Rubrika: Nezařazené

… trochu nečekaná zpráva o tom, že končím v T-Mobile jako zaměstnanec už klidně ke konci roku mi přinesla do života spoustu nový energie.
A otázek.

Co si teď počnu?
Znamená to, že bych se do toho přerodu na volnýho umělce měl pustit o půl roku dřív?
Neni to náhodou ideální situace?
Zvládnu to?
Nemám odejít už ke konci listopadu a na zbytek roku si vzít volno a psát knihu, která mi pomalu bobtná v hlavě, zatímco se rychle krátí čas na to, převést všechnu tu parádu do písmenek.
Mám začít diktovat do iPhone?
Že bych celou knížku nadiktoval?

Jsou to dobré otázky.
Jdu se podívat, jak je na tom Siri s diktováním.

v pondělí jsme měli moc hezkou zkoušku s Alaverdi. líbí se mi ta klukovská kapelní energie, tolik odlišná od těch našich ezohippie kruhů. líbilo se mi, jak se Marasovi hrálo na Kittchenovu kytaru a jak jsme si pak povídali v Oku.

převčírem Kaděj odletěl na pár týdnů pracovat zpátky do Kanady. v Kanadě už je marihuana legální. Skutečně bych si chtěl na starý kolena otevřít Cofeeshop?

Nebo bych chgtěl spíš na starý kolena cvičit jógu na dřevěný verandě, kouřit brka, poštět si desky a povídat si s kamarádama, co na tom budou s věkem a volným časem podobně jako já.

včera večer jsem byl s Maruškou, hráli jsme si, nosil jsem ji v manduce, zpívali jsme si, potancovávali bytem.
na konci Bá už řiká i c.
a ujde, uběhne, ukejvá se takových sedm, osm kroků.
a překrásně voní.
v noci funí v té naší společné posteli a rotuje a kope kolem sebe. ale už se tulí a když ji něco v polospánku probudí, udělá jí dobře, když si ji přitáhnete a ona se schoulí do klubíčka ve vašem podpaží třebas.

ráno jsem se vypotácel, šel vybrat peníze a zavolal si Uber směrem do Vinoře. mladý muž s cizokrajným jménem mlčel, bylo to příjemné. pak jsem v rychlosti převzal auto a vydal se na cestu na Roztyly. Nakonec to vůbec nebylo tak složitý.

dnes je škvrček
přišel k nám do kanclu pán, vyprávět, jak to je tady v tom T-Mobile blbý a blbější
dole ve sklepě probíhá konference, na který náš generální ředitel představí novou vizi
všichni se bojeje a firmou se šířej rumory, že vyhoděj snad víc lidí, než tady vůbec je

Uprostřed letu z práce a natáčení mne napadne zavolat do autoopravny a rázem je po spěchu. Auto vyzvednu ráno. Teď už zavírají.

Vystoupím tedy na Holešovicích a vklouznu do McDonalds, kde jsem před 20 lety startoval kariéru.

“Poprosil bych vás o dva cheeseburgery a jesli ještě děláte to kafe se zmrzlinou…”

“to NIKDY nepřestaneme dělat”, podívá se mi vážně do očí brýlatý mladík za kasou.

”leda, že by nefungovalo kombo,” dodá ještě temně.

Venku je modrošedé šero a vzduchem chladně voní podzim

 

mýmu bráchovi pankáčovi se minulej tejden narodila dcera. je to super. vítej do světa, punková pusinko. hodně štěstí, zdraví. to je báječný zpravodajství.
myslim i na tebe, bratře, těšim se, nejpozdějš na Vánoce, doufám, že tě slavení moc nezrichtuje

zase stejná story, to je jak předloni s Kittchenem, kdy jsem hrál dvojáky a trojáky a začal ztrácet a zapomínat věci ve velkým. Masku, pedalboard, kabely.

