Last of us

Možná jste zaregistrovali, jak jsem před víc jak rokem prodal kolo a koupil si Playstation. Samotnýho mě to tehdy docela překvapilo, takhle otevřeně se přihlásit k tomu, že bych rád hrál počítačový hry… v mym věku… u počítač to nějak schováte za práci, ale u PS4 to nevočůráte.
Jsem ale moc rád, že jsem to tehdy udělal. Jednak jsem měl možnost zahrát hned několik her, o kterejch jsem si jen četl a už byl vlastně smířenej, že se k nim nejspíš dostanu až za spoustu let, kdy je bude možný hrát na běžně dostupným stroji… Dishonored mě třeba napadá. Oba dva díly. Nebo Far Cry V. To byl obrovskej zážitek a zároveň první nahlídnutí do světa frančízy Far Cry. A zrovna takový pěkný. A ten závěr? To bylo strhující, dramaturgicky vypointovaný, nečekaný a přeci, při zpětným pohledu, naprosto logický.

Ovšem ten největší zásek, ta hra, která mě lákala asi nejvíc, se jmenuje Last of us. Vyšla v roce 2013 a nejspíš vás nepřekvapí, že to je postapo. Vypráví o světě, ve kterým začaly houby šířit spóry, který infikovanýho člověka změněj v agresivního a nepříjemně rychlýho dravce. Kterej může šířit nákazu podobně jako zombie. Stačí, aby vás pokousal. Nebo abyste se nadechli spor, který vylučujou pokročilejší verze.

Svět tahle katastrofa rozmetala na prvočinitele, na troskách civilizace živoří několik znepřátelených frakcí. A vy, většinou v kůži staršího chlápka jménem Joel, přes zničenou Ameriku transportujete Ellie. Dospívající holku, která je výjimečná. Jako jedinej známej člověk na světě je proti spórám i nákaze imunní.

Základní rámec možná nevyčuhuje nad rámec běžnejch počítačovejch her příliš. Naprosto zásadní je v tomhle případě příběh, postavy a zpracování. Last of us je vlastně interaktivní film. Chvíli sledujete děj, kterej v současný grafice místama skutečně působí, jako byste se koukali na seriál. A pak najednou dostanete postavu do ruky… a můžete se pustit do hraní.

A tak bloudíte, přelézáte, proplétáte se městama, který postupně rozežírá příroda. Řešíte rébusy, plížíte se pod horami zrezlých aut na propadlé dálnici… Místa a prostředí jsou vážně hodně rozmanitý… a pak se taky schováváte před některými z nepřátel. Skrčení se pohybujete mezi vodou nasáklými stěnami obchodu se suvenýry, abyste zezadu tiše zlikvidovali hlídkujícího protivníka. Nebo, a to bejvá vážně tvrdý, se v zatopeným sklepě snažíte ve tmě s blikající baterkou uhájit vším, co máte po ruce, před houbami porostlými hnusáky. To bejvá fakt strašidelný, jak mi asi potvrdí každej, kdo tu hru hrál. Ale děsně strašidelný. Některým příšerám, říká se jim „clickeři“ rostou houby přímo z lebky a s nervy drásajícím dravčím cvakáním… nevim moc jak jinak ten zvuk popsat, se po vás vrhnou a vytáhnou vám zubama žíly z krku, nebo co to vlastně dělaj. Je to hrozný a párkrát už jsem takhle v nějakým sklepě skončil s tim, že to už hrát prostě nebudu. Jenže…

Jenže se to pánům a dámám z Naughty dog fest povedlo vyvážit. Po těch hrůznejch momentech, který si myslim budu pamatovat dlouho, jsou zase chvíle, kdy se jen na koních projíždíte zarostlým městem, zapadající slunce vrhá dlouhatánský stíny… a najednou třeba na ohrazeným nádvoří objevíte nečekaně stádo žiraf. Možná i fakt, že nikdy nevíte, co vás čeká se zavřenejma dveřma… jestli chlápci s krumpáčem, co vás přeseknou ve dví… nebo parta houbovejch zombíků, co vás rozsápou na kusy… nebo nějakej překrásnej výhled, událost nebo překvapení.

Největší zásah přišel ve chvíli, kdy jsem si už myslel, že mě nic nemůže překvapit, nebo nadchnout víc. Během prvního dílu se jen párkrát ocitnete v roli mladé Ellie. a při jednom takovým výletu se potkáte s cizí partou. Horda nemrtvých vás zažene do nějaké boudy, kde se společně bráníte všem těm rukoum, prorážejícím dřevo a chorošům, co rvou hlavu skrz zalígrovaný okna. A když se to naponěkolikáté podaří… to možná bude taky dobrý říct… když se to nepodaří a vaše postava umře, vidíte to. A jsou ty smrti občas strašně tvrdý. A když se dostanete do nějakýho těžkýho místa, třeba toho temnýho sklepa, nebo do nějaký bitky se spoustou okrumpáčovanejch chlapů a ženskejch, který vám klidně rozdupnou hlavu kanadou… tak se na to svý umírání koukáte zas a znova. Ondra Mataj řikal, že ty smrti prej dělal nějakej Čech všechny. Jeho spaní bych mít nechtěl.
Každopádně. Když se vám poněkolikátý nakonec podaří, neumřít příšerně s tim chlapem v tý obklíčený boudě, sedíte a povídáte si… a najednou se ukáže, že tenhle sympatickej chlap cestoval se skupinou, se kterou jste se potkali v jednom z předchozích měst. A kterou jste se prostříleli a prořezali a promlátili skrz. Jasně, nešlo to jinak, a je to počítačová hra, takže co… jenže tohle se mi vlastně ve hře ještě nestalo. Že by mi nějaká postava nastavila zrcadlo, ty mý herní morálce, nebo teda morálce postavy, za kterou hraju. Bylo to nečekaný a musim říct, že mě to dost zasáhlo.
A i závěr prvního dílu Last of us byl skvělej. Mnohem míň spektakulární, než u Far Cry… a přitom něčím ještě temnější, nebo možná plastičtější.

SPOILER ALERT:
Joel nakonec s Ellie skutečně docestuje do Salt Lake City, do základny Vážek, vzbouřenecký organizace, která by ve svejch laboratořích mohla izolovat, cokoli způsobuje, že je Ellie imunní. Jenže když se nakonec dostanou na místo, ukáže se, že taková extrakce nebude možná, aniž by Ellie zemřela. A Joel se rozhodne, a vy jako hráč po všem, co se mezi těma postavama stalo, po tom, jak se postupně vyvíjel jejich vztah, chápete, proč se tak rozhodne. A Ellie v narkóze unese přímo z operačního sálu, prostřílí si cestu ven. Když se dívka probere, je jí samosebou divný, proč není po operaci a proč už jsou zase na cestě… Joel jí ale vysvětlí, že podobně imunních je víc a že ji nakonec nepotřebovali.

Druhej díl hrajete většinou právě za Ellie. A potom za Abby. Dceru chirurga, kterýho Joel zabije na operačním sále během prvního dílu.
KONEC SPOILERU

No a teď hraju druhej díl. Už docela dlouho. Jednak si ho šetřim, jednak jsem na konci roku moc čas na hraní neměl. A i když jsem si s sebou Playstation i monitor vzal, nakonec jsem to vždycky akorát vyložil z auta a pak to do něj zpátky naložil.
Matez má ale projektor. Jeho modrý světýlko na mě svítí, když v noci spím v obývacím pokoji na gauči. Abych viděl, jak ráno světlá obloha tou velkou prosklenou čelní stěnou domu.
Matez má i plátno, co se dá stáhnout lžící na boty do polohy připraveno. A tak jsem si v úterý připojil PS4. A odpoledne se krátce pustil do hraní. Dostal jsem se ale právě do toho rozmočenýho sklepa. Dvě děti, se kterejma jsem jako namáklá Abby procházel podzemím nějakýho domu, plnýho těch nejvypečenejších příšer. Děti jsem prostrčil dírou nade dveřma, které měly otevřít. Jenže místo toho se na mě sesypali runneři, clickeři, dokonce i dva Shambleři… ti jsou neuvěřitelně odporný a po tělě maj váčky s kyselinou, kterou kolem sebe vystřikujou. Humus. Myslim, že tenhle sklep a tuhle situaci, si bude pamatovat nejeden hráč.

No a přesně to se stalo v úterý. Po pár desítkách minut, kdy moje postava hrozivejma způsobama umírala v tom mokrým hnusným sklepě, jsem to vzdal. A celej včerejšek a předvčerejšek na PS4 nešáh.

Přístroj jsem zapnul zase až dneska po obědě. Pěkně za světla, abych se nebál. A trvalo mi to skoro dvě hodiny, než jsem se z toho strašnýho místa dostal. Nakonec to ale klaplo a od tý doby jsem už ušel docela velkej kus. Skončil jsem až zase, když se setmělo a dostal jsem se do místa, plnýho spor, kde určitě každou chvilku narazím zase na něco příšernýho. Až zase zejtra. Nebo pozejtří.

Nabízí se samosebou otázka, proč člověk hraje něco takovýho, když jsou to takový nervy. Víte co, já vám to ukážu. Třeba právě proto, že občas během toho zmaru narazíte na takovouhle krásu.
Zase je to spoiler, tentokrát z druhýho dílu. Ale je to asi můj nejkrásnější a nejsilnější herní zážitek.

Peak najdete přibližně po pětadvacáté minutě. A ve třicátý končí. Celej tenhle kousek je ale moc hezkej a pokud máte chvilku a zájem, může vám ukázat, jak Last of us vypadá…
po mý oblíbený scéně si můžete dokonce užít i slíděníčko? ne. šmejděníčko v zrušeným muzeu. A nebojte, i když to je dost napínavý a na konci se možná trošku leknete, neni tam ani jedna příšera. Fakt fakt.


No… a to je ode mne zatím všechno. Mějte se moc hezky u svých počítacích aparátů a zase někdy.

2 komentáře u „Last of us“

  1. jé, to je hezký. zrovna jsem tu seděl zasekanej a mrzutej u nějakého počítačového problému (obdobného k té rubačce ve sklepě) a taková pozitivní a procítěná recenze mi zlepšila náladu

    1. No tak to mám velkou radost. Já si říkal, že to tu třeba vůbec nepadne na úrodnou půdu.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.