je to báječný. v některý chvíle, jako by tadevatenáctidenní pauza ani nebyla, jak je všechno přirozený a na svym místě.
ale pak jsou tady ty všechny ostatní momenty, kdy se zase připomíná jakoby ve všem. hodně si povídáme, i s velkou i s malou Maruškou. jednak máme hodně témat, který jsme během odloučení probrat nemohli. Jednak vystoupilo na povrch, jak se těšíme ze společný přítomnosti. Užívám si to. Velmi.
Sledovali jsme z okna jídelny, jak nad prasečákem vychází obrovitánskej úplněk. byl celej růžovofialovej. Rychle vystoupal na tmavou oblohu a teď je venku spousta modrýho světla. do víkendu mám doporučení, spát ještě v jiný místnosti. a tak, zatímco Marušky už sladce chrupou, mám chvilku na finišování série Ponorný města a na psaní blogu. I na to, uvědomit si, že jsem takhle plnej, úplnej a šťastnej.
jako ten Měsíc.