týden jako z děla

v pondělí a úterý jsem měl celkem napilno. Marušku v pondělek vyzvedl její kmotr Matez a vyvezl ji na dlouho očekávaný výlet na jeho a Vlastíkovu chatu k Sedlčanům. Ano, na tu, jak jsem trávil většinu své radioaktivní dovolené. A v úterý tam za nimi odfrčela i Máša a já si naplnil zbylej čas prací a různejma pochůzkama. Hodně maluju.
Ve středu od rána zkoušíme ve Fuchsu s Kittchenem. Je to tuze příjemnej pocit, trávit čas děláním hudby s přáteli. Ve Fuchsu byla kosa, chodili jsme se ohřejvat ven, kde opatrný sluníčko občas vykouklo na ospalou Prahu.
Večerní koncert byl senzační. Báli jsme se, že nepřijdou lidi, nebo že jich přijde málo. Ale bylo to prima a hrálo se mi, po celým dni na místě, úplně parádně. Ach, jak mi to vždycky chybí. A jaká je to slast.
Ten večer jsem měl možnost ještě jednou slíznout smetanu. A to v MeetFactory, kam jsem přejel, zrovna, když ho na Red Bird Festivalu pro Ukrajinu drtili Děti deště. Lidem, co stáli v sále vlály kalhoty v tom drsným hluku, kterej kapela rvala ven. nádhera.
Napřed jsem se trochu bál, že po nich to mý osamělý brnkání nebude slyšet. Ale jelikož jsem hrál poslední, hezky to sedlo. Z venku se vrátili lidi, co se nemohli v hlukovym rosolu Dětí dešt hejbat… a přijelo i pár lidí z Fuchsu. A tak to mý osamělý brnkání padlo na skvěle připravenou půdu. A když jsem zasmyčkoval poslední kytaru, uklonil se a slezl z pódia, cejtil jsem se dokonale správně, vděčnej, že můžu bejt součástí takovýhle krásný akce, okamžiku, konstelace.
Otřel jsem si slzy a sliz do rukávu a protože do tý smyčky lidi pořád tleskali, šel jsem ještě zahrát přídavek.

Ve čtvrtek jsem otevřel oči, trochu se motal po bytě a pak odfrčel do Ostravy. Cesta je i vlakem skoro na 4 hodiny, ze zastávky Stodolní krásně dojdu až do Centra Pant. Za hodinku přijede Honza Kunze, za další půl hodinku si před kamerama a pár diváky začneme povídat. Tak uteče hodina a půl. Zahraju celkem 4 písničky a pak je konec. Než si dopovídám s kamarádkou Kateřinou, která se často objevuje na moravských koncertech, už je kavárna sklizená, venku studeně fouká a tak dojdu do hotelu Intercontinental a únava mě nekompromisně posílá do postele.
Ráno vstávám v 5:30 a na recepci potkám rozespalého Michala Hrůzu, který po chvíli zjistí, že jeho taxík do České televize je objednaný až na sedmou a jde si dát snídani. Já jedu tágem na Svinov. Jedeme prakticky pořád po jedný dlouhatánský ulici, po který bych šel třeba dvě hodiny, než bych na ten Svinov došel.
V deset jsem v Praze.
Rovnou jedu sklidit výstavu do Kaštanu.
Pak vyzvednout Marušku ze školky. To je zase radosti, když se po pár dnech v klidu vidíme.

V sobotu ráno vyrážíme do Český Lípy. Marušku předám babičce, která už se na ni tuze těší, stejně jako naopak. A pak frčím do Šemanovic, kde už druhej den probíhá šedesátihodinovej festival k narozeninám místní královny Miroslavy Bozděchový. Přijíždím někdy kolem druhý, původní odhad hraní je cca sedmá. Hraju nakonec kolem půl pátý ráno pro velmi nepočetný publikum. Kde ovšem nechybí oslavenkyně… a tak je to tak všechno v pořádku. I já jsem moc rád, i když trochu vymrzlý a hodně unavený. Usnu pak na futonu před krbem.
Celou neděli pospávám doma.
A ještě skoro celý pondělek jsem utahaný, jako starý pes. Tažný pes. Nebo nevim. Tlačný možná.
Dneska jsem dopoledne zase vyrazil pro to naše kučeravé štěstí. A teď už rychle dopisuju post, ať můžu Marušce předat počítač na večerní pohádku. Hraje si zatim, vykoupaná a ospalá, s růží, kterou s maminkou a Jindřiškou před chvilkou vystřelili na Matějšký. A brouká si písničku od Skoumala, kterou jsme poslouchali po cestě během oblíbené relace Včelích medvídků.

My jsme zvláštní případ
Umíme jen pípat
Pípípí
Pípípí
Pípí pípí
Pípí

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.