Před šestou na Vinohradech

Z Krymský vystoupám k Vinohradský vodárně, člověk se trochu zahřeje, ale za ty výhledy to stojí. A jak zase kloužu dolů na Jiřího z Poděbrad, slunce začne zapadat a ulicema, co přetínaj moji cestu, posílá záplavu paprsků, celý se to rozlejvá a bez milosti pokrejvá jasem všechno a všechny. Úplně to vyfotit nejde, nejlepší pohled je vždycky ve prostřed ulice, kde vás můžou sejmout buď auta, co vás oslněný neviděj. Nebo ty, který oslněnej nevidíte vy.

Tak to prostě nejde vyfotit. Ten záblesk dokonalosti je prostě jen pro tu chvíli, řikám si. Tak to má bejt. Řikám si.

Ale nakonec si se sluncem v klidu pohlídnem do očí před kostelem na Jiřáku. Mohutný průčelí září, všichni jsou na okamžik pozlacení. A do toho se rozezněj mohutný zvony.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *