harfy na poli

Partu vynikajících lidí jsem neznal. Pustil jsem si je až večer před tím, než jsem s nimi jel na otočku na další tajný festival tohoto léta. Člověk nepropadne mamonu a navíc o tom nikdo neví.
Tenhle má ale dlouholetou tradici a z tajných festivalů pro malé a vybrané publikum patřil u nás mezi ty první. Tedy pokud nemluvím o dobách undergroundu, kde bylo různých podobných povyražení víc. Ale zase nebyl internet a taky bychom v těch dobách hlubokýho komanče za Krnov jeli ne čtyři a půl, ale třeba osm hodin.
I tak to bylo docela znát, ale megasympaťák Zdeněk Lichnovský, který řídil, to zvládl bravurně. Když jsem byl na výše zmíněným festivalu na jeho prvním ročníku, moc si z toho nepamatuju. Bylo to takový období. V Praze nás tehdy nějací laskaví lidé naložili s Honzou Kistanovem a my se probrali, oba v nějaký kocovině, až na místě.
Překvapivě mockrát jsem si na to vzpomněl a jako jazyk ohledává místo po chybějícím zubu, sladkobolně jsem si nechával vybavovat sporý vzpomínky na tu zvláštní kombinaci studu a opilecký pýchy, která tehdy provázela mý dny a noci.

Na poli u lesa hrály dvě harfenistky a kluk na buben, kolem posedávali lidi, taky jsem seděl. Přišlo mi, jako kdybych v sobě měl nějakou psychedelickou látku. Ale neměl jsem. Jen jsem prostě koukal zářícíma očima rozšířenýho stavu vědomí toho místa a okamžiku.

Čtení z Vřetena je bruselí na tenkým ledě. Často bejvám překvapenej, že lidi držej pozornost a i tady jich bylo vlastně dost. Chvilkama jsem se nořil do toho flow, chvilkama mě to zase vyhazovalo. Parta vynikajících lidí měla zvukovku, občas jsem se napojil a hrál s nima. A když jsem dohrál, začal jejich koncert. A to byla paráda. Celej tajnej festival to pochopil a všichni řádili, jako blázius.

No. A pak jsme jeli zase pět hodin domu. Snažil jsem se zuřivě bdít s řidičem, co byl v klimbajícím voze víc a víc osamělý. Když jsem dorazil domů, na východě už to světlalo.

Bylo to krásný.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *