Pamatuj!

Vytáh jsem si ten obrázek z šuplíku zase zpátky na stůl. V tyhle dny je to potřeba. Takhle před koncertem, moji milí,  je to totiž období odhalených fuck upů, nestíhaček, prodlev a plánů, který byly porád někde na dosah, ale najednou je pozdě.

Jak pojedem do Brna? Kdo před náma bude hrát? Jak dlouho bude hrát, kdo jsou ti přátelé, který k nám někdo připsal do události na Fb. A kde jsou? Máme vůbec nějaký?

Bottleneck se vrací

takže
1) ve chvíli, kdy se blížíme k nějakýmu bottlenecku, začínáme startovat všechny  obranný mechanismy. Jako v případě nějaký nehody, nějaký nečekaný události, která ve vás vykopne adrenalin, vidění se vám zúží, přežití, vaše vlastní potřeby, poskočej okamžitě na první místa.
Nějaká slušnost, šlechetnost, obětavost, jako by se mohla jít tak akorát klouzat.
Podobně funguje třeba únava.

2) Bottleneck snižuje empatii na minimum. Sám mám spíš trable s tím, nenapojovat se na všechny kolem a nesnažit se vycházet vstříc všem těm zjevnejm potřebám, prosbám, nabídkám. Ale když se ocitnu narvanej na eskalátoru mezi několik lidí, jéje, vůbec většinou neřeším, že třeba pospíchaj. Nebo, že jsou úplně vypatlaný a tak se ti nakvartýrujou hluboko do osobní zóny a ještě si o tebe nejspíš něco opřou, aby si ulevili.

3) Bottleneck ale dost dobře může bejt stav, v kterým se někdo nachází vlastně pořád. Pořád se cejtí ohroženej, napadanej, vysmívanej. Středem zájmu všech ostatních, kterým nejde o nic jinýho, než čekat na sebemenší selhání a škobrtnutí.

4) Bottleneck může bejt i životní styl. Kterej si pěstuje překvapivý množství lidí.

Bottleneck

Slovo bottleneck se mi v životě objevilo párkrát, nejvýraznějš a nejdýl asi před třičtvrtě rokem. Máša mi vyprávěla, jak s Fousagem vymejšleli nějakou Hellí akci a on ji upozornil na zúžený místa, tzv. bottlenecky, který bude třeba vyřešit, aby se tam lidi nedobili.
Od tý doby mi to bliká každou chvíli.
Když stojím v nějaký skupince, která pomalu ale jistě přehrazuje cestu, bejvám nervózní a napřed tak popocházim a nakonec všechny mentálně a pak i fyzicky přesunuju tak, abychom bottleneck nevytvářeli.
Nejčastěji ale na tohle slovo a tenhle post myslim, když přestupuju z tramvaje na metro na Vltavský. Ve chvíli, kdy se společně s ostatníma individualitama, co vypadaj úplně přesně, jako anonymní dav, sklouznu z horního konce schodiště dolů, všechno se smáčkne.
Vepředu vždycky někdo zpomaluje ty vzadu, všichni se na sebe namáčknem, stoupne tlak, okamžitě se začne něco dít.
Kolem pomalejších se rychle tvoří celé zpomalené skupinky.
Jako když zamrzá řeka. Nebo dopravní zácpa.
Naštěstí se to hned pod schodama trochu otevře a rozprskne. A jak se prosmýkám rychlým krokem k eskalátorům, mám možnost o tom přemejšlet. I když ani tady to není úplně bez nebezpečí, jelikož pár insomniaků nerespektuje, nevnímá přirozený rozdělení na pravou a levou část a hrdě se zapichuje přídí kočárku, taškou nebo holí mezi další hůlčičky a deštníčky a pracovně naladěný lid obecně. Což generuje další prudká zastavení a střety a polohlasé nadávky. Ještě se proplést těma, co se na poslední chvíli nerozhodně zaseknou u turniketů, s dovolením s dovolením na jezdících schodech… a je to.

Bottleneck nás vyplivne na světlé písky stanice Vltavská, všichni trochu zvolněj, vydechnou…
A já nemůžu nemyslet na to, že pro všechny ostatní jsem já součástí toho anonymního a hrozivýho davu s jeho stádní dynamikou. Že to jsem já, ten, co se ostatním plete pod nohama, co kličkuje v protisměru s kočárkem, co polohlasem sype svý kletbičky.

Že já jsem řidič, co čeká, až se na Štrossu přeloudám přes přechod.

Že to jsem já, že to jsme my.
Že to jsme my, kdo nám tvoří tyhlecty bottlenecky.

Jenže takhle zkrátka moje uvažování nad konfliktem já, versus oni, poslední dobou končívá.

Jsme to jenom my
Sami
A nikdo jinej nás za nás
Nezachrání
Jsme to jenom my
Sví vlastní pronásledovatelé
Zachránci
Oběti
Jsme to jenom my