Last of us

Možná jste zaregistrovali, jak jsem před víc jak rokem prodal kolo a koupil si Playstation. Samotnýho mě to tehdy docela překvapilo, takhle otevřeně se přihlásit k tomu, že bych rád hrál počítačový hry… v mym věku… u počítač to nějak schováte za práci, ale u PS4 to nevočůráte.
Jsem ale moc rád, že jsem to tehdy udělal. Jednak jsem měl možnost zahrát hned několik her, o kterejch jsem si jen četl a už byl vlastně smířenej, že se k nim nejspíš dostanu až za spoustu let, kdy je bude možný hrát na běžně dostupným stroji… Dishonored mě třeba napadá. Oba dva díly. Nebo Far Cry V. To byl obrovskej zážitek a zároveň první nahlídnutí do světa frančízy Far Cry. A zrovna takový pěkný. A ten závěr? To bylo strhující, dramaturgicky vypointovaný, nečekaný a přeci, při zpětným pohledu, naprosto logický.

Ovšem ten největší zásek, ta hra, která mě lákala asi nejvíc, se jmenuje Last of us. Vyšla v roce 2013 a nejspíš vás nepřekvapí, že to je postapo. Vypráví o světě, ve kterým začaly houby šířit spóry, který infikovanýho člověka změněj v agresivního a nepříjemně rychlýho dravce. Kterej může šířit nákazu podobně jako zombie. Stačí, aby vás pokousal. Nebo abyste se nadechli spor, který vylučujou pokročilejší verze.

Svět tahle katastrofa rozmetala na prvočinitele, na troskách civilizace živoří několik znepřátelených frakcí. A vy, většinou v kůži staršího chlápka jménem Joel, přes zničenou Ameriku transportujete Ellie. Dospívající holku, která je výjimečná. Jako jedinej známej člověk na světě je proti spórám i nákaze imunní.

Základní rámec možná nevyčuhuje nad rámec běžnejch počítačovejch her příliš. Naprosto zásadní je v tomhle případě příběh, postavy a zpracování. Last of us je vlastně interaktivní film. Chvíli sledujete děj, kterej v současný grafice místama skutečně působí, jako byste se koukali na seriál. A pak najednou dostanete postavu do ruky… a můžete se pustit do hraní.

A tak bloudíte, přelézáte, proplétáte se městama, který postupně rozežírá příroda. Řešíte rébusy, plížíte se pod horami zrezlých aut na propadlé dálnici… Místa a prostředí jsou vážně hodně rozmanitý… a pak se taky schováváte před některými z nepřátel. Skrčení se pohybujete mezi vodou nasáklými stěnami obchodu se suvenýry, abyste zezadu tiše zlikvidovali hlídkujícího protivníka. Nebo, a to bejvá vážně tvrdý, se v zatopeným sklepě snažíte ve tmě s blikající baterkou uhájit vším, co máte po ruce, před houbami porostlými hnusáky. To bejvá fakt strašidelný, jak mi asi potvrdí každej, kdo tu hru hrál. Ale děsně strašidelný. Některým příšerám, říká se jim „clickeři“ rostou houby přímo z lebky a s nervy drásajícím dravčím cvakáním… nevim moc jak jinak ten zvuk popsat, se po vás vrhnou a vytáhnou vám zubama žíly z krku, nebo co to vlastně dělaj. Je to hrozný a párkrát už jsem takhle v nějakým sklepě skončil s tim, že to už hrát prostě nebudu. Jenže…

Jenže se to pánům a dámám z Naughty dog fest povedlo vyvážit. Po těch hrůznejch momentech, který si myslim budu pamatovat dlouho, jsou zase chvíle, kdy se jen na koních projíždíte zarostlým městem, zapadající slunce vrhá dlouhatánský stíny… a najednou třeba na ohrazeným nádvoří objevíte nečekaně stádo žiraf. Možná i fakt, že nikdy nevíte, co vás čeká se zavřenejma dveřma… jestli chlápci s krumpáčem, co vás přeseknou ve dví… nebo parta houbovejch zombíků, co vás rozsápou na kusy… nebo nějakej překrásnej výhled, událost nebo překvapení.

Největší zásah přišel ve chvíli, kdy jsem si už myslel, že mě nic nemůže překvapit, nebo nadchnout víc. Během prvního dílu se jen párkrát ocitnete v roli mladé Ellie. a při jednom takovým výletu se potkáte s cizí partou. Horda nemrtvých vás zažene do nějaké boudy, kde se společně bráníte všem těm rukoum, prorážejícím dřevo a chorošům, co rvou hlavu skrz zalígrovaný okna. A když se to naponěkolikáté podaří… to možná bude taky dobrý říct… když se to nepodaří a vaše postava umře, vidíte to. A jsou ty smrti občas strašně tvrdý. A když se dostanete do nějakýho těžkýho místa, třeba toho temnýho sklepa, nebo do nějaký bitky se spoustou okrumpáčovanejch chlapů a ženskejch, který vám klidně rozdupnou hlavu kanadou… tak se na to svý umírání koukáte zas a znova. Ondra Mataj řikal, že ty smrti prej dělal nějakej Čech všechny. Jeho spaní bych mít nechtěl.
Každopádně. Když se vám poněkolikátý nakonec podaří, neumřít příšerně s tim chlapem v tý obklíčený boudě, sedíte a povídáte si… a najednou se ukáže, že tenhle sympatickej chlap cestoval se skupinou, se kterou jste se potkali v jednom z předchozích měst. A kterou jste se prostříleli a prořezali a promlátili skrz. Jasně, nešlo to jinak, a je to počítačová hra, takže co… jenže tohle se mi vlastně ve hře ještě nestalo. Že by mi nějaká postava nastavila zrcadlo, ty mý herní morálce, nebo teda morálce postavy, za kterou hraju. Bylo to nečekaný a musim říct, že mě to dost zasáhlo.
A i závěr prvního dílu Last of us byl skvělej. Mnohem míň spektakulární, než u Far Cry… a přitom něčím ještě temnější, nebo možná plastičtější.

SPOILER ALERT:
Joel nakonec s Ellie skutečně docestuje do Salt Lake City, do základny Vážek, vzbouřenecký organizace, která by ve svejch laboratořích mohla izolovat, cokoli způsobuje, že je Ellie imunní. Jenže když se nakonec dostanou na místo, ukáže se, že taková extrakce nebude možná, aniž by Ellie zemřela. A Joel se rozhodne, a vy jako hráč po všem, co se mezi těma postavama stalo, po tom, jak se postupně vyvíjel jejich vztah, chápete, proč se tak rozhodne. A Ellie v narkóze unese přímo z operačního sálu, prostřílí si cestu ven. Když se dívka probere, je jí samosebou divný, proč není po operaci a proč už jsou zase na cestě… Joel jí ale vysvětlí, že podobně imunních je víc a že ji nakonec nepotřebovali.

Druhej díl hrajete většinou právě za Ellie. A potom za Abby. Dceru chirurga, kterýho Joel zabije na operačním sále během prvního dílu.
KONEC SPOILERU

No a teď hraju druhej díl. Už docela dlouho. Jednak si ho šetřim, jednak jsem na konci roku moc čas na hraní neměl. A i když jsem si s sebou Playstation i monitor vzal, nakonec jsem to vždycky akorát vyložil z auta a pak to do něj zpátky naložil.
Matez má ale projektor. Jeho modrý světýlko na mě svítí, když v noci spím v obývacím pokoji na gauči. Abych viděl, jak ráno světlá obloha tou velkou prosklenou čelní stěnou domu.
Matez má i plátno, co se dá stáhnout lžící na boty do polohy připraveno. A tak jsem si v úterý připojil PS4. A odpoledne se krátce pustil do hraní. Dostal jsem se ale právě do toho rozmočenýho sklepa. Dvě děti, se kterejma jsem jako namáklá Abby procházel podzemím nějakýho domu, plnýho těch nejvypečenejších příšer. Děti jsem prostrčil dírou nade dveřma, které měly otevřít. Jenže místo toho se na mě sesypali runneři, clickeři, dokonce i dva Shambleři… ti jsou neuvěřitelně odporný a po tělě maj váčky s kyselinou, kterou kolem sebe vystřikujou. Humus. Myslim, že tenhle sklep a tuhle situaci, si bude pamatovat nejeden hráč.

No a přesně to se stalo v úterý. Po pár desítkách minut, kdy moje postava hrozivejma způsobama umírala v tom mokrým hnusným sklepě, jsem to vzdal. A celej včerejšek a předvčerejšek na PS4 nešáh.

Přístroj jsem zapnul zase až dneska po obědě. Pěkně za světla, abych se nebál. A trvalo mi to skoro dvě hodiny, než jsem se z toho strašnýho místa dostal. Nakonec to ale klaplo a od tý doby jsem už ušel docela velkej kus. Skončil jsem až zase, když se setmělo a dostal jsem se do místa, plnýho spor, kde určitě každou chvilku narazím zase na něco příšernýho. Až zase zejtra. Nebo pozejtří.

Nabízí se samosebou otázka, proč člověk hraje něco takovýho, když jsou to takový nervy. Víte co, já vám to ukážu. Třeba právě proto, že občas během toho zmaru narazíte na takovouhle krásu.
Zase je to spoiler, tentokrát z druhýho dílu. Ale je to asi můj nejkrásnější a nejsilnější herní zážitek.

Peak najdete přibližně po pětadvacáté minutě. A ve třicátý končí. Celej tenhle kousek je ale moc hezkej a pokud máte chvilku a zájem, může vám ukázat, jak Last of us vypadá…
po mý oblíbený scéně si můžete dokonce užít i slíděníčko? ne. šmejděníčko v zrušeným muzeu. A nebojte, i když to je dost napínavý a na konci se možná trošku leknete, neni tam ani jedna příšera. Fakt fakt.


No… a to je ode mne zatím všechno. Mějte se moc hezky u svých počítacích aparátů a zase někdy.

takový výjimečný rána

tak Akropole včera navečer hlásila 550
to jsem teda opravdu nečekal
taková velikánská kopa lidí

večer jsme jeli s malou Maruškou a Tomášem Šťastným do Kutné Hory na promítání a krátkou besedu s filmem Až budu proměněný. Maru to měla s předfilmem a pofilmem Krtečka, celé to bylo rychlé a nadupané. A moc hezké.
Je to dobrý film. A pro mne důležitý. Místama je těžký vidět, čím jsem v tý době procházel, vzpomínat, co jsem si o tom myslel a jakou jsem měl perspektivu.



ráno mě vzbudil plnej močovej měchýř a než jsem se vrátil zpátky do postele, došlo mi, že je potřeba vstát. přeparkovat auto, se kterým jsem v noci objížděl Letnou tam a zpátky, slétnout Stromovkou na Výstaviště, tramvají na Holešovice… teď sedím na Roztylech a za půl hodiny bych potřeboval startovat do Akropole na zkoušku.

Tolik věcí vůbec nevim, jak dopadnou, že to pouštim, nech to bejt, nestresuj se, krok za krokem dělej, co je potřeba, včas se přesunuj tam, kde máš bejt. když si vzpomeneš na nějakej úkol, zvaž, jestli jde udělat hned, nebo jestli ne a tedy to musíš taky pustit… nebo napsat…

to je ten rock and roll, co sis tak přál zažívat


Kluzák

ooo, tak to tedy nebyl post, to byl sloupek do Fullmoonu, kde jsem dneska ve 4 ráno psal, jak jsem se tenhle víkend měl. Možná proto teď tak zírám do počítače a hledám, kde by mohl bejt.

