Nasadit staré tepláky

Vybírám hudbu na středeční obřad. Dvakrát tam najdete Buty, jednou tátovi Smokie, který jsem zase až tak nechápal, ale kdo je můj hudební vkus, abych do toho starému pánovi mluvil. Notabene, když už tu není.
A pak jsem přihodil po jedné obří broskvi a jednom Zvířeti. A je to. Sakumprdum posláno do Auxilie.
Teď ještě někde splašit 15 na dozaplacení pohřbu, také v jednání a jak píše Markéta, brzy k vyřízení.
A po tom našlapaném týdnu se pomalu začíná dostavovat smutek a únava. Smutek ze všech těch malých aha, jasně, nemusím řešit, jestli to vzít přes Mimoň, není třeba kontrolovat telefon, jestli táta nevolal, není potřeba to a tamto.
A k tomu klasická pokoncertní únava.
V hlavě velikánské zážitky, z Akropole, z Rejvízu, z Brna i z Drážďan. Tolik silných emocí, dojmů, příslibů. Tady ve velkém T je to ale jenom takový větřík, kterej mi občas lízne háro. Na nějaké úrovni už se všechno děje, Září sbírá skvělé recenze a doporučení a lidi na koncertech jsou u vytržení. Včetně nás, samotnej jsem z toho zaskočenej, jaká to je síla. A pak, v běžným pracovním dni, jako když to není.

Je to velký a krásný svět.
Zahalený mlhou v tuhle chvíli.
V hlavě, zanořený v tý mlze, se mi přes sebe začínají odvíjet další řádky textů… nad našimi hlavami vládne velikánské bílé nic.

A v něm?