ponedělí

jak jsem včera psal, tak jsem taky udělal. Po návratu z nákupu jsem zapnul konzoli a hrál a hrál, občas si udělal pauzu na něco k snědku, na přinesení dříví do kamen, drobnej úklid… ale jinak jsem zkrátka hrál. S Abby jsem v Last of us II prošel spoustu míst, kromě jinýho i podzemí nemocnice a potkal se s nejhorší variantou houbama infikovanejch… takzvaným krysím králem.
Rat king je zajímavá a vzácná věc i běžně. Občas se v kanálech našlo několik potkanů, kteří byli, většinou ocáskama, propletení tak, že se museli pohybovat jako jeden organismus. Časem dokonce začnou tyhle těla prorůstat navzájem a je pak vlastně nemožný je oddělit. No a teď si představte, když na vás vybafne v temným podzemí, zatímco prolejzáte santitním vozem, kterej vám překáží v cestě. Nebejt toho, že jsem se náhodou o existenci tohohle monstra dozvěděl dřív při Youtube průzkumu, byl bych asi řval nahlas…. i takhle jsem měl co dělat.

„A neni to tak, že vedle těchle hrozných věcí pak o to víc vyniknou ty krásný?“ zeptala se mě při jednom telefonátu má báječná žena. A má podle mě pravdu. Nebejt toho, že je celá hra vlastně dost těžká a dobrou polovinu času vážně strašidelná a nebál bych se říct, i krutá, těch pár úžasnejch momentů krásy v nich působí neuvěřitelně silně.
Každopádně jsem znova znova ocenil, jak skvěle je příběh Last of us napsanej. V něčem je to jako kdybyste sledovali seriál. Všechny ty propracovaný postavy, jejich logický motivace, antipatie i náklonnosti, který jim neumožňujou jednat jinak, než nakonec jednaj. Však taky v současný době vzniká podle hry seriál pro HBO. Což jsem dost zvědavej. PRotože by to samosebou mohlo bejt úžasný. Ale taky docela pitomý.

Vybavuju si, když jsme měli prví schůzku ohledně divadelního představení Les sebevrahů s režisérkou Kashou Jandáčkovou. A živě mi v paměti utkvělo, jak nadšeně mluvila o Last of us. I o tom, že v druhým díle se prej maj stát věci, který můžou vyprávění příběhů posounout do úplně nový roviny.

Neuměl jsem si to pochopitelně představit. Ale nasměroval mě u už ten moment otočení perspektivy, o kterým jsem psal v minulým postu. Že si najednou uvědomíte, že i vaše činy ve hře mají nějaký následky. Že jste mohli, byť v sebeobraně, zlikvidovat někoho, kdo byl bytostně důležitej pro jinou postavu hry. A do jakýho světla pak vás takový zjištění postaví.
V druhým dílu je tenhle princip skutečně rozvinutej.

SPOILER ALERT:
Po mnoha hodinách, kdy hrajete za dospívající Ellie, kterou znáte a máte rádi a chápete z prvního dílu… kdy pronásledujete tu necitelnou a příšernou Abby, abyste pomstili smrt svýho kamaráda a parťáka… se situace najednou otočí a vy hrajete za Abby. A kráčíte ve stopách Ellie, která zase v tu samou chvíli pronásleduje vás. A tak se nakonec stane, že i Abby přijde o někoho velmi blízkýho Elliinou rukou. A i když víte, že jste nemohli nic dělat, i když se postava Ellie snažila v tu chvíli vyřešit situaci po dobrým… nedá se nic dělat. Najednou maj obě hlavní postavy krev na rukou a finále, ke kterýmu se (nejspíš) blížím, bude asi emočně pořádně intenzivní. A všechno to střílení, rdoušení a rozsekávání je najednou přesně tak odporný a zoufale zbytečný, jako ve skutečnosti.
SPOILER KONČÍ

Dalo by se tak možná říct, že je Last of us protiválečná, nebo protinásilná hra. I když to samosebou působí praštěně ve světle všech těch dramatickejch scén, útoků a úniků. Ukazuje nám ale, jakou skázu a devastaci násilí způsobuje v lidskejch životech. A že pokud budeme následovat jen svý primární reflexy a potřeby, může se stát, že přijdeme o velkou část toho, co nás dělá člověkem. Velkou část toho, co tak zuřivě bráníme.
A to mi přijde jako silnej a důležitej vzkaz, kterej bych od počítačový hry neočekával.

Během noci zase nasněžilo. V noci jsem šel vynýst popel na kompost se svojí čapkou se zabudovanou čelovkou, kterou jsem dostal od Mášina táty Jindřicha. Všichni jsme dostali zimní čepici se zabudovanou čelovkou. Akorát jsem teda včera nenašel ten kompost. Tak to teď asi zkusím za světla. Smetl jsem sníh ze schodů a z verandy před domem i před saunou. A ještě mne čeká zalejvání stovky kytek podle Matezova videonávodu. Nebo 37 nebo kolik jich je.
Nu, aspoň mi ten den líp uteče.
A teď už hurá, jdu se mrknout, kde tu maj kluci ten kompost.
Už zbejvá necelej tejden.
Těšim se, ale držim se s tim těšením zatim zkrátka.
Je to, jak kdybych byl luk. Tak se prostě nedržim furt napjatej, žejo.

2 komentáře u „ponedělí“

  1. Tyjo, to je krásný, co píšeš o tý hře. Já vlastně skoro nehraju, spíš vůbec, než skoro. Nemám na to trpělivost a čas. Radši čtu, běhám a hry jsou pro mne těžký. Ale tohle musí bejt fakt nádherný.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.