Harrisonova desítka

Nakonec se, oproti původnímu plánu, přeci jen vydám na procházku. Napřed vyhodit plasty do kontejneru ve vsi, pak projít mezi baráčkama na louku, co na ni koukám z verandy a po ní se pustit dolů.
Kolem ohrady, ve který co chvíli praská elektrickej proud a na který visí cedulka POZOR, ZLÝ KŮŇ. Pak kolem jakoby kempu a na stejný cestě, jako minule, stojí zaparkovaný auto a stejná paní jako minule do něj sbírá dříví. Posledně jsem se durdil, že nechala kýbl s nasbíraným v jediným kousku, kde se dalo auto obejít, aby při tom člověk nemusel sejít z cesty… tentokrát se ale pozdravíme a dáme do řeči:

„To já mám takhle místo procházky,“ povídá paní… „vbezmu auto, jedu do lesa a jsem na čerstvym vzduchu. A tady toho popadanýho dříví je. A já se protáhnu. A ještě mám dříví. A vodkapak vy ste.“

Vida, taková milá osoba nakonec. A já jí křivdil. Poznánka pro příště, až se zase budu nad něčim durdit…

A pak jsem chodil po cestách nahoru a dolů, zase jsem se i stihl ztratit, potkat rodinu, co na palouku vypalovala a pálila pařezy, nebo dříví, nebo chroští… a plameny zářily a šlehaly a svítily skrz jinak spíš tlumený barvy zimního odpoledne. No a když jsem došel ke kapličce Svatýho Marka, odkud to mám na základnu asi kilometr a půl, ještě jsem se rozhodl, zaskočit si nakoupit nějaký drobnosti do vesnice Dublovice, která leží přes kopec. A taky že jo. Došel jsem tam a v COOPu TUTY jsem pořídil chlapskej nákup:

jedno nealko
jedny utopence
jeden romadůr smradlavý
dvoje fazole v pálivé omáčce
kávu v hliníkové plechovce
osm nožiček svatebních párků

a vydal se na cestu zpátky, kolem sv. Marka a dalších orientačních bodů. Když jsem dosupěl na verandu, na jedné straně slunce barvilo mráčky oranžovorůžovou a na tý druhý svítil otisk palce Měsíce. Dny ubíhaj, než si jeden všimne. Skoro.

„Ještě se jednou vyspíme… a pak už jen třikrát,“ ukazuje mi Maruška na prstech vedle unavené maminy Máši.
Tendenci rozkládat si větší nepříjemné skutečnosti na malé veselé kousky má nejspíě po mně.

Hodně jsem dneska myslel na toho George, na to, kolik osobního nepohodlí a strázní si působíme očekáváníma od druhejch, od světa, od sebe samejch. Kolik důležitejch potřeb a tužeb si necháváme pro sebe, protože se o ně nedokážeme a netroufneme podělit. Studium na celej život, mladej pane.

Ovoce v Sedlčanech

Jako co teda mě v Bille v Sedlčanech docela zklamalo, je ovoce. Teda to ovoce, co já mám rád. Maliny a borůvky. A mango.
MAnga byly tvrdý. Maliny měly zespodu nějakou takovou černou plíseň, což jsem zsjistil samosebou až na základně. Napřed jsem myslel, že to je špína a že to sežeru, žejo, správnej chlap musí žrát špínu, úplně to zbožňuje, kácí u toho stromy, potí se a bzdí s okázalou hrdostí. Ale byla to plíseň. A s plísní neni legrace.
Nebo borůvky. Tady vůbec nemaj takový ty pěkný, macatý, lesklý borůvky jako v naší Bille na Letný. Borůvky, co vypadaj, jak Kopčemova tlupa, která zrovna ulovila mamuta, nebo nahnala stádo pakoňů ze skály. Ty místní jsou takový spíš skromnější, nevim, jako Popelka třeba. A vrásčitý. Jako moje babička. A tý je třiadevadesát.

Bože, jakej já moh bejt hipster. Jen mi nerostou pořádně fousy. Jako všem těm dnešnim devatenáctiletým baristům. A je mi 43.
Může bejt člověk hipster ve třiačtyiceti? Asi leda tak zastydlej hipster. Tak ani ten bejt nemůžu.

ale my stále hledáme štěstí

Vyrazil jsem včera odpoledne na procházku po okolí. Pustil jsem se loukou pod domem dolů z kopce, prošel kolem nějakého jakoby kempu a dvou paní, co v lese sbíraly suchý dřívý. Jedna s kárkou, jiná, o kus dál, s autem zaparkovaným pěkně doprostřed cesty… a na jedinej rovnej kousek, kterej zbejval, si paní postavila velkej plastovej kybl na to dřevo… ještě že to jde tak snadno obejít, řikal jsem si radši, místo hudrování.

