Na výletě v hlavním městě

vstával jsem v 6:30 a vzbudil se docela čile do úplný tmy. trochu nečekaně jsem se rovnou vysprchoval, oblík, zamknul tichej moderní dům dřevo a sklo, sedl do auta Jeřabiny, nastartoval a vyjel. Čelní sklo bylo pomrzlý tenkounkou a úplně průhlednou vrstvičkou ledu, jak večer spíš pršelo a ráno spíš mrzlo. Rychle se rozpustila, žádný trable. Jel jsem ale opatrně, protože by to leckde mohlo klouzat. A taky, kolem sedmé hodiny, kdy jsem se dostal na větší silnice, už byl zase na Prahu docela provoz. Strakonická popojížděla od Chuchle a dostat se k mýmu endokrinologovi na Radlickou nebylo zadarmo. Ale podařilo se a mohla tak začít moje dnešní pražská mise. Po slabé třičtvrtěhodince v čekárně mi pan Zamrazil zpětně vypsal žádanku o provedení léčby radiojodem, dostal jsem i žádanku na krev, ať mají příště na kontrole nějaká data…. a jede se dál.

Kratičce jsem se stavil doma, věděl jsem, že děvčata jsou zrovna na procházce. Vyzvedl jsem vše potřebný, zásilku pro Honzu Chramostu, rychle pověděl kočkám, jak je mám rád a jak mi chyběj, nechal holkám květiny na stole a zase zmizel.

Ve Výtvarných potřebách v Soukenický maj akrylový inkousty fest probraný, vzal jsem teda jen tři, který mi chyběj nejvíc…. a jede se dál.

Honzík Chramostů se zdržel doma, tak jsem na něj chvilku počkal, předal jsem zásilku, ukázal mi fotky a videa z natáčení s kapelou v Prachovskejch skalách… a už jsem zase nasedal do auta. Ovšem nikoli na dlouho. Briskně jsem se přesunul do Nuslí, kde jsem si v hudebním Sleepwalkers studiu vyzvedl co? To neuhodneš, bráško. Kde jsem si v hudebním Sleepwalkers studiu vyzvedl kontrabasovej smyčec, co už tam mám tak dva měsíce od Kuby Nožičky, co hraje na kontrabas třeba v projektu 29. 2., nebo kapele Bartleby. Předávka proběhla rychle a tak zbejval poslední přesun. A to do pražskýho IKEMu, kam jsem donesl od svého endokrinologa žádanku na již provedený zákrok a za pět minut jsem byl venku. Poprvý jsem tu na parkovišti neplatil vůbec nic. Ano, cejtil jsem se kvůli tomu trochu provinile. Ale taky trochu jako vítěz, takže, když se to zprůměruje, cejtil jsem se úplně normálně a nikdo by si ničeho nevšim.

No a pak jsem se vydal na cestu zpátky. I se zastávkou v jednom nejmenovaným fastfoodovým řetězci jsem byl zpátky něco po jedné. Šest hodin, jen to fikne. To by bylo, aby nám těch posledních pár dnů rychle neuteklo.
Od rána mě trochu pobolívá v krku, což může bejt jak drobný nachlazení, tak, jak mě napadlo před chvilkou, moje loučící se štítná žláza. Jak mi řiká: „hele, to nebylo tebou, ale mnou. Já si tě vlastně nezasloužim. Jako v příštím životě, víš, tvoje příští štítná žláza, to bude fakt šťastná štítná žláza. Sorry, už mi volá, čeká před domem, hele čus pus a někdy brnkni… páčko“

A tak jsem pořádně zatopil, udělal si místo kafe horkej čaj se skořicí a citronem… venku se zatim sešeřilo. Všechno úplně tak ztmavlo a zešedlo. A za chvilku zase bude tma, jako když jsem vstával.

Maruška dostala od své kmotry Marie jako dárek maličký čajový servis. Ukazovala mi ho nadšeně a tuze se těší, až si doma uděláme“ čajový dýchánek“. Lanka stejskání se pomaličku měněj na lanka těšení. A když jsme u těch lanek, muselo na ni jednou dojít.

You lose your way, just take my hand
You’re lost at sea, then I’ll command your boat to me again

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.