I včera jsem usnul při uspávání. A stejně, jako na začátku týdne, jsem s tim byl vnitřně srovnanej a uvolněnej, stejnak už bych toho večer moc neudělal a povolit a rozplynout se ve snění bylo lákavý a občerstvující.
a tak jsem se vyhrabal v obvyklý školkový čas, 6:40… a teď sleduju, jak se pomaličku za oknem světlo na protějšim baráku proměňuje z bledě modrý do lehoulince narůžovělý. Zapálil jsem svíčku na rodinným oltáři, panečku, kdo by to byl řek, že něco takovýho budem mít. A teď u stolu v parádním pokoji sedím, bílá kočka Placka chlupí o 106 na mym klíně a já ji levačkou hladim po zádi a pravačkou, palcem, píšu tenhle post.
není to až tak pohodlné, ale je to ten pravý, krásný a skutečný život.
Praha začíná hlomozit, kdesi v dálce, jako by Godzilla táhla po Miladě Horákový takovou tu olbřímí nákladní loď… ale jakoby v dálce. Autobusy svištěj Veletržní, zvuk aut na chvilku získá vejšky, jak projede kolem ústí naší ulice.
myslim na maminku, kterou ráno budívají karosy, plné dělníků a pak dětí, zastavující a rozjíždějící se na stopce pod jejími okny.