na výlet Malým zvířetem

v pátek, krátce po tom, co jsem dorazil domů z Lípy, kam jsem vezl Marunku, mne vyzvedla Blanka svým Volvem, e kterým už mezi věcma seděl Ondra Mataj… nacpal jsem se tedy k němu a jeli jsme ten kousek na Výstaviště…
„když jsem šel v Lípě se sběrem, zašel jsem vždycky za někym v baráku, esi si můžu pučit kárku a na tý jsem vodvez ten sběr do tý sběrny a pak zklamaně šel s těma padesátníkama celou tu dlouhou cestu s vrzavou kárkou dom“, rozšafně jsem vzpomínal na dětství.
„teď ale neznám vůbec nikoho, kdo by měl kárku. Ani jsem dlouho nikoho s kárkou neviděl…“
a všichni pokyvovali, jako že jo.
v areálu Střídačky bylo všechno nachystaný, kluci, co se tu starají o produkci, báječně kmitali, v backstage byla voda a jídlo, až jsem si zase začal řikat, jestli to náhodou neni kvůli tomu Malýmu zvířeti, nejistýmu experimentu, celý je to takový plovoucí dobrodružství, foukneš hlasitějš a je to pryč, zdá se… jestli to neni zbytečný. Co když to bude blbý? Nebudou pak zklamaný, že si s tim dali takovou práci?
Klasika, jak by řekl klasik. Ty samý otázky zaseklý v tom stokrát zraňovaným.

Bylo to krásný. Alespoň, co mohu zevnitř soudit. Lindiny projekce přes celou velikánskou zeď, do země zapuštěný prostor, útulný i industriální, se měnil podle toho, jak Linda měnila obrázky. moje obvyklá počáteční nervozita, kterou u subtilního Malýho zvířete cejtívám pravidelně, se postupně vytratila. moc se mi líbilo hledat, nacházet, vytvářet souhru s Ondrou a Terezií… a ve chvíli, kdy v refrénu oba připojily hlasy, se děly věci.
jo, taky jsem si důkladně přihnul limonády a v nějakým emotivně vypjatým místě se mi krk otevřel místo do tónu do hlubokýho krknutí, která ovšem po chvíli přešlo teprve do toho tónu, tak vlastně nevim, jestli to někdo slyšel a jen nezmínil, nebo se to prostě slilo se všema těma ostatníma tónama, co jsme jich v tu chvíli vyluzovali.

možná si toho všímám víc, co se všechno děje se mnou, ve mně, kolem mně, během koncertů. teď, když je podobnejch událostí míň. jak je to obrovitánský. mocný. jak je slastný, pustit se do toho proudu. s důvěrou.
i tentokrát jsem na to občas myslel i během hraní a čtení. což už je většinou trochu navíc… a tak jsem přestal přemejšlet a jen se zase pustil.
hráli jsme asi 80 minut.
konec vyšel moc hezky.
konce jsou na Malým zvířeti jedna z nejhezčích věcí.
je to celý taková nečekaná radost. tichá voda. ani kapela, i když skoro, ani autorský čtení. něco, jako rytmizovanej sen.
velkej vděk







Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.