legendární ledňáčci

Včera jsem nakonec zůstal opravdu zalezlej doma. Maloval jsem, pil čaje, však už taky na konci posledního postu padla šedivá a pak místní uplná tma. Když jsem si šel dát pár tahů z trávy, vždycky jsem si rozsvítil na verandě a koukal do tý tmy. V dálce, za kopcem, vykukuje pár světýlek. Někdy je vidět jedno, někdy dvě nebo tři. Řek bych, že to budou ty Chramosty, směrově by to sedělo. Tak koukám do tý tmy. A poslouchám z lesa zvuky.
Když člověk hraje tak strašidelný hry, hodně poslouchá z lesa zvuky. To vám povim.

Nakonec jsem se pustil do sledování dlouho odkládanýho dokumentu o Beatles, kterej se jmenuje Get Back a kterej dal dohromady Peter Jackson z mnoha hodin záběrů, který byly natočený v roce 1970 během nahrávacích sessions, ze ktrých vzešlo album Let It Be. Pokud patříte mezi fanoušky slavné liverpoolské čtveřice, asi víte, že to v té době už mezi členy nebylo bůhvíjaké. Jacksonův dokument ale tenhle ustálenej narativ zásadně rozšiřuje. V neuvěřitelný obrazový kvalitě můžete sledovat zkoušení, debaty, jamování, drobný i větší třenice… prakticky jako byste se tý události sami účastnili. Musim říct, že to pro mne, a to jsem prosím ve třičtvrtině prvního, dvouapůlhodinovýho dílu, je fakt nevšední zážitek. Občas až na hranici příjemnosti. Koukat takhle zblízka na svý idoly může bejt překvapivě nepohodlný.
Nejvíc mě zatim překvapil George Harrison, kterýho jsem si teda musel idealizovat masivně. S tím jeho mírným, přátelsky koňským výrazem jsem předpokládal, že bude pokornej a osvícenej, samej sitar, čakra vole semhle, tamhle… a ten moudrej, hlubokej pohled. Vedle toho sebestřednýho Lennona a snaživýho McCartneyho, že to bude taková bárka přirozenýho buddhovství… a von vod začátku pořád kvůli něčemu tak po straně neadresně píčuje, hází zodpovědnost hned tuhle, hned tamhle… a pak stačí, když zavře pusu a zase vypadá jak zen sám.

No ale tak je to samosebou správně. Jakou von má chudák jeden mrtvá osvícená zodpovědnost, za mý vočekávání. Za mý projekce vlastních přání a představ na čistý plátno jeho George Harrisonovosti.

A tak to mám vlastně se všema. Jak jsou civilní, najednou úplně odpadá ta polobožská aureola, kterou jsem měl kolem týhle kapely vždycky namontovanou. A zůstane něco důležitýho. Drsnýho, ježatýho. Mnohem míň hladkýho a obroušenýho jemňoučkejma pískama sentimentu. Jako kus surovýho dřeva, vo který si klidně zadřete pořádnou třísku.

A pomalu se rodí a otevírá jinej pohled. Kterej umožní zahlídnout, odkud tihle čtyři chytaj inspiraci. Jak maká jejich vnitřní dynamika, jak se chovaj, když z ničeho nic začnou spontánně blbnout. Díky tomu intimnímu pohledu dovnitř můžem bejt u toho, jak Paul doslova vydupe ze země písničku Get Back. Jsme doslova a do písmene v tom inspiračním víru, ze kterýho chytá slova, titulek novin, který drží studiovej technik a kterej přímo souvisí s jednou významovou rovinou textu.

A oklikou, přes ty čtyři obyčejný chlápky, jejich děvčata, kamarády, spolupracovníky a techniky, se zase zpátky vracim k tomu geniálnímu a jedinečnýmu, co tahle kapela měla.

Jdu dokoukat ten první díl. Však jsem ještě skoro na začátku. A vy se zatim na ty legendární ledňáčky můžete podívat alespoň v traileru.



Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.