Každej zkrátka vidíme ten svět z naší perspektivy a přiohejbáme si ho, aby byl pohodlnej nám. Primárně nám nejde o to, někoho donutit nás obejít, nebo někoho předběhnout autobuse. Je to jen to soustředění na vlastní potřeby a úhel pohledu, jedna z věcí, který nám pomáhaj přežít. A jedna z věcí, která pro nás jako pro lidstvo může bejt výzva, je právě rozvinutí naší bdělý pozornosti kolem, na naše blízký okolí. Začít, i přes drobná nepohodlí, který to jistě přinese, rozšiřovat svůj pohled na to, jak jsme ukotvený ve fungujícím (eko)systému. Nebo sociálním systému. Že fungujeme sami za sebe. Ale taky jako nedílná součást celku. Ať už společenskýho, tak, jak po mnoha zkušenostech z lesní školy věřím, mentálního, duševního. Věřím, že ve chvíli, kdy si globálně uvědomíme, že jsme součástí jednoho celku/vědomí, bude pro nás mnohem těžší, ne-li nemožný, chovat se bezohledně k sobě navzájem, k naší planetě… nebo nakonec i k sobě samým.

Což mi připomíná:
V novým časopise Respekt je skvělej rozhovor, kterej vedl Petr Třešňák (s manželkou Petrou napsali úžasnou knihu Zvuky probouzení o životě s autistickou dcerou) s tibetským mnichem Jongge Mingjur Rinpočhem. Tenhle chlapík vyslyšel prosbu současného Dalajlamy, aby se učení meditace víc otevřelo současnýmu západnímu světu, kterej ji potřebuje, jako sůl. A v Americe se s předními neurovědci účastnil pokusů snímání mozku při meditaci. Třeba v magnetický rezonanci. A během toho naměřili v jeho mozku tak silnou pozitivní aktivitu, že ho média jeden čas prohlašovala za „nejšťastnějšího muže planety.“ Stal se opatem několika klášterů v Nepálu a Indii, milovaným a uznávaným učitelem… aby jednoho dne zmizel, přelezl zeď svého kláštera a stal se na čtyři roky potulným mnichem, vlastně bezdomovcem. A během prvních týdnů málem zemřel na otravu jídlem.
Po svým návratu (4 roky, chápeš? já tu se vším respektem a komfortem struggluju po deseti dnech se steskem, smutkem a pochybnostma o sobě samým) napsal knížku, která u nás vyšla pod názvem Umíráme každý den. Kde svoje zkušenosti a zážitky popsal.

No. A ten rozhovor je tuze zajímavej. Jak mluví o meditaci, o tom, že vůbec není třeb odhánět myšlenky, nebo se nějak zuřivě mučit. Ale, že je meditace skvělej nástroj pro pečování o vlastní potřeby. Ať už duševní, tak tělesný. A že je to taky jemnej, nenásilnej způsob, jak kultivovat svůj život směrem ke štěstí. A moc mne potěšilo i to, za jak důležitý takový hledání a pěstování štěstí, Jongge Mingjur Rinpočhe považuje. Protože si s tímhle názorem občas přijdu nepochopitelně osamocenej. Přitom by to přece mělo bejt zřejmý. Ale není. A tak je dobře, že tenhle pán, kterej v dětství trpěl záchvatama paniky, sepsal všechny ty knížky, trpělivě učil meditovat lidi po celým světě… i že s tim svym batůžkem přelez v noci tu zeď a na pár let se ztratil. A že teď udělal tenhle parádní a inspirativní rozhovor s Petrem Třešňákem.

A pro ty, co si rozhovor stejně nejspíš nepřečtou… nebo maj mizernou krátkodobou paměť, přidám vtip, kterej Petr o mediaci v rozjovoru říká:

Baví se spolu o dětech dvě dámy v parku… Jedna hořekuje. „Ten náš Pepa, to je hrozný, von teď pořád medituje, vod rána do večera, jenom samá meditace. Co já si počnu?“ A druhá jí odpovídá: „Hele, buď ráda, taky by moh celej den sedět na zadku a nedělat nic.

