ta samá kapela, ty samý náklady, ty samý projekce, zvuk.

Bylo to, jako se nadechnout. Z hluboka nadechnout.
Zase na chvilku bejt v tom aktivním modu na správným místě. Na tom jednom správným místě, na kterým dokážeme pomocí všech těch svejch magickejch nástrojů, vyvolat a po hodinu a půl udržovat malej zázrak. Mezinárodní, nezávislej na jazyku, kterým mluvíme. Zázrak, možná je to bytost nakonec, ten koncert samotnej… která se dotýká vzácnejch věcá ukrytejch hluboko v srdcích hudebníků a posluchačů. A na krátkej čas se ty srdce a ty vzácný přijímače propojej.
A já pak musim dávat pozor, abych se moc nezakoukal do tý krásy, jak Linda s Danem kejvou hlavama do rytmu Sestry, abych se neztratil a nevypadl z toho a nemusel se zase chytat, jak traveller naskakující na rozjetej cirkusovej vlak…
krásný to bylo
silný, podpůrný, zdrojový

Po cestě zpátky Tom pouštěl novou desku Richarda Müllera. Je skvělá. Ostatně jako tak nějak všechny desky, co teď kolem vycházej. Jedna super deska za druhou. Mym tempem to budu poslouchat ještě v šedesáti. Což, hehe, neni až tak zadlouho. 16 let, kámo. Sweet ribs. Sweet sixteen. You know, what I mean…

Na poslední den jsme dneska s Maruškou vyrazili na Signál. Moc se nám líbil Kintera naproti Kunsthalle. A pak teda monstrprojekce na Aid Kidův track na svatou Ludmilu. světelné střevo v Bezručových sadech a mraky lidí všude, to už nás moc nechytlo a tak jsme se vypravili zpátky.
venku voní podzim.
kdo ještě nemá lístky do Akropole, měl by se po nich podívat.
zejtra jdeme s Maruškou zase do školky.
tak jsem zvědavej.
první půlka října se pomalu překlápí na tu druhou…