Takhle vypadá štěstí

mi povídá Máša, když jsme se vyběhaný vrátili s Maruškou ze školního hřiště, kde mi ta naše holčička pomáhala rozlejvat barvy na plátna. A mezi tím jsme hráli na babu a taky na hrocha, kterej Marušku sežral, nebo spíš veze v tlamě, a já teď vidim připlouvat několik hrochů a o každým z nich si myslim, že už tam je ta moje dcerka, jenže není, takže jsem děsně zklamanej. Načež v tom posledním hrochovi je. Což je naopak velká sláva a mám velkou radost.
Máša nás při tom vyfotila z okna kuchyně, odkud nás pozorovala. Odpolední slunce prudce zapadalo a když jsem se na fotce, kterou Máša pořídila, podíval na ty dvě postavičky, pobíhající po trávníku, musel jsem jí dát za pravdu.
Jojo, takhle vypadá štěstí.

Ráno jsme se spontánně rozhodli, že vyrazíme do Telče. Kde se projdem a já nakoupím. Přesto, že je od Mášina rodného domu Telč nedaleko, byl jsem tam nakonec výrazně víckrát, než ona. A tak jsem mohl dělat frajera a co jsem věděl, to jsem ukázal.
Jezdili jsme sem kdysi na Dobrou Vodu s maminkou, pak jsem tu byl v době dospívání za svojí tetou… a pak se Zuzkou, se kterou jsem chodil v roce 2003, kdy jsem začal na canny.obribroskev.cz psát svůj blog. S tou jsme na terase místního penzionu sledovali se skleničkou Martini zatmění slunce. Který ze Znojma, vlastně celkem nedaleko od Dobré Vody, sledovala Máša.
Tehdy se mi ale Telč moc nelíbila. Přišla mi tak okázale načančaná. A navíc jsem moc chtěl hrát na festivalu Prázdniny v Telči, ještě vlastně v době, kdy jsem pomalu v žádný kapele nehrál. Ani na nic nehrál. Tak jsem byl možná trochu dotčenej, že mě tam nepozvali. Už nevím.
Dneska byla ale Telč úplně perfektní. Jednak jsme zaparkovali tak, že jsme do vnitřního města vešli ulicí Na můstku, která začíná fakt na takovym můstku přes příkop, ti povidám, holky nadšený. A na náměstí jsme si v kavárně u Milušky, nebo někoho s podobně laskavým jménem, dali kávu a dvě horký čokolády… a oba rybníky byly zamrzlý a tak jsme po nich trochu chodili, opravili jsme čtyři rozbitý a nedodělaný sněhuláky, plivali na led z mostu, kterej Telči věnovalo Švýcarský město, který si nepamatuju, ale má stejně písmen, jak Telč.

Po nákupu potravin jsme se vyrazili krátce podívat ještě na tu Dobrou Vodu u Telče, kam jsem jezdil jako malej. Vyšplhali jsme k chatičkám, co jsme v nich tehdy bydleli. A teď už vypadaj úplně jinak. Vyfotil jsem pro svou maminku ten krásnej výhled, Maruška spadla obličejem na poli do sněhu, takže ho měla tak roztomile odřenej, že jí to ani nevadilo. No a pak jsme dnešním jasným sluncem jeli zase zpátky. A povídali si. A zatímco Máša odpočívala doma, my vyběhli ještě na hřiště. Využít prostoru a možnosti trochu se vyřádit s barvama. A hrát na babu. A na hrochy, hrůšeny.

Byl to překrásnej den. A jsem za něj moc vděčnej. A skutečně velmi šťastnej. Děkuju, děkuju, děkuju

Krásný dny i vám

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.