Společně

Z nedávného nočního dýchání jsem si přinesl tenhle obrázek a zážitek.

Vybavilo se mi, jak si mne, asi devítiletýho, podali dva starší kluci. Na nepříliš frekventovaný cestě mi vzali klíče a knížku, kterou jsem nesl vrátit strejdovi. A pak mě nutili dělat spoustu nepříjemnejch a nebezpečnejch věcí. Trvalo to třeba tři hodiny, ale jak mi během té dýchací práce došlo, spoustu toho ve mně se tehdy změnilo. Uzavřelo. Schovalo.

Uvědomil jsem si, že se ten zážitek tehdy vyřešil tím, že našim ti kluci zaplatili nový boty zničený bahnem. Ale že jsem se pak dost styděl, před svejma spolužákama, kamarádama. Nikomu jsem o tom tehdy nevyprávěl. Nechal jsem si to ukrytý. A zároveň jsem se trochu bál, že to na mně ti mí kamarádi nějak poznaj. Že nejsem sdostatek silnej, otužilej, nebojácnej. Že jsem někde vevnitř pokaženej, malej zbabělej sráč, co ho můžeš nacpat do kontejneru.


A takový vědomí zase na dlouho ovlivnilo, jak jsem se cejtil v různejch skupinách, v partách a kolektivech.
V souvislosti s touhle historkou se mi ale okamžitě vybavila úplně jiná situace. Nečekanej řetěz, spojení přes třicet let, jak to někdy u holotropního dejchání bejvá.

Vzpomněl jsem si jak stojím na nádvoří Gasku a nemůžu se rozhodnout. Z jedné strany se o mě něžně opírá má žena Marie, z druhý mě za ruku tahá moje maminka.
„Jakube, myslim, že bys to měl jít ještě víc zapálit, jinak to nechytne. Podivej, tamhle už to zhasíná.“
A já vidim, že má pravdu. Ten první hlavní oheň, kterej jsem ve hlavě velkýho dřevěnýho zvířete zapálil, už skoro skomírá. Dřevo nejspíš není tak suchý, jak vypadá a samo od sebe jen tak nechytne…  Jenže když se teď začnu kolem celý sochy motat, bude to otevřený přiznání, že se to samo nerozhoří. Že se to celý vlastně tak tropchu nepovedlo. A i když všechny ostatní části toho velkolepýho plánu klaply skoro dokonale, prostě to nakonec nechytne. A celý se to rozpadne a bude to hanba.  

Ale nakonec se narovnám, vezmu improvizovanou louč a vydávám se mezi všechny ty mnohokrát přestěhovaný latě a odřezky, ze kterých je socha smontovaná. A jak se soustředim na zapalování, skoro si nevšimnu, že v tom najednou nejsem sám. Pak zvednu hlavu a kousek ode mne Ondra Zátka s Andrejkou přendavaj lehký plaňky do hořících center, Ondra Mataj na druhý straně bez řečí čapne další kus dřeva a s ledabylou suverenitou a cigárem v puse pomáhá taky. Myshka Verbová podává tekutej podpalovač, o kterým mi říkala předem a já ve zmatku zapomněl. A Terezii vlajou platinový vlasy, když opatrně přihazuje z povzdálí další plaňky vytažený a znovu vrhnutý do zvířecí výhně.
A najednou je tam mám všechny. Svý vzácný spoluhráče, který před pár lety kejvli na mý pozvání. Přátele, kteří přišli na mý volání. Smečku, kterou jsem si vybral sám a která si vybrala a přijala mne. Ve který mám svý místo, na němž se cejtim správně a dostatečně. Kamarády, který se rozhodli přidat svůj hlas k tomu mýmu. A který teď stojej po mým boku.

A tyhle dvě vzpomínky, jedna pradávná a jedna z minulýho tejdne, se propojily. A ten kluk, kterej byl tehdy na spoustu věcí sám, ten kterej někde uvnitř mne pořád a pořád klopýtal v slzách z Holýho vrchu, dostal přes všechny ty roky dobrou zprávu. Že neni sám. Ani v tuhle chvíli. A za pár let že na něj čekaj takovýhle vzácní a výjimeční přátelé.
Cítím se požehnaný.
Děkuju