Slaměný otec, v sobotu ráno jsem ty svý růžičky pomohl vypravit na cestu na Moravu. pak sklouzl  s kurfama a první kytarou z Letný do Vnitroblocku, kde Terezie Kovalová představovala svý žačky, violloncellistky. Byl to bizár, sedět v hipsta kavárně a sledovat Terezii, jak vede svý žačky, počítá, diriguje, á… á zezádu k tomu škvrčí a prská a bzučí především, milion tetovacích strojků…

z Vnitroblocku na Knihex, potkat se s Bárou a okouknout knížky.  Vymyslel jsem si skvělou taktiku. Při prvním kole nekupuj nic.
Osvědčila se.

Odpoledne jsem trošíčku poklidil, napustil si vanu, svíčka, všechno… a vyjel zase do Vnitroblocku. Tentokrát Uberem s kombem a další kytarou. Na místě jsem hned potkal Kalle a další a další… a pak odehrál i takovej důležitej koncert. Pro mne především.
Zatímco na Veronice bylo po koncertě znát, že jí hraní pro lidi, co u prvního stolu před podiem celou dobu něco řešej na notebooku, co pokřikujou, brebentěj, pijou kafe, uklidňujou děti, bůhvíjak netěšilo. Mně se ale naštěstí povedlo si včas uvědomit, že jedinej, pro koho ten koncert musim odehrát a odzpívat nejlíp, jsem já sám. Že já jsem vlastně adresátem všech těch písniček.
A pro sebe jsem odehrál moc hezkej koncert na nezvyklým místě, kde jsem chtěl vystoupit od chvíle, kdy jsem tam poprvé přišel…

Neděle byla ještě o něco volnější

Ráno jsem vyrazil na nákup (zajímavý, teď mi dochází, že z toho nákupu jsem vlastně snědl jen trochu hroznového vínaa vypil většinu dvoulitrovky coly. Jinak to tam všechno je. Co jsem jed sakra ty dva dny?),  cestou zpátky jsem se stavil v Bagewterii Boulevard a posnídal (ha, tady se to začíná vysvětlovat).
Doma jsem pak zase trochu poklidil, udělal animace do Highlighteru místo chybějící znělky a šel na kafe s fotografkou Zarou.
Povídali jsme si v Oku o dejchání, o hudbě, focení, obrázkách a posledních chvílích se Zařiným tátou… a mně v jednu chvíli zaplavila vzpomínka na ten bod, kdy při dýchání či noční práci…. kdy se dostaneš do toho zlatýho svatýho domova. Do toho klidu, do toho světla a tepla, do mateřskýho lůna věčnosti.
Věčnosti, k terý jsme vydělený.
Věčnosti, se kterou splyneme zase zpátky.
A přinesl jsem tu vzpomínku k tomu stolu a tak jsme tam tak seděli a brečeli, oběma nám tekly potoky slz po tvářích a byl to zase okamžik smíření, a čistoty a radosti.

Takový, o který jsem ten víkend mluvil skoro se všema. Radosti, která se s šuměním okysličovaný mozkový tkáně, začíná pěnit někde mimo zorný pole. Ale která se zvedá, která pulsuje. Jakoby v hloubi země začalo znovu bít silný a zdravý srdce.  A já se, jako kluzák, nechávám nýst těma rázama, těma vibracema. Plachtím, nabírám do křídel tlak toho tepu.

Takhle nějak jsem to pak celý dovyprávěl včera na večírku Honzy Chramosty, vlastně všem, kdo se se mnou dali do řeči. Několika Janům a Jankům, jedné sestřenici, která studuje vzorce lidského chování, Markovi, kterýho jsem neviděl asi dvacet let, stejně jako zpěvačku Terezu.

