v neděli ráno udělala Máša palačinky, který máme všichni rádi. A v 11:30 mne vyzvedla Blanka a vyrazili jsme. Napřed pro Ondru Mataje, pak pro Terezku Kovalovic a nakonec i Lindu Vesmír.
než de takhle sesbíráme, uteče první hodinka. Všichni startují trochu down, ale jak se vidíme, nálada rychle stoupá. Je to bezva, jet zase na koncert.
Dodávka Mercedes, kterou má Blanka půjčenou, je od kamaráda a má pár drobných neduhů. Jakože nejdou otevírat okna. Nebo občas dveře vzadu z venku. A taky je trochu hlasitá. Že celou cestu do Brna hrajou docela nahlas z CD přehrávače u řidiče Prodigy, zjišťujeme až když zajíždíme na Rohlenku a hluk vozu trochu klesne. Jo a taky v jedu chvíli přestane tàhnout motor. Blanka volá kamarádovi:
”a svítí grilovaný kuře,” ptá se kamarád chlapsky do telefonu.
”jaký grilovaný kuře?” Znejistí už tak dost vystresovaná Blanka, která se snaží zařadit v netahnoucí dodávce před kamion, který začíná odbočovat do našeho pruhu.
”no kontrolka motoru, jestli žlutě svítí. V tom případě musíte někde na chvilku zastavit a vypnout motor. A von zase méďa naskočí.
A skutečně.
někdy cesta do Brna uteče jako by nic, tohle je ten druhý případ. Slunce se pomalu sklání k západu. Nedělní wibe visí nad krajinou.
z Rohlenky už nám zbejvá jen asi hodina a půl do Opavy, když dojedeme ke kostelu svatého Jana Křtitele, už je po páté. Na místě je zatím jen nějaký pán, který odjíždí. A paní, co jen přišla otevřít kostel. A dva zvukaři, kteří si nejsou jistí, jak a kde zapnout elektřinu. A zima. Chladno je venku, jak zapadlo slunce. Ale nedá se to srovnat s chládkem, kterej panuje v kostele. To je vàžně zážitek.
během pàr chvil všechno kmitá, plátno, elektrika, zvuk. A všechno je moc pěkný. Přijde ještě další paní, která vaří čaj… ten teda stačí hnedka vychladnout, ale stejnak to zahřeje. Dvacet minut před začàtkem dorazí Vašek, hlavní organizàtor a velitel. Zkontroluje, že všechno běží a najednou se objeví taky spousta lidí, kostel s vlastně zaplní skoro celý. Tipuju tak mezi 80 až 100 lidmi. A jelikož je ta velká kosa, začínáme rovnou. A je to velká nádhera.
Moc hezky se mi hraje a zpívá. Plynule přecházíme mezi plochama. V klidu mám čas, prolistovat si knížky a vybrat si pasáže, který seděj do pràvě se rodící skladby. Bez škobrtání přechàzíme mezi tóninama… mezi písničkama a textem. A v chrámový lodi se krásně ozývaj a rozkvítaj vícehlasy. Lidi jsou jako pěny a když se na ně podívám, sledují pozorně projekci jak na plátně, tak tu druhou, kterou Linda opřela do kopule klenby. Se zasněnými úsměvy. Uvolnění. Otevření.
“v jednu chvíli jsem zjistil, že mám tak zmrzlý ruce, že prostě nemůžu dál hrát. Ani vybrnkávat, ani mačkat akordy. Tak jsem přestal a než jsem si ruce zahřál třením, nechal jsem to na vás.” vypráví pak Ondra v místní Kozlovně, na jednom z mála míst, kde maj v neděli večer v Opavě otevříno. A vim, co má na mysli. Taky mi v jednu chvíli došlo, že je čas, pomalu to celý uzavřít.., protože tu zimu cejtim i já. A to už je co říct… schopnost vnímat chlad obvykle během hraní samotnýho ztrácívám. Dopluli jsme ke břehu. Zakotvili. Rozloučili se s diváky. Všechno to rychle zabalili zpátky do krabičky zázraků. Koncert trval takových 90 minut, možná o trochu míň. Vžum. A už parkujeme před hotelem a ve vymrzlém městě hledáme, kde by ještě vařili. Ve zmíněné Kozlovně již nevaří tak spektakulárně, až to naši Blanku dožere, že se do nich sloro po manažersku pustí. Nakonec ji obměkčí dobře nařezaným řezaným, ale nemyslím, že by tam a partičku zmrzlých umělců vzpomínali s obvzvláštní láskou.
my jsme ale velmi šťastní. A když pár kroků od hotelu objevíme místní kebabàrnu, všechno se dobře douzavře.
ráno vstáváme v sedm, cesta je dlouhà. Hotelovou snídani si všichni tuze užíváme. Protože v noci bylo pod nulou, Medvěd navíc potřebuje tzv. “Načíst klíč,” což vypadá tak, že Blanka sedí dvacet minut ve vymrzlém voze s klíčkem v zapalování. A co dvě minuty zkouší nastartovat.
Nakonec to klapne a kolem osmé opouštíme město Opava.
grilovaný kuře začne poprvý svítit krátce poté. Zastavujeme na nějaké polňačce a poprvé restartujeme vůz. Navigace nás vede přes Hradec a tak se pár hodin šplháme do kopců mezi Olomoucí a Hradcem. Projíždíme městy, kde jsme hráli. Třeba Litomyšlí. Hned kolem klubu Kotelna. Je to dlouhá cesta.
grilovaný kuře se pak objeví ještě dvakrát. To když kolem jedné převezme dodàvku od unavené Blanky Terezie, která trochu spěchá, jelikož odpoledne ještě učí. A každá desetiminutovka relaxace, o kterou mezi příjezdem a prací přijde, je znát. Vrtošivého Medvěda to příliš nezajímá. A na dálnici se zdá se natáčí nějakà celonárodní verze písničky Kapitána Dema o tom, jak kamion předjíždí kamion, co předjíždí kamion, co předjíždí další kamion, co předjíždí fraktál jak kráva.
v ušetřným čase se mrknu na časy. Pokud se domů skutečně dostanu kolem půl třetí, jak to zatím vypadá, zabral nám vejlet 27 hodin. Což je 1620 minut. Když to postavíš proti těm 90 minutám zázraku, nedá se svítit. Pořád to stojí za to.
Terezie právě parkuje Medvěda před svým domem. První zastávka našeho vykládàní. Ahoj.