Evakuační zavazadlo

Protože Putin vyhrožuje použitím nukleárních zbraní, vydala paní Drábová takový seznam věcí, které by měl člověk dělat během jaderného útoku. Vlastně rychle čapnout evakuační zavazadlo a mazat do krytu. Mapa krytů okamžitě pro velký zájem spadla, nedalo se asi čekat nic jinýho. V obchodech zmizely jodový tablety a spousta lidí začalo navážno shromažďovat zásoby.
I my máme doma z předchozích dvou let nějaký základ a Máša včera část zásob doplnila. Jinak se ale snažím nenechat strhnout panikou. Obecně mám k úzkostem a strachu z budoucnosti vždycky blízko, tak jeden, dva kroky. Ale už jsem se naučil si tu vzdálenost udržovat, nenechat se příliš rozpumprlíkovat. Mám na to takový mentálně fyzický gesto, který mi připomene, že v některejch momentech je všechno, co můžeš dělat, jen
sedět rovně a myslet na to, že to celé dopadne dobře. I kdyby jen v duchu.
Nebo, samosebou, hrát. Což se mi vyplnilo vrchovatě. Po punkový Ruský ambasádě jsem převčírem hrál v Crossu. Rychlej hezkej koncert, na místo tramvají, zpátky taky, mezi tim ultraintenzivní výlet do Crossu a koncert. Kytara pěkně nahlas, mohl jsem se daleko víc uvolnit.
Ale úpklně nejlepší to bylo včera po vernisáži v Kaštanu. Nakonec přišlo docela dost lidí, prohlíželi si obrázky, dlouho jsem mluvil v rámci komentovaný prohlídky. Ale ten cca hodinovej koncert to pak celý zabalil, douložil… a doteď ve mně rozonuje. Dostal jsem jednu vopravdu krásnou zpětnou vazbu od mladýho pána, kterej tam včera byl. Podrobnou a zároveň velmi emotivní a upřímnou. Udělalo mi to velkou radost. I když jinak byl dnes den spíš takovej pracovní, dopoledne jsem psal maily a kolem oběda vyrazil vozem naložit techniku do Kaštanu a neprodaný plakáty a krabice na ně… je legrační, ať už je koncert jakkoli luxusní, silnej, výjimečnej… nakonec to vždycky končí tím, jak se, na zádech jednu či dvě kytary, na pravým rameni velikánskej Woodoo Lab pedalboard a v levý ruce Voxe, snažim procpat dole dveřma, zatimco mi všechno klouže z rukou a Brano do toho zavírá samo. Dělá to kravál, než všechno vytáhnu nahoru do bytu, trvá to… a je to prostě srandovní.

Trochu nečekaně nakonec hraju i zítra, v Národním divadle je stream, kterej částečně moderuje Jindřiška a organizuje Jana Stárková… a tak si na mne vzpomněli a zítra někdy po desátý budu hrát pár písniček tam. A v neděli, pozejtrí večer, zahraju asi půl až čtyřicet minut v Malostranský Besedě, na dalším koncertě pro Ukrajinu, to bude během toho jednoho tejdne už tedy pátej… i když včerejšek nebyl charitativní… ovšem na Ukrajinu jsme všichni mysleli dost. A stáli a seděli rovně. A soustředili se na to, že to dobře dopadne.
Takový dlouhatánský ticho po pěšině.
A najednou pět hraní do tejdne.
Miluju to.
Chybělo mi to.
Zbožňuju ten pocit, když se můžu úplně pustit, tak jako včera. A nechat hudbu a emoce, který s sebou nese, prostě jen procházet skrz sebe. jako bych byl celej membrána, která se rozechvívá. A vysílá do světa frekvence. Že to bude dobrý. Že to bude v pořádku. A že bez ohledu na všechny maniakální válečný šílence světa, nakonec to všechno skončí dobře.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.