Jak se krátí poslední pracovní tejden, cejtim, že mi docházej síly. Někdy už bych to nejradši prostě pustil. Sorry, už mi přestává fachat hlava. Dostal jsem migrénu, kámo. Už podruhý za dva měsíce. Kruhy pod očima, že by se na nich dal udělat výmyk do tmy.
Ale vždycky zatím nějak stačilo, ráno se zevednout z postele, trošku podrbat kočky za uchy, lehoulince poklidit… a pak roztáhnout křídla
a ráz toho silnýho, zdravýho srdce, mě vynese vysoko do vzduchu
a já pomalu
kloužu
dolů
nad světlem prozářeným kobercem světa

Dárek

dneska jsem se vzbudil ve čtvrt na sedm. A už jsem vstal, dal si po pár dnech horkou vanu, pak se usušil, namazal nový tetování, po tmě v ložnici vylovil dvě košile ze skříně, představoval jsem si dvě černé, ale byla to bílá a petrolejově modrá. Tu mám teď na sobě. Na čtvrtou hodinu jsem dnes pozvaný na křest dvd Úsměvy smutných mužů, tak abych tam Marušky, když dorazí, hezky poreprezentoval.

ještě jsem uvařil mlíčko, kdyby se malá Maruška probudila, vzbudil ji, když jsem ho prinesl do ložnice, a šel jsem. Pěšky, přes Letnou dolů, ulicemi, až skoro na Vltavskou…

proč člověk bydlí na Letný a jezdí na Vltavskou nacpanejma tramvajema. Vždyť to je přece půlka tý radosti, švihat si to nahoru, dolu kolem Oka, přes Miladu Horákovou, ponakoupit si tuhle něco támhle…

zrovna jsem si tak přemejšlel, když mi došlo, že nemám telefon. A tak jsem se vrátil nacpanou tramvají na Letenský náměstí a zastih ty svý dvě kopretiny v něžný verzi rána, Maruška se zrovna smála na nočníku a její rozcucaná maminka se na mě usmívala v měkkým světle. Kocour s kočkou to vykružovali měkkými vrnícími elipsami.

takovejhle milej dárek jsem našel na místě, kam mě pravidelnej režim nezavede. Děkuju

Kosmopsychologie

Transpersonální ozvěny… je článek, jehož název by mne před pár lety vůbec nenalákal. A ani teď to nebylo na první dobrou. Nebejt toho, že jeho autora Michala Petra znám ze svejch vejletů do lesů, asi bych si ho ani neotřevřel.
Ale otevřel. A když jsem na něj během dne na liště narazil asi potřetí, dolouskal jsem ho. Nesvědčí tohle prostředí hluboké práci.
Ale nemůžu chtít po prostředí, co si nedokážu zařídit vevnitř… žejo.

Každopádně mě ten článek zaujal, rezonuje s věcma, který mi pomáhaj ujasnit si místo na světě. A ve vesmíru. A ta jednoduchá myšlenka, že vlastně celej vesmír je vědomí, by vysvětlovala takovejch věcí a otevírala tolik dveří, až se mi z toho tak roztomile chvěje srdce. Tak moc tenhle dílek skládačky zapadá mezi ostatní, který se mi teď objevujou v životě.
A jsou to pěkný dílky.
Držím je v ruce a pomalu koukám, jak se z nich začíná skládat něco většího.

„Je proto občerstvující slyšet úvahy vycházející ze studia rozšířených stavů vědomí a podstaty skutečnosti o tom, že vědomí je kosmický fenomén, ne produkt mozku. Že máme sice korelace mezi stavy vědomí a procesy v mozku, ale to není důkaz, že vědomí pochází z mozku. Že vysoká uspořádanost a schopnost interakce živých i neživých systémů s lidským pozorovatelem může být projevem ne toho, že vesmír má inteligenci, ale že vesmír je inteligence.

Jak to ovlivňuje běžný den v práci, v manželství a s dětmi? Nevím jak vás, ale mně možnost, že žiji v poli inteligence, která je nedílnou součástí vnitřního i vnějšího prostoru, zaplavuje jakýmsi klidem a troufám si říct i možností vydechnout a spočinout v náruči přítomného okamžiku. Zvlášť v době, kdy jsou věci nejisté a v pohybu. Může být užitečné si připomenout, že právě nejistota je součástí každého iniciačního procesu. A že hrdinská cesta, tedy cesta za pokladem sebepoznání, směřuje právě do hloubky a nejistoty, aby se nakonec hrdina mohl vrátit domů, ale změněný.“

Michal Petr