Autor: Jakub König

Maruška je v centru všeho. Během čtrnácti dnů se posadila a začala fofrovat na všech čtyřech, kam se jí zlíbí. Objevila, že se dokáže transportovat za odhozenou hračkou, za kočičí odhozenou hračkou, do tašky, krabice, do koupelny, doprostřed kočičího žrádla.

a taky se začala opírat o věci a než se člověk rozkouká, ta holka stojí zapřená o šprušle ohrádky, o vanu, o postel.

už spadla z postele.

narazila hlavou do spousty zdí a futer.

chytá kočky.

a špatně snáší, když ji při přebalování uložíme na záda.

Jsem z ní úplně celej okouzlenej celym světem.

Praha je dneska jako ve skleníku. Dusno a tak zvláštně trochu horko, trochu chladno. Kůže na rukou zježená, ale do plic přes tu vlhkost pořádně nedodechneš. Ráno jdu stromovkou v tom hutným oparu, z kopečka dolů, jak pod vodní hladinou…

V práci všechno jako ve čtvrtek, nedokončený převažuje neustále dokončovaný, ale ono je to tak asi vždycky. Zařadím se do proudu a připojím k síti, jeden mail za druhým otevřít nožem, vyloupnout perlu, poslat dál potrubím…

Za oknem pořád ta magistrála, auto za autem šumí, jako neustálý vlny pohyblivýho oceánu

V pátek a v sobotu jsme s Aid Kidem cestovali a hráli v Rožnově pod Radhoštěm a Hradci Králové… včera jsme s Maruškama procházeli, z Letný do Mlýnský kavárny a zase zpátky.  Večer jsem šel tu maličkou uspávat a usnul jsem sám. Ráno jsem se probudil a celá Praha, jako by usnula v prádelně.

 

Z práce jsem zajel Tomovi Neuwerthovi do Stodůlek pro zásilku. A pak na skok do zličínský IKEA, kde jsem pořídil netrpělivě očekávaný police a vnitřky do Kallaxů, co jsem dostal od Katky Borovanský.

i když jsem docela fofroval, stejněto byla skoro hodinka, než jsem vyřídil Stodůlky a domů jsem dojel v šest.

Máša je utahaná a bez nálady, moc toho nenamluví… a před chviličkou šly spát.

Taky jsem unavenej, zároveň jsem tu teď tak zůstal viset mezi spánkem a bdění. Kočka Placka se na mě stulila. A tak sedim v křesle, co se možná jmenuje Mardoša. A počítám, že za chvilku půjdu taky spát.

dneska to ten den vzal docela hopem, před chvilkou jsem se ztěžka vyhrabal z postele…

zejtra ráno musim poslat ty daně

někdy si přijdu fakt uplně neomožnej a nešikovnej (i když celý dny makám na tom, abych si tak připadat nemusel).

 

V neděli mi z ničeho nic volá brácha z Novýho Zélandu:
a kromě jinýho jsem ti chtěl říct, že furt píšeš vo práci. Tak že by ses nad tím moh zamyslet, protože to znamená, že si toho bereš moc
…
je to fakt, má pravdu. Blog vždycky funguje jako takovej nejjednodušší ventil, kterým můžu rychle upustit přetlak v hlavě. a ten vzniká, když toho mám hodně. a tak to sem teče všechno, plní se… z blízka to vidět není, to jsou jen slova a věty. ale z dálky, z Novýho Zélandu… jó, panečku, to se to rýsuje
…
včera mi přišla výplata.  zaplatil jsem teda co komu kde mám, poslal peníze na nájem a trochu na šetření. a pak šel vyzvednout a zaplatit Loopstation od Bosse, kterej jsem si doobjednal ještě z peněz k narozeninám. Který jsem tedy pohotově utratil v Nebespánu.
Taky jsem si mohl konečně koupit zdroj k Macu.
A víte co?
Poprvý po několika letech mi ještě něco zbylo.
Vyjde to dobře na zaplacení první části daní.
Ale do příští vejplaty bychom měli vydržet.

A to je skvělý vědomí. Po opravdu dlouhý době se mi povedlo skončit na tý dobrý straně nuly. V tuhle chvíli mi to ke vší tý práci přijde adekvátní.
Díky za držení palců.
Venku začalo jaro

No tak hurá, sláva.
NA sobotní půlmaraton jsem se těšil. A nepřipravoval. K číslu jsem se dostal přes laksavýho Honzu Průšu někdy měsíc před závodem, jednou jsem to vzal z práce a jednou kus do práce… a pak jsem byl tetovanej a pak něco a pak jsem neměl čas a pak jsem nemoh ráno najít běhání…
„ani se nebojim, spíš si připadám trochu trapně,“ snažim se vysvětlit Máše a analyzovat svý pocity. „Nikdy jsem nebyl pořádně připravenej. A už poněkolikátý takhle dumám, jestli je to vůbec rozumný. Ta opakovaná nedůslednost mi přijde trochu trapná. “
Ale pak si řikám, že si to stejnak chci hlavně užít. Že to je záměr, kterej k tomu běhu mám. A to si opakuju ještě, když stojím ve startovním koridoru, všude kolem běžci a nad hlavama helikoptéra.

