spolu

tak jsme zase spolu.

včera ráno jsem vstal a vlastně se hned pustil do přípravy domu na předání zpět majitelům. Svlíkl jsem povlečení, hodil ho do pračky, pak vybral popel z kamen, vyluxoval speciálním vodním vysavačem, připravil kamna k novýmu zapálení a pak postupně otřel všechny povrchy speciálně za tím účelem zakoupenými čistícími ubrousky. Vynesl jsem všechny koše, vysypal zásobník kávové sedliny. pak jsem ještě jednou všechno prošel a nakonec, než se dopralo prádlo, dohrál Last of us II. A ano , vyznění celý hry je silně protinásilný, protiválečný možná… primárně ukazuje, jak bezvýchodný je, když je člověk pohlcenej pomstou. Nikdy jsem nic podobnýho ve hře neviděl.

Pračka doprala.
Naložil jsem do auta i poslední plátno, který dosychalo v slabým zimním slunci, ještě se vrátil zkontrolovat, jestli je zamčíno… a pak jsem vyrazil. Nízký podvečerní slunce mi svítilo na cestu, jel jsem opatrně, i když v zúženích v Chuchli už se mi chtělo frčet výrazně rychleji, než povolovaly rychlostní limity. Odolal jsem ale.

A pak jsem zaparkoval, naložil, co bylo třeba, na všechna ramena… vyjel nahoru, odemkl a vešel do bytu. Hned jsem slyšel šeptání z parádního pokoje, takže bylo jasný, že Maruška bude někde schovaná… a vážně, seděla pod stolem a já se tvářil, že ji nevidim, vítel jsem se jenom s maminkou, což je zároveň teda pořád ta Máša, co jsme spolu začali před osmi lety chodit, nad stolem visel nápis velkejma dětskejma písmenama na toaletním papíře, VÍTEJ DOMA, TÁTO! a za chvíli už to ta malá holčička nevydržela a už lezla z pod stolu a bulel jsem nakonec mnohem míň, než bych byl býval čekal.

A od tý doby jsme zase spolu. Ráno jsme naložili kočky a rovnou odfrčeli do Lubnice. Máme toho hodně k povídání, hodně rozehranýho, hodně nedoprocházenýho. A rádi bychom se tomu teď nějakej čas věnovali.



„Koukala jsem dneska na blog,“ povídá mi večer Máša, zatímco od vedle, z tanečního pokoje, se ozývají veselé hlasy Tlapkové patroly, „a trochu mě teda zklamalo, že tam nic nepřibylo. Ale pak mi vlastně došlo, kdy bys to asi tak psal.“
A je to pravda, co jsem dorazil domů, počítač jsem neotevřel. Ani jsem si na něj nevzpomněl. Až teď. Když Marušky spí.

Taky půjdu spát.
Byl to dlouhý den.
Plný intenzivní radosti.

Dobrou

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.