chvíle malých duh

když svítí slunce, třeba tak, jako dneska, rozsvítí se, kolem půl třetí, v našem obývacím pokoji, desítky malých duh. Trvá to asi deset minut a je to jako kapesní zázrak, který člověka zároveň neruší, nenutí sledovat, netahá za šos ani za nos… prostě ber, nebo nech odejít.
napřed jsem Marušce tvrdil, že to je odraz skleněný instalace, kterou nám dala Markéta. A kterou vyrobila paní z lahví od alkoholu, ze kterých vyrobila i pro Zvíře naše slavné skleněné zuby.
ale nebylo tomu tak. Z jednoho Mášina květináče visí taková skleněná kapka o mnoha ploškách, která rozptyluje světlo. Každej máme jednu a k ní super silnou vzpomínku na zakončení jedný dlouhatánský etapy našich životů. A otevření nový.

ten okamžik, kdy přijde chvíle malých duh, všechno na chvilku ztichne. Kromě mne, kterej začnu pobíhat a vykřikovat. Když se zklidnim, nastane pár minut pokoje.
duhy se různě ztrácej a zase jinde objevujou. Snadno je zastíníte, aniž byste věděli, čim. Ale při troše trpělivosti se nechaj vzít do dlaně. Podrbat, pohladit. A pak zase pustit do volný přírody.

za deset minut, jako by se nic nestalo.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.