Mandaly Vřetena

povedlo se to včera znamenitě. dneska jsem zmordovanej a zároveň fest vděčnej, že už nepiju. při psaní se culim, protože uplně přesně vim, jak by mi bylo teď zle. strašně. haha.
nakonec jsme se Za školou potkali s Waldou až asi kolem půl dvanáctý. v ulici Uralská před kavárnou Za školou zrovna skřípavě křičel nějakej alarm. Walda postával nespokojeně před výlohou a v kavárně hráli docela nahlas Viagra bojs, aby tam ten kravál neblo slyšet.
Vyložil jsem všechnyy obrazy a kombo a naznal, že si rovnou odvezu auto, protože všude kolem bylo plno a s mým parkovacím oprávněním pro vedlejší Prahu 7 jsem tu byl vlastně trochu nelegálně jakdyby zaparkovanej. Za chvilku už jsem si to štrádoval pěšky kolem Letenskýho Letohrádku, hospody Na Slamníku a už jsem byl zase Za školou. Alarm už neřval. Viagra bojs a pak další kapely pořád docela jo.

Během chvíle jsme s Waldou na příhodně nabitý hřebíky umístili většinu výstavy. A já znovu naznal, že jsem s tim autem mohl počkat, protože by to ještě pár obrazů sneslo, ale že to vlastně nevadí, protože máme strejčka, tak se projdu dom, aspoň uvidím malou Mářu po školce.
A skutečně. Jen po cestě už byla větší kosa a musel jsem si to šupajdit extra svižně, abych se zahřál. A zároveň ne tak rychle, aby mne vítr ochladil natolik, že…
Pozdravil jsem Marušky, vybral šest malejch a čtyři větší plátna, zavolal Liftago, kde můžete dopředu avizovat větší zavazadlo… a za chvilku už jsem byl zase Za školou. Doinstalovali jsme výstavu, pak byl krátkej prostor na máslení a oběd, co jsme s Waldou dostali od majitelky Míši jako pozornost podniku. Dlabali jsme svý pad thai bez dlouhýho vyprávění. i když nám to šlo rychle, přeci jen to nějakou energii stálo. po jídle přišel útlum, káva u teplého topení… a pak se začali objevovat účastníci zázraku. Napřed dorazila Linda a pozvedla náladu a energii o fous, pak Ondra Mataj, Blanka, Terezie… zvukař s partičkou…
A po dlouhém odpoledni primárně v malé osádce baru a za doprovodu Waldovy valivé diskotéky, se najednou všude hemžilo spoustu lidí. vybalil jsem nástroje, celý den pokorně čekající v rohu, zapuli jsme komba, zapojili kabely. lampy se začaly nahřívat. najednou jsem měl mikrofon a na něm lampičku a pak nám Blanka přinesla vodu a pak jsem se vrátil z toalety a Linda mezi tím zapnula projektor. a zase úplně vytvořila malej vesmír v tom maličkatým sálku… miluju ten moment, když se to stane… nazvučili jsme a byl pomalu čas začít.

krátce jsem výstavu uvedl a trochu se mi to protáhlo. ale myslím, že to bylo ještě pořád výrazně úspornější, než v Kaštanu. a ani tam si nikdo nestěžoval. než jsem lidi dovedl do poslední místnosti, do té s vesmírem, Ondra s Terezií už a Lindou už to rozehráli. Připojil jsem se. Vybavuju si ještě, jak si říkám:
Nespěchej, nespěchej, úplně v klidu, nepěchej.
A povedlo se mi to udržet, i když i třeba knížka sklouzla z komba a spadla na podlahu, i když jsem potřeboval najít nějakej kousek textu, jak jsem přecházel mezi knížkama… nespěchal jsem. a dával jsem víc prostoru Ondrovi s Terezií, který se občas dřív držívali zpátky… a po nedávným hraní v Opavě to bylo všechno ještě úspornější, intenzivnější, plastičtější… krásně vynikla místa, kde si všichni tři rozezpíváme. moc hezky se taky objevovaly motivy jednotlivejch skladeb v hraní mých spoluhráčů, takže jsem se bez ptaní mohl zorientovat, jakou písničkou budou chtít navázat… a to už bylo trochu místama jako čtení myšlenek.
Obecenstvo bylo soustředěné a napojené. Až na Denyho, na kterého to bylo moc a tak coural, až pak za to dostal od Terezie vynadáno. Denyho jsem potkal osobně poprvý pořádně minule v Kaštanu, známe se vlastně jinak primárně z internetu. Kromě toho, že sbírá umění máme ještě velký společný téma, oba jsme alkoholici. On toho času abstinující někdy, nikoli včera. Strávili jsme spolu v rozhovoru nakonec včera docela dost času, se spoustou ostatních z baru se ale dostával do takovejch zvláštních mikrosporů. U takový Terezie to má teda rozlitý třebas uplně.
Já to během hraní vlastně nevnímal. I když jsem nespěchal, pořád jsem měl plný ruce a hlavu soustředěný práce. A tý spokojenosti, která z ní vyvěrá. Hráli jsme, četli a promítali něco přes hodinu. A pak jsme pomalu zase vypluli zpátky.

Než jsem si stihl uklidit věci, prodal se první (a nakonec během večera nikoli poslední) obraz. Jeden z těch největších, 100 x 70. Pořídili a hned zamluvili si ho manželé, kteří bydlí za rohem a Za školu chodívají rádi na pivo. A Tereziin kamarád Víťa s sebou přivedl bratrance, který je mladý zapálený galerista a z výstavy a Malého zvířete byl nadšený. Vyměnili jsme si kontakty. Úplně jak z filmu.
Pak se do naší debaty vložil Deny, mladého zapáleného galeristu několika zkušenými mentálními šťouchy odehnal a bylo to taky jako z filmu. Trošku podobně to bylo i s Filipem, vyženěným synem mé dlouho neviděné kamarádky Perly. S tím jsme si kdysi psali, zval mě na vyhlášený ples v Kamenickým Šenově, kde jsem se byl kdyi jako gymplák podívat. A kde bych jako Kittchen solo moh stejně tak dobře bejt za skoro domácího frajera, jako dostat po držce, protože vole ples v KŠ neni pro žádná vořezávátka. Vlastně jsme se s Filipem do včerejška neviděli. Tak to bylo velmi hezký, i když takový komunikačně křehoučký setkání… kterýmu uštěpačný Denyho polohlasý komentáře moc nesvědčily. Hotovej Forman, Černý Petříček hadr. Kámo.
Svět komplexní, zábavnej i příšernej, nádhernej i smutnej v ten samej okamžik. I včera jsem si během večera několikrát vzpomněl, jaký by to bylo, kdybych se u toho všeho pořád pral s chlastáním. Celý odpoledne bych se snažil krotit, trefit peak na samotnou vernisáž… a pak se snažil zorientovat v okolních debatách, jejichž smysl by mi skokově přestával docházet… pak to cestování domů… ufff.

i bez alkoholu jsem včera ale zůstal vzhůru dlouho a dneska to docela cejtím. Walda nakonec skončil za barem, jak už byl během dne jako občasná výpomoc nabízel… dlouho jsem ho neviděl tak veselýho, jako když se zase chopil diskotéky, osazenstvo baru se postupně prosejvalo, až zůstali jen štamgasti, mezi který patří třeba právě Ondra Mataj a další kamarádi… dlouho jsem nikde nebyl takhle dlouho. před třetí už jsem ale cejtil, jak po kosmickým korábu mýho těla zase přechází ten ucaprtanej chlapík, co vypíná před kosmickou nocí nepotřebný systémy, než se sám uloží do hibernace. mačká tlačítka, povoluje vačky a páky… stroje s vydechnutím upadají do těžkého snění.

Máša se probudila, když jsem se v půl čtvrtý konečně dokodrcal do hibernátoru i já. jakmile se takhle probudí, většinou už neusne do rána… tak jsem se hrdinně rozhodl, nařídit si budíka, že ráno vstanu s Maruškou do školky já. jistě si umíte představit tu sladkou úlevu, když jsem byl upozorněn, že dnes je sobota a do školky, ani nikam jinam, se vstávat nemusí.

a tento pocit sladké úlevy si v sobě neste dál…

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.