dneska jsem si zase nechal doma počítač, přesně stejně, jako naposled. Taky jsem vstal brzo, taky je čtvrtek a ráno mě čekala neoblíbená jablečná schůzka/call, zase musim dneska zmizet v jednu. Takže když to na mě na spadový loučce dopadlo, že mám tašku nějakou lehkou, když jsem si vybavil, jak uklízim počítač a řikám si, hlavně si ho zase nezapomenout vzít, začal jsem dělat takový to:

neee, neeee, kurvaaaa, neee

jablečná schůzka se nekonala. Seděl jsem v zasedačce a čekal, ale nic. Pak jsem si šel koupit kafe a asi si vezmu blok a přípravu na příští Highlighter si udělám unplugged.

jako Kurt Cobain

 

A stejně, jako tehdy to pro mne znamenalo jasnej pokyn, vystoupit z toho kolotoče hraní, pití, střízlivění, hraní, hraní, pití, hraní, pití, pití, hraní, střízliv… pití… i teď to předznamenává změny, který jsem avizoval v návaznosti na ten bájo židovskej vtip s tabulkou TO NEBUDE  POŘÁD. Na konci roku končí i můj ofiko půlúvazek v T-Mobile, přesouvá se na Slovensko. Zůstanu tu jen jako placenej dodavatel exkluzivního obsahu. Přibližně dalším půlúvazkem. Zbytek bych si rád nechal volnej pro tvorbu, pro psaní, hraní, kreslení… a hlavně pro to, bejt co nejvíc s Mášou a Maruškou.

Když odhlídnu od toho, že to je můj druhej podpobnej odchod z velký telekomunikační firmy, je to taky splněnej sen. Takhle nějak jsem si konec a pokračování v T představoval, jen to mělo podle plánu přijít o půl roku později.

Jak si jistě vzpomeneš, laskavý čtenáři, tohle je metr, kterej jsem střihal. A teď mi někdo zkrátil zbytek o pořádnej kus.

Děkuju.

Věřím, že i firmě se uleví. Co s takovým unplugged zaměstnancem na postu, kde musíš bejt uspořádanej, dochvilnej a hlavně …

zapojenej.

hezkej den

dneska Plzeň a pak odpočinek, odpočinek, odpočinek

Dneska jsem zapomněl na endokrinologickou kontrolu. Je to samosebou nepříjemný, jenom se mi to stalo v průběhu posledního roku, už dvakrát. Což je u čtvrtletního časovýho rozestupu hodně času.

zaklapl jsem počítač. Dnešní usouženou schůzku s pány od tabulek mám za sebou, ráno jsem vstával do tmy, abych kolegyni Kristýně pomoh natočit Juraje Bonu… a teď mě čekaly tři, čtyři hodiny práce

 

jenže budík mi připomíná tu Endokrikologii a tak teda zaklapávám počítač a volám tágo a nakonec to stihnu na minutu přesně.

sestřička med/citron mne plísní, že jsem ztratil kartičku pojištěnce. Vypráví, jak jí zloděj z bytu v noci ukradl peněženku s dokladama, se všim. Zůstalo jí, jen co měla v prasátku. A do tří v noci blokovala karty… a všude, kam druhej den přišla, po ní místo pozdravu chtěli peníze. A nejvíc, nejvíc ji nasrali v její bance. A to neměli dělat.

to neměli, přitakávám

změřila mi tlak a než pan doktor Zamrazil dovyšetří paní přede mnou, posadila mě do čekárny.

Jestli příště nebudete mít tu kartičku pojištěnce, utrhnu vám ucho, dodá, když za mnou zavírá dveře.

budu s tím takto počítat, odtuším slovy svého bývalého psychoterapeuta

začalo mě bavit vstávat dřív
možná
posledních pár dní
sotva

dneska jsem si stihl popovídat s Mášou, než odešla na cvičení, udělat si a vypít kafe. a pak se v ložnici vzbudila moje, naše, svoje především, dcera.

lehnul jsem si k ní, počuchal si té její libé dětské vůně. a pak jsem si sedl ke kratičký meditaci. vlastně nevim, proč, naposledy jsem meditoval, když byla Máša těhotná, takže víc jak před rokem.

