Autor: Jakub König

Celej víkend jsem strávil doma v Nuslích. Zuzka je nemocná a tak jsem jí vařil čaje, jídla, koukali jsme spolu na filmy a hráli scrabble. Totálně proflákaný a prolenošený víkend. Až teď mi dochází, jak jsou ostatní víkendy hektický. Dycky jsem si myslel, že nic nedělám. Ne že bych toho o víkendech jinak tolik dělal…ale stejně je toho dost.
Představa, že, jako někteří moji přátelé, musím bourat kůlnu, hrabat listí a pálit ho a koukat, jak se na pole vedle mýho domku slítávaj vrány…? No, nic moc.
Ostrej chladnej vzduch. Brzo přijde zima. Když se rozhlídnu kolem sebe, pole, chalupa i napůl už zbořená kůlna vypadaj, jako bychom byli hluboko pod čirou, ale mírně žlutozelenou řekou. Podzim.
Už blíží se podzim, zatím to tají
Zatím se bojí vystrčit drápky
Skleněný ticho, v barevnejch polích
A na poli vrány………….a na poli vrány
Už blíží se podzim a já na psa volám ať vrátí se domů, ať vrátí se zpátky
A on svým štěkáním
Na kusy rozbíjí
To skleněný ticho…..
V těch barevnejch polích
Písnička co si můžeš furt dokolečka zpívat, když hrabeš listí. Písnička, která určuje celej rytmus, určuje rychlost tvýho dechu, tlukot tvýho srdce. Krátký poryvy větru kolem. Taky hejbá proudem tý vody všude. Někdo sem míří. Někdo sem přichází. od města.

Včera zvečera jsem obdržel špatnou zprávu. Nějakej vychytralej warezák si z mýho compu udělal přepravní sklad a tak jsem měl slušně kontrolovanej počítač a ještě navíc obrovksej transfer. Důsledek této informace je víceméně jasný. Záloha nejnutnějších dat a okamžitá reinstalace. Výborně. Seděl jsem zarmoucený tou zprávou v oblacích cigaretovýho dýmu a na okna bušil podzimní déšť.
Nenávidim to. Vim, můžete říct, že se vlastně nic neděje, ale mě je, jako bych musel topit koťata. Jako bych musel zastřelit svýho psa, nebo byl nucenej nechat Johna v bahně vietnamský džungle. Když se osobnost mýho kompu hroutila a rozsypávala pod náporem fragmentace disku, musel jsem vyběhnout ven, nechtěl jsem, aby někdo viděl jak pláču. A už jsem se nedokázal vrátit. Celou noc jsem prochodil ulicema prahy, kouřil jednu startku bez filtru za druhou. Až někdy kolem pátý ráno, jsem zabočil k zaplivanýmu nonstopu, kousek nad nuselským mostem.
Ospalá servírka se ani neptala, jestli si něco dám, za chvilku mi přinesla pivo s povadlou pěnou, utřela si hřbetem levý ruky nos a trošku rozmázla zbytek rtěnky, co jí po noční šichtě zbyl.
„Ženksá?“
„Cože?“ Zvedl jsem oči od poškrábaný stolní desky.
„Ženská?“ zeptala se znova. A bez vyzvání si ke mně přisedla. Vytáhla mi z krabičky startku a zapálila si.
Vyfoukla kouř. Uvědomil jsem si, že jí může být sotva pětadvacet, ale ten pohled, co měla v očích byl starší. Mnohem starší.
Usrkl jsem piva… a všechno jí to vyklopil. O tom zkurveným warezákovi, o koťatech, o mým starým dobrým Ziggym a o Johnovi, od kterýho mě tehdy oddělila stále hustší záclona toho šedivýho, studenýho deště. A jak jsem stál ve dveřích a jak se mi ztratil za stromama, a pak už jen moře zelenejch vrcholků pod náma. O tom, jak mě to dodnes budí, jak cejtim na krku ten déšť a na zátylku jeho pohled.
Podívala se za mne.
Mimoděk jsem se otočil, ale nikdo tam nebyl.
Položila mi ruku na moji a povídá:
„Víš, canny. Žiješ jenom jeden život. Nenech si ho zkazit minulostí. To je pryč. Teď je tu jenom přítomnost. Jenom tenhle zaplivanej nonstop, jenom tohle zvětralý pivo. Snaž se k tomu přistupovat pozitivně. Když něco končí… začne něco jinýho. Kdybys tehdy neutopil to kotě, nedostal bys nikdy psa. Kdybys ho nezastřelil, nedokázal bys odejít do vietnamu. A kdybys tam tehdy Johna nenechal, byl by tam nechal on tebe.“
Zase mi vzala startku.
„Všechno co se ti kdy stalo, je pro tebe dobrý. Formuje tě to. Víš?
Skončila stejně jak začala. Pak se zvedla a odešla k pultu.
Uvědomil jsem si, že vlastně měla pravdu. Když něco končí….začne něco jinýho.
Nechal jsem na stole peníze a vypad ven. Přestalo pršet. Rozednívalo se.
Když něco končí, začíná něco jinýho, znělo mi v hlavě.
Ve chvíli, kdy jsem dorazil do práce, vyšlo slunce. Začal nový den.
Popad jsem instalační cédéčka a začal. Pod rukama mi rostla nová, čistá, nezavirovaná osobnost. Jak slunce stoupalo, systém se stával stabilnější, a teď, kdy se snáší večer, už jsme tady s Johnem docela kamarádi.
To je můj příběh.

Po návratu ze včerejšího koncertu s dnesjazzem v liberci jsem ještě trochu mrtvola.
Ale zase to byla skvělá akce. Veselá cesta tam, parádní pobyt na místě uzavřený hromadnou večeří (obložený mísy, utopence, tláča, pivo), a lehce vyčerpávající, přesto velmi dobrodružnou cestu zpátky. Těsně před tím, než jsme v Kralupech vysazovali Igora (jen se pěkně podívejte na dnesjazzácký stránky, abyste viděli na co hraje (napovím – na stejnej nástroj hrál Felix Slováček)) nás stopnul úúúplně, ale úúúplně vožralej vojáček, my jsme ho převezli asi sto metrů, Igor vystoupil, voják se taky vypotácel, poděkoval a zmizel. No tak tak. Jezdit s dnesjazzem je skvělý. Doporučil bych, nebejt jich už teď jak psů.
Včera jsem narazil na výborný děčínský servérek FUNDEKAV3, kam jsem se hbitě zaregistroval a dnes jsem tam objevil vtip.

Prijde MatFyzak do fotolabu:
Potreboval bych vyvolat fotky.
9 x 13?
117. Proc?

Jedním z mých nejoblíbenějších jídel je, dámy prominou, sýr romadůr.
Domnívám se, že není třeba vysvětlovat či zbytečně přebujele popisovat tento delikátní potravinářský produkt. Trošku škoda, že tak strašně smrdí, což mu (a často i mě) dělá špatné jméno. A to, podle mne, není v pořádku. Domnívám se, že soudný člověk by měl překonat svoje předsudky a své čichové buňky trošku otužit a ochutnat. Sýr jemně poprášený sladkou paprikou, případně potřený feferonovou pastou se může podávat k vínu, jako jednohubky v té nejvybranější společnosti. Měl by být k dostání v každé kvalitní restauraci a doporučovaný lékaři a stomatology, potažmo bloggery po celé republice. Co republice. Po celém světě.

Výlet do Děčína proběhl skvěle. V sobotu ráno jsem snídal rohlík s máslem a zapíjel to kávou s mlékem, rozhodnutý, že už nikam nejedu. V tom mi zazvonil telefon a Franta mě pomocí několika slov povzbudil a vyhecoval k činnosti. Přivedl mě do takového zvláštního transu, z kterého jsem se probral až v Žandově, když mě už druhou hodinu nikdo nezastavil, ať jsem stopoval, jak jsem stopoval. Nakonec jsem do děčína dorazil vlakem a hurá do přírody. Františkova chata Arizóna je zajímavá sama o sobě, společnost byla vynikající, no vůbec jsme si to pěkně užili. Ráno pro mne přifrčel Vojta Holub a jelo se dom. No, to je tak v kostce všechno, co prozradím, samosebou jsou tu ještě nějaké další věci, jako to s těma německejma dominama, ale do toho vám, dámy prominou, nic není.

Včera na vernisáži obrazů elišky pokorný to bylo skvělý. Maluje velký plátna s takovýma alegorickýma podobenstvíma… ještě to v galerii a baru Obratník visí, stavte se tam, je to v ulici pana Plachty, na andělu… doporučuju. Večer jsem uklouzl ve sprše a narazil jsem si jak holenní kost, tak jsem si roztrhl své druhé nejoblíbenější kalhoty. Pravidelný čtenář jistě ocení, jaká smůla se mi lepí na paty. Na kalhoty.
Jsem ospalý.

Susan včera odfrčela do Českých Budějovic do školy a dneska se už pilně věnuje studiu.
Až se jí bojim zavolat, abych ji nevyrušil třeba u tabule, žejo, to by byl trapas, první den ve škole. Zkusim to večer.

Včera se ještě stalo několik pamětihodností… předně jsem si na zadku strááááášně rotrhl svoje nejoblíbenější oranžový kalhoty, který, jak se obávám, tímto ručník končí. Peklo. Takovejch kapes měly. Moje babička je neměla ráda, přesto je srdnatě zašívala, moje maminka je neměla ráda, stejně je dojata mou čistou nákloností k nim, prala. A teď je konec. To že jsem celej den běhal doslova s holou prdelí po městě mě ani tak netrápí. Jako spíš ta KRUTÁ jistota, že jeden z posledních talismanů mého dětství nenávratně odchází.
Ovšem, nehroutím se. Naokap. Rozhodl jsem se, že vyhledám nějakou šikovnou švadlenu, trosky jí předložím a poprosím: prosím.
Večer jsme měli s pirem pracovat na kapelovém CDromu, který už nějaký čas docela potřebuje aktualizaci. Čekal jsem na něj já, Jirka Chudoba, pak ještě Zuzka Malároic a dvě lahve vína. Dočkal jsem se jen já a jirka. Pir se přihrnul domů někdy v jednu nebo v půl, nevim. Každopádně se netvářil, že by se mu chtělo pouštět se do programování, ulehl a usnul. Ještě mi kladl na srdce, abych nevypínal věž a sfoukl svíčku aby neuhořel, což jsem učinil.
Od Zuzky M. jsem dostal tričko. Moje první tričko s kennym ze southparku. Jelikož jsme jmenovci, nabízí se to. Navíc to tričko je pěkný. Dneska si ho vemu do švejka, jestli tam půjdu. Až se budu kácet pod stůl, určitě někdo poznamená: Zabili cannyho. Parchanti.
Ještě se rozhoduju, jestli v sobotu pojedu na papírový výlet do Děčína za mým kamarádem Františkem Řezníčkem, což je výborný řízek. Láká mě to. Mám rád ty děčínský ufony. Průzkum cizích planet byl můj dětský sen. Když jsem to ve třetí třídě pantomimicky předváděl, řekla mi souška, že vzpěrač není žádný pořádný zaměstnání. Už tehdy nepochopen. Nojono.
P.S. Hledám nějakou šikovnou švadlenu. Hezký víkend.

Kdyby každej den začínal snídaní s panem ff a zuzankou malárovou, bylo by to skvělý.
Škoda že zuza pracuje od rána a nemohla se k nám připojit. Líbilo by se jí to stejně jako nám.
Sraz byl v devět u rohlíků v Albertu.
Koupili jsme prosím šest rohlíků, sýry, koláček, ty…jaxe…kobližky…no spíš koblížky a zelený čaj, u automatu pak kávu a dobrou hodinku jsme před školou snídali a debužírovali. No nádhera. Pane ff, až sem zase zavítáte, jen co se vrátíte ze šňůry, díky. Jo a vypadáte skvěle.
Mám dny dostávání. Včera jsem dostal CDčko broskve v lípě a docela mě to dostalo, jirka mašek to krásně nahrál, parádní zvuk… potěšení. A dneska od ffa CD z Rubínu, což je takovej milej klub v Austrálii. Vynikající.
Vlastně mám dobrej den už od večera. Jakkoli jsme se susan pomejšleli na klindej večer ve dvou, nakonec to spontánně vykrystalizovalo v párty u PiRa, který se účastnil jak Jiří Chudoba, tak Václav Semerád, jak Zuzana Ouředníková tak Zuzana Malárová, jak PiR tak já se Susan.. tyjo ty velký písmena to je velká loď. Debatovali jsme, pili víno, fotili, poslouchali kapely…no žůžo (žůžo?). Domů jsem po schodech vyrazil někdy k jedné a ve tři už jsem spokojeně chrupkal.
Dneska když se snažim napsat něco pravdivýho, vždycky se neudržim a napíšu nějakou pitomost.

Ach ty víkendy…
Šestý a sedmý den bůh trošku zakalil, jelikož měl radost, že se mu to stvoření tak pěkně vede. V pondělí mu bylo trochu blbě, ale jako nejmocnější bytost to nechtěl na sobě nechat znát a tak blinkal do křoví, jenom když se nikdo nedíval. Anděl s plamenným mečem si mnul čelo na kterém mu vyrašily takový malý bílý pupínky. Z jeho pórů vyrážel střídavě studený a horký pot, který byl cítit po česneku a vodce. Anděl netečně sledoval, jak pod jeho mečem hnědne a doutná pár dní starý anglický trávník a snažil se, vzpomenout si, proč jenom tou strašlivou zbraní včera v dunící noci vykrucoval plamenné osmičky a kruhy. Nad rajskou zahradou se zatáhlo a začalo lejt.
Odjíždět z Lípy v šest hodin ráno je takový drsný trošku. Člověk postává s tim hloučkem ostatních lidí na zastávce, hledí do těch tváří, který se tu potkávají každý ráno. Odjíždět z Lípy v pondělí v šest hodin ráno… to je trochu jiná. Kromě těch každoranních tam stojí ještě studenti, co zůstali ve svým rodným městečku, aby si mohli ještě v neděli, kdy jsou hospody prázdný, dojít na pivko. Ráno mívají kruhy pod očima a mírně se pohupují dopředu a dozadu. Marně vzpomínají co to bylo za typa s těma firestickama včera před švejkem.
Když v pondělí v šest hodin ráno prší… jde o situaci ještě delikátnější. Každej už předem vidí ty zapařený skla v autobuse, tuší možný dopravní nehody a hlavně se zimomřivě choulí do bundy a přemejšlí, proč si nevzal podzimní kabát, když na něj rozespalá máma (manželka, dcera, vnučka či babička) volala, ať si určitě vezme podzimní kabát. Ti, co mají kocovinu tohle třeba neřeší, spíš si řikaj, že je to jasný, je jim blbě, musej jet do tý debilní prahy, maj nablito v botě a ještě kurva leje toseostatně daločekat tadyvtomidiotským městě.
No, a když přijede autobus až na tři místa úplně narvanej, situace se vyhrotí snad nejzajímavěji. Všichni, střízliví, opilí, zkouření, dělníci, učitelky, buddhisti i univerzální vojáci si uvědomují, že život je boj. Že jsme osamělý bytosti a musíme se v bahně dešti a sračkách všednodenního světa rvát o chleba, o vzduch, o místo k sezení. No dobře, buddhisti a zkouřenci půjdou stranou, první počkaj, protože nakonec nějakej autobus v kterým je místo přijede a pokud nepřijede, je to taky fajn, ti druzí využijou příležitosti a zmizej za rohem (kde vyrušej z blinkání takovýho plešatýho dědu s dlouhejma fousama v noční košili) na spliffa.
Ale všichni ostatní rozehrají ďábelskou hru, v které platí jen jedno jediné pravidlo (hádejte jaké, kdo první správně na vzkazárnu odpoví, tomu příští měsíc po vejplatě koupim malý lízátko…co?) a která má nespočetně variant a je stará skoro jako lidstvo samo. Teď vrazit tašku mezi matku a dceru, do vzniklé mezery nastrčit manžela a nenápadným přískokem vklouznout mezi otevřené dveře a potácející se studentku. Zasadit v pravou chvíli ránu deštníkem, využít obratně kluzkého terénu, rychlost, dravost, suverenita…..
To zas byla cesta.

Stal se ze mne chudý, leč velmi kulturní člověk.
Včera jsem se jen tak zašel podívat do Lucerna Music baru na koncert kapely Nukleární Vokurky.
Od kluků z dnesjazzu jsem dostal pozvánku pro dvě osoby, takže jsem svou současnou finanční situaci směle skloubil s masivní kulturní akcí.
V LMB bylo narvaný úplně k prasknutí. Na to, že jsem od všech slyšel …. jó, Nukleární vokurky, to je taková mladá neznámá kapela, teď vydali Cdčko u Monitoru, nó, já je moc nemusim…zvlááááštní.

Fakt bylo úplně plno. Když vokurky nastoupili a rozjeli svou šou, dav se zavlnil, prohnul a začal trsat. Musel jsem uznat, že na křest relativně (to znamená pro mne a okruh mých známých) neznámý kapely to byl ohromující sukces a s touhle partou se bude muset do budoucna nějaký čas počítat.

Jo. Tak tolik objektivně.
Subjektivně mě strašně bavili hosti, Ondra Zátka a Kalfus z Dnessjazzzzu, Adam Koller na perkusse ,typek na klavesy. Potom jsem si fakt užil excentrickýho kytaristu Honzu Balcera (nebo Balcara, fakt nevim), kterej s vysílačkou běhal skákal tancoval a do toho pořád hrál vlastně skvěle. Hm. A to je víííceméééně všechno. Trošku jsem si připadal jak intoš co z balkónu s ohrnutým nosem ohrnuje nos na radostnou a veselou funky partou. Ale fakticky… funky mě baví jen strašně málo kdy, nevim, třeba když se rozjedou Shower Elephants, tak to většinou jo. Ale okurčičky… holt kapela, která mě moc nezajímá a kterou určitě nezajímaj lidi jako jsem já, takže vlastně nikde žádnej problém. No vida. A kytarista je teda ďáblík. Zajímalo by mne, jestli je to bratr mý spolužačky z vejšky.
Stal se ze mě chudý a neúprosný kritik. Tak.

No dneska to bude asi trochu na dýl.
Začnu asi postupně jak ty dny šli za sebou. Tak jo. Tak… tak můžeš. Hop.

PÁTEK:
Autobusem z holešovic jsem dorazil k Davídkovu bydlišti, který je naproti psychiatrický léčebně v bohnicích. chvilku jsem bloudil po ulicích a uličkách a nakonec jsem kapituloval a vzdal se dobrovolně a zavolal davidu. sešli jsme se v malé vinárně, která jako takový betonový kvádřík vyčuhuje spíš než ční nad zelený pažit. a dal jsem si sklenku výbornýho ale fakt výbornýho bílýho vína. jen si nepamatuju jak se jmenovalo.
vyjeli jsme unikátním výtahem do sedmého patra a otevřeli kouzelné dveře do nadstandartně skvělýho davidova, vlastně spíš kačenčina bytu. Dali jsme si sklínku burčáku s káčou ještě na balkóně a potom jsem šel vařit sójovomasovou čínu z několika různých věcí. Dnesjazz se pomalu scházeli a pouštěli si navzájem různý muziky, občas jsem k nim zaběhl na balkon s výhledem na psycho kostel azápad slunce a cigáro. Dovařil jsem, všichni přišli, naservíroval jsem jídlo a po lešení jsem vyšplhal na střechu a to bylo poprvý, co jsem stál za soumraku na střeše sedmipatrovýho paneláku a bylo mi fajn.
Slezl jsem dolů, dal si huuuustýho špeka a víceméně šel pomalu spát, jelikož mě kombinace malého množství jídla, malého množství alkoholu a stopového množství kvalitní ganji spolehlivě uzemnila. Ještě jsem z klidu kuchyně poslouchal náš společný (dnesjazz a canny) koncert z Rubínu a pak se natáhl, přikryl a (tyjo jak to napsat, když jsem ležel a poslouchal jsem (tak jako když jsem byl malej panchartek (panchartíček) a šel jsem do ložnice a po zvuku sledoval o čem se bavěj dospělý a ty jejich řeči mne pomalu rozebíraly vědomí, který se pak skládalo až vlastně ve spánku) jak se dnesjazzáci bavěj, a když nechci znova psát slovo poslouchal, který jsem použil už jednou?) vzdáleně vnímal tichý šum hlasů, který mne ukolébal k spánku.

SOBOTA:
jelikož jsem šel spát brzo, ráno jsem byl první na nohou. v půl devátý jsem probudil své hostitele a vyrazili jsme na autobusy, každý na jinou stranu. David s Kačabou na Letnou, já s batohem do Březiněvsi na stopa. Cesta do Lípy proběhla relativně v kliu až na hodinový zákys v Dubé u pumpy, kdy jsem se smažil na sluníčku jak nějakej debilní osamělý párek na roštu. To bylo fakt peklo. Nakonec mě ale vali nějaký dva sympatický pražáci, mladý. Díky. Vám.
Hned po příjezdu náběh na zkoušku, jen jsme nesehnali klíče, takže návštěva tátovy cihelny, kafe a pak zas tradáááá…zkouška.
Hned po tom, co jsme uklidili aparát jsem mazal domů, snědl něco co už nevim co bylo a jelikož nejel žádnej bus, znova na stopa. V půl osmý, když se rozsvítily lampy a auta kolem mě frčela takovou tou večerní až skoro noční cestovní rychlostí, jsem začal propadat beznaději, ale zastavil mi takovej prima pán, kterej pracuje s počítačema a dělá semináře o jedné duchovní učitelce. Skvěle jsme si popovídali, dostal jsem ještě knihu s učením tý paní co nevim jaxe teď jmenuje, ale co to zjistim do zítřka. A pak už jsem dojel jen nějaký tři stanice tramvají a šel vyčerpanej spát. Akorát jsem nemoh usnout. Z čehož plyne, že jsem zase až tak vyčerpanej nebyl.

NEDĚLE:
Vyčerpanej jsem byl až v neděli v šest ráno. Mazal jsem do školy, kde to bylo ale hodně drsný, píšu o tom ve vzkazárně jelikož se mi nedařilo dostat se na stránky jinak. Taxe tam mrkněte. Tak. Po škole domů, trošku jsem odpočíval…vlastně jsem vytuhl… a pak vyrazil na opatov vyzvednout druhou polovinu mýho srdce, tyjo, opravdu jsem zuzu po těch třech tejdnech moc rád viděl. metrem jsme přejeli na holešovice, autobusem do lípy a pěšky došli do švejka, kde jsme si dali pivo s citrónem, což je španělskoněmeckomexickej výchyt. a pak šli spát. jsme. tvrdě a spravedlivě.

