všimli jste si toho taky? Co to udělá, když po skončený transakci u pokladny, u přepážky, u doktora, v taxíku… když se rozloučíte slovy „hezký den“?
Nejde jen o tu reciprocitu, protože většinou z druhý strany zazní: „vám taky“. Nejde jen o ten překvapenej pohled, kterej k vám většinou zvednou, často poprvý za celou dobu. Většinou si ani člověk nepřipadá jako moralizující chytroprd, s čímž teď trochu bojuju, když se to celé snažím zachytit.
Líbí se mi asi spíš ten moment, kdy skoro cejtíte, jak něco luplo, jak se něco jemného dalo do pohybu. V hlavě mi naskakuje spirála stočená uvnitř budíku, ale taky dokulata stočená hoblinka uštípnutýho dřeva, tak lehká, že ji rozkolíbá vítr. Jednou už jste vyslali do světa přání. Té unavené paní na poště, brejlatýmu klukovi v Costě, podmračený dámě na úřadě, těm to někde jemně brnkne to tý konkrétní pružinky, lehký jako list.
Často jsou trochu zaskočení.
Proč zrovna dneska?
Proč zrovna oni by měli mít hezký den?
Copak se něco slaví?
Často se ten list jen zhoupne.
Ale každej z nás má denně k dispozici velikánskej počet takovejch maličkejch nadechnutí a fouknutí. Který nemusí využít. Ovšem jakmile jednou začnete, snadno to přejde do krve. A zároveň jen tak nezevšední.
A ten list toho hezkýho dne se jednou uvolní a zároveň rychle a lehce se snese dolů, dosedne těm lidem na dno srdce a udělá jim dobře.
Tak si to představuju, tak jsem to alespoň dokázal zkoncentrovat a zachytit jednoho podzimního rána v sedmém patře budovy T-Mobile. Za hodinu mi vyprší parkování u OBI, v tu dobu bych měl taky pomalu vyrazit, abych stihl vyzvednout Aid Kida a dorazit v čas na zkoušku. Bude to dlouhý den ve kterém se rýsuje spousta práce i potřeba dobře to všechno vést i nechat plynout.
Zároveň. Jsem z toho všeho celý rozechvělý.
Dost se na to těším.
Jak jsem ráno scházel po schodech, na zádech dvě kytary a jeden cigarbox, přes rameno tašku s počítačem, v ruce pedalboard, znělo mi v hlavě:
Vidíš! To je ten rock&roll, co sis tak přál!
A má to recht.
Hezký den.