kratičký dny

od doby, co jsem byl na Štílečku, se mi dny podstatně zkrátily. Večer sedím dlouho u počítače a přepínám ve svejch pracovních kolečkách. Ráno slyším, jak se holky bavěj přes zeď z dětskýho pokoje. Veselej, zvědavej a radostnej hlas naší dcerky. Hlubší a měkčí hlas její maminky. Já spim v tanečním pokoji, nebo sále, jak se té světlé místnosti říká. Tančívá tam paní bytu se svým chotěm argentinské tango, které je mnohem úspornější v prostoru i výrazu, než takový to akrobatický tango, jaký si vybavuju třeba u verze Roxanne z filmu Moulin Rouge. Nevim, jestli tam přesně je, ale jdu to hledat.

O dvacet minut později jsem zpátky u svýho vysílače, od kterýho jsem se teda mezi tim nevzdálil… zato jsem viděl na youtube video z výbuchu vulkánu Hunga Tonga… jestli to jméno není kulturní apropriace, tak už nevim. no a taky půlku Roxanne, která na mě nakonec byla příliš dramatická na to, abych o ní napsal, ža takhle teda, paní bytu se svým chotěm, netančej. Je to moc pěkný, vidět je otevřenejma dveřma, když oknama do toho tanečního pokoje svítí odpolední slunce. viděl jsem to jenom jednou teda, ale bylo to moc hezký.
tak v tomhle pokoji spím. a ráno mě probouzí hlasy od vedle.

O další dvě hodiny a několik (desítek) minut hudby pro toho báječného železničáře později. Vždycky se do toho zaberu. Nejinak tomu bylo tentokrát. A protože mě ještě nějaká práce čeká a jdu pozdě spát, ráno vstávám nejpozději. Dopoledne si trochu pohrajeme s Mářou, dneska jsme kupříkladu dost házeli míčem, dost malovali, taky jsme sbírali a počítali plastový vajíčka… ale nejvíc jsme asi házeli míčem.
Po obědě krátká procházka. A než se nadějem, pomalu je po čtvrtý hodině a rychle se začne smrákat. Smračí se, Marušku vykoupem a před spaním posadíme k pohádce… sami jsme s Mášou dneska skoukli dva díly seriálu Devadesátky. A pak jdou holky spát. Jsou to kratičký dny. Tuze to utíká. S takovou budu starej, než bys řek Štefan Švec.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.