neděle večer

byli jsme u Amelie nad Černošicemi, pršelo, ale bylo to moc hezké. měl jsem zrovna spíš introvertnější dny a tak jsem toho moc nenapovídal, ale na návštěvách, jako je tahle, to ani není tolik potřeba. nakonec se mi i venku po tmě rozhořel oheň tak akorát na tři buřty, který jsem postupně opekl a částečně pozřel a částečně odnesl dovnitř. poslední z osmi kousků, které Máša to úterý před 12 dny pořídila, jsme dneska chtěli vzít na vejlet a obětovat „ptáčkům“. ale zapomněli jsme na něj. i tak to byl super vejlet.

o tejden později jsme se byli s Aid Kidem podívat na filmu, ke kterýmu to teď už vypadá, že skutečně budeme hudbu dělat. což je ohromný. a jelikož jde do léta do kin, brzo se do toho budeme muset zostra pustit. no ty kráso. těch věcí, který spěj a spěj a spěj… a pak se to najednou začne všechno probouzet, jako takový ty vetřelčí vajíčka…

hodně maluju. budu mít teď v atelieru výstavu malých obrázků. mám je připravený, ale zároveň výstava začíná zejtra ve dvě a budu si muset od rána docela švihnout, abych všechno stihl pověsit a uklidit a okouřit šalvějí. no ty kráso po druhý.

s holkama jsme dneska vyjeli tramvají na Kobylisy a sešli přes vyhlídku dolů do Troje. Vzpomenul jsem rychle na časy, kdy výprava pro rohlíky a sýr do místní Žabky, bylo jediné povyražení nájemných copywriterů… jo a pro Frisco samosebou. Nebo pivíčko. Nebo tak něco.
Ale zase jsem se rychle vrátil do přítomnosti, protože od tý doby se toho změnilo tolik, kolik bych si tenkrát ani nedoved představit. že se v den naší svatby s Mášou zřítila lávka a už tam stojí nová, patří mezi ty míň převratný změny. a ty změny mne teda udržovaly v tý přítomnosti. dneska na procházce. došli jsme i do kavárny Karel, která se mi moc líbila a maj tam teda skvělý jídla a dortíky a kafe, akorát se tam už zase, jak bejvá v neděli odpoledne zvykem, začali hromadit lidi. a to je mi zase bez alkoholu nepříjemný. a tak jsme šli.

ještě bych toho moh napsat tolik. nejen o dnešním vejletu, o každý hodině mýho života, kterej uplynul, co jsem sem psal naposled. ale jsem ospalej, ospalej jak písek v řece. jdu sníst jabko, nebo něco, lívanec od snídaně, podívat se na druhou část druhýho dílu animovanýho Modrookýho samuraje na Netflixu a pak si u první půlky třetího vyčistim zuby a čau, do třičtvrtě na sedm o mně nikdo nic neví.

teď mi to přijde jen jako předchozí myšlenka, jak se ráno probírám ze spánku a snažim se ještě zabrat, jak vedle z parádního pokoje zurčej ta tři děvčata, tak už to jde jen tak lehce… tadá

a je neděle večer a všichni spí

jako oka mrknutí



Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *