Rubrika: Nezařazené

Napřed smrkala Marunka, děťátko naše spanilé. O víkendu si na nakřáplost začala stěžovat Máša. A když jsem se v neděli večer vrátil z natáčení Highlighteru na Bulovku, kde ta moje zlatíčka lítala po dlouhých chodbách a setmělých pavilonech, abychom nakonec naštěstí zjistili, že je všechno v pořádku… když jsme všichni přijeli domů, bylo jasný, že mám rýmu a kašel a jdu taky rovnou do peřin. A v nich jsem, s krátkou včerejší a dnešní zdravotní procházkou, zůstal do teď.

Kolegyně Jana, o který jsem byl posledního půl roku víc a víc přesvědčenej, že je na mě nakrknutá, mi poslala moc hezkou zprávu, že se o mý obavě dozvěděla, a že je ta obava lichá.

ulevilo se mi moc

zároveň mi je samosebou trochu líto, že jsem se nezeptal sám, že jsem se zase bál, dopředu předpokládal, že někomu lezu na nervy.

Na třetí stranu jsem to zase dost celej já. A docela chápu, vzhledem k nedávnejm pracem možná o to altuálnějš, tu svoji zakořeněnou nejistotu. A navíc, kámo, Jana by mohla bejt klidně naštvaná, kdyby chtěla. Chyb a zpoždění se mnou zažila spoustu. Ale neni. A to je dobrý.

Díky.

* rád bych si poznamenal, že jsem dneska dostal nečekanej a moc hezkej dárek, vlastně odměnu za vystoupení, který Kittchenovi na poslední chvíli přibylo 8. 12. Je to odměna ale zároveň parádní dárek. Bratři budou koukat.

Taky děkuju, víc brzy.

ooooo, jak říkáváme s Maruškou, když jsme nadšení světem

zítra sjedu ráno na Roztyly pro fešácké křeslo na ranní focení, doodevzdám doufám články do Echa… a kolem třetí se začnu přesouvat na Letnou, kde mám schůzku kvůli rozhlasovýmu ztvárnění jedný svý dvacet let starý povídky. To je, myslim, parádní…

jinak se budu dál držet doma, pořád chrchlám

energie mám po letošním zápřahu pomálu. Měl bych jíst hodně pečeně kořenové zeleniny, červenou řepu například, když to červený svařený pořád nebudu a nechci.

 

Definitivně jsem se rozloučil s krabičkou z Ikea, v který původně byly some šroubky a která dlouhou dobu plnila funkci krabičky na “veselý cigarety”.

konečně jsem teda tim pádem dokončil i obrázky, který ji pokrejvaj. Jeden už visí na futrech.

druhej je tu, dobrou noc

 

 

venku je zima
za dvě hodiny jedu do Lípy na soud, kde se rozhodne o tom, jestli mohu být tátovým opatrovníkem i nadále. nejspíš můžu. 100 km sem, 100 km tam.
to abych si stáhl nějakou novou audioknihu.
věci se začínají uspořádavát.
během předvčerejška jsem dohodl ještě dvě zbývající letošní vystoupení.
8. 12. v sobotu na Zkruhu, což je tatérský setkání ve Vnitroblocku, kde budu hrát taky solo… a po mně Kalle. a jako odměnu si odnesu tetování od Ondrashe, což je megaslavnej tatér ze Znojma. kterej je shodou okolností velkej Kittchenův fanoušek a s kterým se trošičku znám. až když jsem dostal zpět souhlasnou odpověď, dozvěděl jsem se od Máši, jak moc je slavnej, drahej a že čekačka na jeho práci je i několik let.

druhej koncert je vlastně výstava, nebo takhle, vernisáž, verni, jak řiká Aid Kid, kterej tam se mnou bude hrát. bude to výstava, vernisáž obrazů z nový várky ke Zvířeti jménem Podzim.
moc rád bych zkusil zopakovat tu atmosféru, kterou se nám povedlo vytvořit v Nuuku, i když je samosebou jasný, že stavět dvakrát za sebou kouzlo, nejde… ale jde postavit jiný, vždycky jde postavit úplně nový… krásný…

čus bratři, vracim se z moc hezkýho solovýho koncertu, kdy jsem hrál jako host na Sudetským večeru poezie na lodi Avoid.

minulou středu se mi rozpadl podobnej solovej komcert ve studiu Prám, přišlo mi to vlastně až takový hezký, jak se krz jednu prasklou strunu celý vystoupení pomalu překlopilo a po zádech zaplulo do atmosféry, zase trochu hvězdný války…

takže mám radost. nakonec jsem vyrazil tramvají, jediný nepohodlí při přepravě s kytarou a dvěma kufříkama, byla kosička teď při čekání na spoj. Taky jsem oblečenej jak na depešáky do letňáku.

