můj den

začíná zvukem. Zvukem, kterej mě táhne ze sna, ještě ho nedokážu zařadit a pak zase usínám. Probouzí mě měkké a důrazné údery, Maruška leží naštorc, hlavičku musí mít někde… někde na Mášině hlavě, vypadá to z mýho úhlu. Nožičkou si kope do rytmu nějaký svý písničky. Zas na chvilku zaberu a pak mi do ucha zazní:

co děáš, táto?

otevřu oči, první co vidim jsou mý brejle, nasadim si je, a vedle se začíná ozývat radostné: eme na to, deme na to… a já na mobilu zjistím, že je čas vstávat, vypojim ho z nabíjení a pak chytnu tu naši dcerunku pod pažemi a vytáhnu ji z postele a posadim na nočník, pustim krtečka, chystám kafe a ranní mlíko, pak se ve dveřích ložnice objeví to mý štěstí rozčepýřený a řekne:

tyjo, za půl hodiny bych měla vyzvedávat babičku

a pak do práce a teď z práce autobusem na pěveckou zkoušku. U autosalonu na Spořilově to v druhý části autobusu tak hází, že mi mobil s blogem vyskakuje z ruky a taky se mi začíná z toho vejfukovýho smrádku začíná zvedat žaludek, tak se vrátím k poslechu toho našeho Září a opakování si textů jen tak v hlavě.

krásnej den všem

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *