ale my stále hledáme štěstí

Vyrazil jsem včera odpoledne na procházku po okolí. Pustil jsem se loukou pod domem dolů z kopce, prošel kolem nějakého jakoby kempu a dvou paní, co v lese sbíraly suchý dřívý. Jedna s kárkou, jiná, o kus dál, s autem zaparkovaným pěkně doprostřed cesty… a na jedinej rovnej kousek, kterej zbejval, si paní postavila velkej plastovej kybl na to dřevo… ještě že to jde tak snadno obejít, řikal jsem si radši, místo hudrování.

Každej zkrátka vidíme ten svět z naší perspektivy a přiohejbáme si ho, aby byl pohodlnej nám. Primárně nám nejde o to, někoho donutit nás obejít, nebo někoho předběhnout autobuse. Je to jen to soustředění na vlastní potřeby a úhel pohledu, jedna z věcí, který nám pomáhaj přežít. A jedna z věcí, která pro nás jako pro lidstvo může bejt výzva, je právě rozvinutí naší bdělý pozornosti kolem, na naše blízký okolí. Začít, i přes drobná nepohodlí, který to jistě přinese, rozšiřovat svůj pohled na to, jak jsme ukotvený ve fungujícím (eko)systému. Nebo sociálním systému. Že fungujeme sami za sebe. Ale taky jako nedílná součást celku. Ať už společenskýho, tak, jak po mnoha zkušenostech z lesní školy věřím, mentálního, duševního. Věřím, že ve chvíli, kdy si globálně uvědomíme, že jsme součástí jednoho celku/vědomí, bude pro nás mnohem těžší, ne-li nemožný, chovat se bezohledně k sobě navzájem, k naší planetě… nebo nakonec i k sobě samým.

Což mi připomíná:
V novým časopise Respekt je skvělej rozhovor, kterej vedl Petr Třešňák (s manželkou Petrou napsali úžasnou knihu Zvuky probouzení o životě s autistickou dcerou) s tibetským mnichem Jongge Mingjur Rinpočhem. Tenhle chlapík vyslyšel prosbu současného Dalajlamy, aby se učení meditace víc otevřelo současnýmu západnímu světu, kterej ji potřebuje, jako sůl. A v Americe se s předními neurovědci účastnil pokusů snímání mozku při meditaci. Třeba v magnetický rezonanci. A během toho naměřili v jeho mozku tak silnou pozitivní aktivitu, že ho média jeden čas prohlašovala za „nejšťastnějšího muže planety.“ Stal se opatem několika klášterů v Nepálu a Indii, milovaným a uznávaným učitelem… aby jednoho dne zmizel, přelezl zeď svého kláštera a stal se na čtyři roky potulným mnichem, vlastně bezdomovcem. A během prvních týdnů málem zemřel na otravu jídlem.
Po svým návratu (4 roky, chápeš? já tu se vším respektem a komfortem struggluju po deseti dnech se steskem, smutkem a pochybnostma o sobě samým) napsal knížku, která u nás vyšla pod názvem Umíráme každý den. Kde svoje zkušenosti a zážitky popsal.

No. A ten rozhovor je tuze zajímavej. Jak mluví o meditaci, o tom, že vůbec není třeb odhánět myšlenky, nebo se nějak zuřivě mučit. Ale, že je meditace skvělej nástroj pro pečování o vlastní potřeby. Ať už duševní, tak tělesný. A že je to taky jemnej, nenásilnej způsob, jak kultivovat svůj život směrem ke štěstí. A moc mne potěšilo i to, za jak důležitý takový hledání a pěstování štěstí, Jongge Mingjur Rinpočhe považuje. Protože si s tímhle názorem občas přijdu nepochopitelně osamocenej. Přitom by to přece mělo bejt zřejmý. Ale není. A tak je dobře, že tenhle pán, kterej v dětství trpěl záchvatama paniky, sepsal všechny ty knížky, trpělivě učil meditovat lidi po celým světě… i že s tim svym batůžkem přelez v noci tu zeď a na pár let se ztratil. A že teď udělal tenhle parádní a inspirativní rozhovor s Petrem Třešňákem.

A pro ty, co si rozhovor stejně nejspíš nepřečtou… nebo maj mizernou krátkodobou paměť, přidám vtip, kterej Petr o mediaci v rozjovoru říká:

Baví se spolu o dětech dvě dámy v parku… Jedna hořekuje. „Ten náš Pepa, to je hrozný, von teď pořád medituje, vod rána do večera, jenom samá meditace. Co já si počnu?“ A druhá jí odpovídá: „Hele, buď ráda, taky by moh celej den sedět na zadku a nedělat nic.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.