taky jsem unavenej a dost se těšim do postele. Marušce rostou další zuby, v noci ji to, chuděrku budilo, tak snad dneska bude mít klidnou noc. A my s ní.

a vy

a vaši blízký

dobrou

děkuju

*uhodni stanici metra

na cestě z Roztyl na Letnou, pusinky Maruškám, stihnu-li je, natáhnout struny, sbalit na koncert na Avoid floating galerry pedalboard, kufřík s looperem, masku a pak velký rozhodování, jestli Uber, nebo tramvaj, s plnejma rukama je to v tramvaji kolem šestý peklo, ucpaným městem ploužit se vozem je jakoby pomalé, určitě neekologické. Vlastním autem se mi tam nechce nikde parkovat.

Takže asi tramvaj.

je zima, přes barefooty leze do těla, slušivý oblečky netěsněj všade, spal bych trošičku, ale na hraní a sudetskej večírek se těšim

za Muzeem končí signál tak

post

a pa

 

 

 

občas se mi vybaví ten pocit
kdy jsem po prvním dejchání otevřel oči
a v hlavě se mi formovalo

ach
tak takhle je to…
takové je to…

když se mi sešly dvě dýchací práce v jednom týdnu, napřed jsem trochu dumal, jestli to náhodou není příliš. Ale mám za ty roky důvěru v celej proces, jak se věci, události, přirozeně skládají k sobě.

když jsem ve čtvrtek otevřel oči,
bylo to, jako bych je měl zevnitř prostoupený sluncem
tak takové to tedy je
otevřít se světlu a hlasu
a přimout je
a přijmout sám sebe
do sebe

děkuju, děkuju, děkuju, děkuju
zněl můj vlastní hlas v metalickejch ozvěnách

a zní mi to v uších pořád, přes celej pátek, přes sobotu a hlukový stěny koncertu v Mariánským údolí, přes snídani v Olomouci a přes oběd u manželů Dostálových, přes intimní a tichoučký čtení a hraní z malýho Zvířete, přes všechny ty cesty a návrat domů, do mého Mariánského údolí, kde kočičí tlapky našlapujou tiše

15. 11. 2018 jsem otevřel oči do světla
děkuju, děkuju, děkuju, děkuju, děkuju

 

 

Děkuju, děkuju, děkuju, děkuju, děkuju

seděl jsem pevně zapřený o matraci, jak pevně, mi došlo teprve, když se mne dotkly prsty té vysoké, bělovlasé, štíhlé ženy a někde kolem mé hlavy se rozlehlo ševelení, mrmlání a a další, trochu zneklidňující zvuky.
prsty bílé ženy se mne dotkly na zátylku, sevřely mi lebku, pevně a přitom s něhou… jemným tlakem mi zvedly bradu, hlava, jako by byla lehčí, jako by ji ty štíhlé pevné prsty vytáhly nahoru… a tím, jak přestala váha lebky působit na páteř, začaly se mi napřed k sobě stahovat lopatky a hrudník, jako by se otevíral, celej, jako bych se otevíral, žebra se s nádechem rozestupovala, ruce rozpažené, ramena osvobozená od vší tíhy…
to the light
hovořila mi blízko ve tmě do ucha ta bílá žena
to the light
a já se nadechoval
a nadechoval a otevíral
to the light, znělo mi v hlavě
to the light
to the light
to delight
to delight

v hlavě se mi ta slova spojovala
a vytvářela svý vlastní logický konotace
každej okamžik se otevíral jako květ…

to be delighted

cyklím se v heslech. Facebook mi po nedávným útoku nabízí reset hesla skoro pokaždý, když napoprvý netrefím to pátý nový. Většinou v rozepsaný konverzaci, kterej koncert se sestříhá… v metru je signál, takže přeheslovávám a řešim…

po fantastických a užitečných pátečních dýchacích ponorech přichází ukázkový plácání na mělčině. jak se blíží výlov, v síti zůstávaj najednou jen ty hlavní, nepříjemný úkoly. Uzavřít svý působení v Projektu co nemá nikdo rád. A dohledat tu posranou objednávku pro pána z Fotokoutku.

zejtra jedem do Bratislavy
na konec s koncem listopadu jsem se ještě neptal
ale čim dál víc se mi chce… to bude asi přeci jen tah těch silnejch nočních hlubinnejch proudů. večer hraju v galerii Prám na vernisáži. příští rok za to budu mít pronajatej ateliér.
ale to bude příští rok
teď je teď a mail, kterým jdu popíchnout své kolegy v Projektu, co nikdo nemá rád, žere duše a kadí vydejchanej vzduch
hehehehe

jinak se mi vede krásně. hodně času s Marunkou, zažívám i čekají mne moc hezký a radostný věci. jen v těch heslech se cyklím.