A pak start.
Dost dlouho se s Honzou držíme vedle sebe. První kilometr, druhej, třetí. Běžíme po nábřeží, snažim se uhejbat těm, co potřebujou dopředu a vyhnout se těm, co si šetří síly ještě víc, než já. K železnýmu mostu k Vítoni, pak rychlou kličkou a už běžíme zpátky. Kratičký stoupání k Palackýho mostu a potom přes řeku. Na smíchovský straně dole pod náma probíhá had běžců.
Kde jsme my, budete i vy, připomíná.

Po Plzeňský běžíme daleko. Kolem McDonalds a dál, dál, dál. Dokonce vidím tu velikánskou šedivou krabici, kde jsem byl pár dní před tím na svým opravdu prvním velkým focení. Říkám to Honzovi a ještě zkoušíme nějaký legrace, ale dlouhá rovinka proti slunci nám dává zabrat. Krátce po obrátce se Honza odpojuje a zpomaluje a já pokračuju dál. Dlouho mi trvá, než se dostanu pod most, po kterým jsem nedávno běžel. Nahoře už normálně probíhá doprava.

Dlouhý nábřeží a desátej kilometr před FAMU. Vracim se pro pětikilo, co mi vypadlo při vyndavání telefonu.  Vidim ho ležet zpátky mezi všema těma nohama. Malý zázraky na denním pořádku.
Kolem 11 kilometru mám první lehkou krizi, ale občerstvení, iontový nápoje (kelímek mi vypadne a zase se vracím) a pomeranče mi udělaj dobře…
osvětlený nábřeží je radost a na Kapitána Jaroše Máša s MAřenkou, vyběhnu si a dávám jim pusu, Maruška kouká, rychle se usměje, když mě pozná, jsem celej zaplavenej štěstím… a běžim dál.
K Vltavský, potom náročnější tržnice a právě včas další občerstvení a pak Libeňák a taktak se donutím dotáhnout se k občerstvení na 16 kilometru… a pak tentokrát rychlý a mírný Rohanský nábřeží a pak už jen poslední voda a cukr, Husákovo ticho a stoupání nahoru, kde konečně zpomalim do chůze…

To dáš, to dáš, křičí fandící slečna z chodníku
To nedám, funí přede mnou pán a odpotácí se ze silnice
A já chvilku jdu a chvilku běžim… znovui potkávám svatební pár, předbíhám je, předbíhaj mě… a pak už je most. A pak už jsem v cíli.

A je to. Krásnej slunečnej den. Krásnej a radostnej běh. V cíli Máša a Maruška a Aid Kid a pak jdem na pálivou čínu a pak jedeme domů.
Honza Průša doběhl jeden ze svejch nejtěžších půlmaratonů asi minutu po mně.

Jak nepravděpodobný

Kdysi

Bylo

Probouzet se

Vedle tebe

Zázraky na denním

Pořádku

Vstávám s vděkem

jsem si toho zase nandal ranec, nabízet pomoc NMDS už bylo vyloženě zbytečný. To je ten skutečnej důvod, proč toho je teď tolik. Takže bude dobrý zabrat a pak už si nic nepřidávat.
Včera jsem nad prací seděl do půl třetí, ale vlastně mě to docela bavilo.

Předtím jsem strávil pár hodin lítáním po městě. VZP, kde jsem na přepážce potkal Evu Vohnout z Marienbadu. A na poslední chvíli podávaná žádost o stipendium na knížku Vřeteno, kterou jsem donesl na podatelnu Ministerstva kultury pět minut po termínu. Kdyby se mi nevybil telefon s mapou, nebo kdybych to Maltézský náměstí, nebo mapu na Malostranský či Malostranským, našel, nemusel bych pak trávit další hodinu na poště.
S knížkou je to ale mnohem zábavnější.
Po Palahniukovejch povídkách, z kterejch mi pak přišli všichni a všechno deviantní a úchylný, je to Andělí vejce Petra Stančíka a je to fakt radost číst.

Kdybych ale stipendium na Vřeteno dostal, mohlo by mi to pomoct příští rok skončit třeba dřív a poslední část strávit se zaplaceným nájmem na nějakém klidném místě, kde bude rodina pěstovat včelstva a strdí a já budu v chladivém stínu psát svůj první román.

Všechno se děje zároveň.
Svět by to mohl mít vytetovaný přes půlku Asie