PONDĚLÍ:
Hmhm… v pondělí jsem už od rána žil trochu večerním koncertem. Tradiční lipská vana s teplou vodou (fakt doporučuju, určitě už jste o tom někpo slyšel… vana s teplou vodou je prostě dobrá věc), pak třicet minut fest rozezpívávání s CD hodina zpěvu pana profesora kadlece. Lehká snídaňoněco a pak už pomalu koupit oranžový papíry a baterku do efektu a durá ho Crystalu.
Kolem třetí už všichni ti důležití dorazili a začala stavba, kolem nějaký čtvrtý zvukovka, ale ten čas fakt nevim jelikož v chodbách a šatnách kulturního domu běží čas úplně jinak než venku. Pohybuje se takovými skoky a pak najedno uzamrzne a člověk sedí a poslouchá jak Štěpán Smetáček kope do kopáku: Boom… booom… boom … booom… a nic se neděje.
Marek Lakomý mi přinesl a věnoval komix Pixie, kterej je úplně dokonalej.
Nám přijel zvuk dělat Jiří Mašek, zvukař z Práglu, výbornej pán. Se svojí ženou přijeli jen kvůli nám, postavili bedny, nazvučili předkapelu, odvedli fakt, ale fakt vynikající práci, povečeřeli a odjeli. Chtěl bych jim moc poděkovat, protože to bylo komfortní. Tak. V sedm pět jsme šli chodbou na pódium. Naše pohyby byly zpomalený, vlasy vlály ve větru a na pochromovaných částech nástrojů se odráželo světlo. Za tmy jsme vyšli na pódium, zapnuli nástroje. Dav ve tmě strnul na vteřinu v tichém soustředění. Obrška odpočítal a začal kravál, jelikož některý z jacků mý kytary začal strašně bzučet a bručet. Museli jsme přestat, říct pár vtipů… a jelo se dál.
Díky skvělýmu zvuku, díky nasazení máriho, obera i mhjna, který si přišel zahrát, to bylo strašně příjemný. Lidi reagovali (alespoň mi to tak přišlo) jako lidi, kteří jsou spokojený. Odehráli jsme devět pecek a hrnuli se z pódia a pak na parket sledovat Lenku Dusilenku. Vyměnil se zvukař, proběhla kratičká přestavba a už to jelo.
Myslím že Secretion odehráli vynikající koncert. I přes to, že měli hlavně v první polovině docela špatnej zvuk. Strašně mě ale bavilo, jak to kapela, a hlavně lenka samotná, zvládla. Jak do toho šli i přes počáteční nepřízeň či indispozici zvukaře. Trošku mě pak překvapila neslaná, nemastná a nicneříkající recenze na i-novinách. Když lenny na konci zahrála písničku, kterou z velké části tvoří motiv z letošního Kratochvílení, bylo to vážně docela silné. Abych tak řekl.
Po konci konce rtu se celá společnost odebrala na autogramiádu do klubu 999 rádia Crystal, tam to bylo v něčem dobré, v něčem ne, nechce se mi to řešit, uvidíme někdy jindy nebo někde jinde se k tomu někdo jiný třeba vrátí, nebo…
Malá parta zůstala ještě v pivnici u Zippicha, jelikož v jednu v noci aby člověk v lípě otevřenou hospodu s baterkou hledal a stejně marně. Stalo se pár nezapomenutelných událostí, ale to už je, jak říká Hans Christian Andersen, (nebo kdo to řiká, vlastně nevim) jiná pohádka. Ďobrou noc.

Dneska ráno jsem se rozhodl, že se oholím.
A jak se tak holím, zamyslel jsem se nějak a najednou jsem zjistil (s hrůzou), že jsem si uřízl nos. No, teď ale co s tim, žejo, za chvilku musim bejt v práci a bez nosu nemůžu mezi lidi. Dal jsem si před obličej kapesník, jako že mi teče krev a zaběhl do papírnictví. Koupil jsem si modelínu tělové barvy a uplácal si z ní nový nos. Myslím, že je dokonce hezčí než ten starý, navíc je lehčí a nenutí mne kýchat.
Včera moje maminka slavila padesátiny. Tímto jí za celý tým tvůrců těchto stránek srdečně blahopřeji. Schoval jsem jí doma dárek a ona ho teď hledá. Až ho najde, bude ho mít.
Můj starý nos.