Posadil jsem se na posteli a narovnal v zádech
otevřel meditaci a soustředil se na dech
okamžitě mě začaly napadat věci
a Maruška broukala
bylo to senzační
ještě chvíli jsem se do toho všeho soustředil na dech a pak už jsem se usmíval tolik, že bylo na čase uzavřít meditaci a vzít miminečko na hrnec.

svět, ve kterým žijeme, má někdy přátelský a uklidňující barvy

 

v noci mi nedala spát silná bolest hlavy. taková ta, co vám naplná spodní část lepky, těsně nad krkem, co vám zvedá žaludek a duní tepem krve, jako kopák, kterej tě kope a kope a kope do hlavy…
pravděpodobně jsem to trochu přehnal s kofeinem během natáčení… však to taky byla jízda.

V Kaiserštejnským paláci na Malostranským náměstí byly už dole v přízemí hromady s technikou a já tak k Máše prohodil, že to je asi ještě nějaký jiný natáčení… ale pak jsme vyjeli s kočárkem to jedno patro nahoru a vešli do několika sálů… a úplně mi to vyrazilo dech.

Scéna jako ve filmu. Mladý pár v černém s miminkem v kočáru vjíždí do bohatě zdobeného sálu. Zprava plachtí čtyři děvčata ve sportovních bundách, z leva přišvitoří maskérka. Paní s obřím vlkem čeká na chodbě. Všechny stoly jsou obsažené, na naleštěných parketách černá technická látka a na ní stativy, stojany, kabely, stínidla, klapky… okolo kamery postává pět lidí, z nichž neznám vůbec nikoho. o pát místností dál se ozve výstřel a do propojovacího pokoje vlítne pár zlatých konfet. Na monitorech běží zpomalený záběr, jak silně nalíčená tanečnice  rozsekává v mohutném slowmo vzduch hranami rukou. A za námi se otevřou dveře a vykoukne Tereza Gsöllhoferová z místnosti, kde připravuje rozpadající se hostinu, sálem protáhne ostrý pach uzené nahnilé ryby… když tu přichází pán s krajtou.

opravdovej klip je opravdu opravdovej.

Velká produkce, v týmu je víc lidí, než v celý kapele. Obsáhlej a vynikající caterring, kostymérský oddělení, maskérka a asi deset lidí, kteří dělají spoustu věcí, jejichž smysl naprosto nechápu.
Jsem spokojenej.
Když se před půlnocí přivleču domů, jsem vyřízenej, ale fakt spokojenej.
To je vám tedy zážitek.
To je vám tedy zážitek, začínají se mi v hlavě ozývat první údery bubnů.
Ještě stihnu nahrát a připravit spot pro Rádio 1 a studio Prám, kde budu mít příští rok pronajatý ateliér. Na měsíc, nebo dva.
A pak jdem spát.
‚Alespoň si to myslim.
Bušení v hlavě ale začíná nabírat na intenzitě.

s přivřenýma očima, stočený ve žlutým křesle

včera jsme s Mášou vyšli na krásně dekadentní večírek do nočního města, vrátili se pozdě v noci
převzali miminko od hlídající babičky pražsko – moravské (pramor) a zapadli do spánku jak tomahawk Gojka Mitiče do Štrbského plesa.

Mohl bych holky vzít do Tater, v létě třeba. Jako malej jsem tam jezdil často.

Marunka se ráno probrala už kolem sedmý a v polospánku jsem slyšel, jak s ní Máša srdnatě vstává, jak si v obývacím pokoji povídají s loučící se maminkou… a pak až zase, když přinesla mimonko v manduce, vykulila ho vedle mě do postele… a stulila se do ní taky

my dneska se zvířetem natáčíme klip. mohl by to bejt vlastně můj první „opravdovej klip“, se světlama, se scénou, s kostýmama, ve kterejch se nesmí kouřit ani pít nic jinýho než voda. brčkem. vykodrcal jsem se tedy poněkud neochotně z vyhřáté  postele, nalil si colu a dal si sprchu… a jsem osapalý a celý takový mléčně zbarvený po tom včerejším ponocování. a ten dojem klidné, líné neděle, mi prostupuje to netrpělivé vzrušení z dlouho chystané akce…

dneska, nejpozději zítra si naplánujeme tu dovolenou
nemusej bejt
hnedka Tatry