týden

včera to byl týden, co mi přišli dva uniformovaní policisté říci, že můj táta už nežije. Na jednu stranu se to zdá dlouho, stihl jsem za tu dobu tolik věcí, v Lípě jsem teď potřetí a zíta večer sem přifrčím zase na tátův pohřeb, kterej se odehrává ve středu.
Mezi tím jsme ještě htáli v Brně a Drážďanech, dva výjimečný koncerty, dvě výjimečný města, vzácný zážitky.
A mně pomalu dochází, že teď už o nich nebudu tátovi vyprávět. Že už se za ním nebudu muset stavovat, jezdit po tý rozkopaný cestičce k Mimoňskýmu koupališti, pít turka z tátovejch hrnků, sedět s nim na zahrádce a poslouchat jak řiká:
ále…

někdy to je trochu, jako kdyby se mi to celý zdálo. A někdy je to prostě ta běžná realita, na kterou jsem se už tolikrát chystal a přivykal. Celej ten velikej svět a my v něm. Všechno v přirozeným řádu věcí.

Uvědomuju si, jaký mám štěstí, že na to nejsem sám. Že mi kromě bráchy a mámy moc pomáhá moje milá Máša, že je s náma ta naše maličká Maruška… a děkuju za to.


Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *