Poprvé na pedikúře

Ty by sis měl zajít na pedikúru, říká mi má moudrá žena, která jistě ví, že se tu píše nad u čárka, nikoli kroužek, leta. a tak jsem souhlasil, nechal se slavnostně objednat. a teď tu sedím.

nevím, byli jste někdy na pedikúře? děvčata asi ano. hoši spíš ne. nechci bejt teda podporovatel stereotypů, ale kromě hochů, co se potkávají na chalupě u Mateze a Vlastíka a jsou zvyklí o sebe pečovat, bych si tipnul, že ten zvláštní pocit znají primárně děvčata.

určitě můžeš něco dělat na počítači nebo telefonu, radí mi Máša. a tak si telefon chystám, zatimco paní s východním přízvukem, někde mezi mým a maminčiným věkem, mi různýma nástrojema opracovává dlouhými lety používání zrohovatělý, zarostlý, kopýtkatý nohy. zrovna teď nějakou rutující věcí, mikrobruskovrtačkou, která mi, za zvláštní pachovůně pálené rohoviny, upravuje monstrózně zvrásněný a na levý ruce puklý plát nehtu na palci. je soustředěná, chytrý oči, melír na kratších vlasech, rouška a brýle. vůbec si nezkouším představit, jak je to z druhý strany. a teď, po zpracování nehtů, se pouští do plosek mejch nohou. napřed je holí takovým holícím strojkem, kterým odkrajuje starou kůži.

plosky mejch nohou jsou samostatnej příběh a jeden z důvodů, proč ve čtvrtek vyrážim po dlouhý době na celkovou prohlídku k panu doktorovi Bláhovi. před pár lety jsem získal dojem, že jsem si do toho velkého polštářku pod palcem zapíchl střípek. představoval jsem si dlouhej úzkej, kterej se tělo od tý doby snaží občas vytlačit ven. ale jak na něj zàroveň pořád došlapávám, střep se, jak keze ven, rovnou zase tříští a zpátky je vtlačovanej do úzkýho, hlubokýho kanálku, kde se za pár tejdnů zase zanítí a zkouší se bolestivě proříznout ven. párkrát jsem to tuhý těleso zkusil vydolovat nějakým ostrým nástrojem. a nakonec jsem většinou uspěl. ale jako bych vydoloval jen na kámen ztvrdlou kůži. a až asi před dvěma měsícema, kdy se mi podobná ranka udělala i na palci druhý nohy a pak vlastně na plosce té druhé nohy, jsem si dohledal, že půjde o takové malé mikrobradavičky, co se na nohách občas objevujou a jsou pěkně bolestivý… perfektní. tak se nechàm důkladně prohlídnout. ostatně už jsem s tím začal, teď po těch velkejch změnách se šítnou žlázou, procházím a kontroluju, co se dá. co víme, že k nám do rodiny přibude další člen. rád bych se nechal prohlídnout a zkontrolovat. vlastně i proto, že jsem se poprvý po mnoha letech svýho života, setkal se strachem z možnejch nemocí a hypotetickýho odchodu z tohoto světa. ne že by mne tolik děsila samotná myšlenka. mý zkušenosti a vhledy mne zatím nasměrovaly do týmu sláva reinkarnace. Strašná mi přijde představa, že bych se musel loučit s těmi, co jsem na tomhle světě konečně našel. že bych nebyl tím průvodcem, tatínkem, ochráncem, souputníkem… kterým se ke svý radosti a k velkýmu pocitu naplnění a uvolnění stávám v těchhle dnech a těchhle letech. A tak si řikám, že bude dobrý se teď o sebe začít pěkně starat. míň hulit, víc meditovat, znova vstoupit do terapie. zdá se, že období integrace končí, nastává zase období péče.

jak mi teď paní velký pilníkem odstraňuje závěje umřelý kůže na patách, připadám si v té péči o se velmi odhodlaně a aktivně. hahaha.

dneska jedeme na výlet a koupat se. budeme s Maruškami pár dní spolu v klidu a odpočinku. pořád je to, i v tom našem nadstandardně volným zaměstnání, věc spíš výjimečná. Někdy se mi zdà, že rodiny tradičnější s tradičnějšími časově pracovními nastaveními, mà nakonec společnýho odpočinkovýho času, různejch dovolenejch a vejletů, možná víc. než my, kdo vlastně může pracovat a taky pracuje vlastně kdykoli a kdekoli.

však i ten čas na pedikúře musim hned něčím naplnit. aby byl aktivně konzumovanej. a ne jen tak proflákanej. nebo jen tak odžitej. jako by to bylo málo, že? ten život. samotný bytí, vnímání, prožívání. a přitom neni. právě naopak.

ja mi 44, jsem poprvý na pedikúře a pořád ještě neumim najít ve svym životě a práci rovnováhu. a to mám za sebou takový úžasný zážitky a učitele a hluboký iniciační doteky. vypadá to, jako práce, krásně rozvržená na celej život.

babičce Dášence bylo v neděli 94. dělí nás 50 let. už jen leží v posteli v pokoji, co byl Čížkův, pak můj, pak kluků… zkusil jsem jí namalovat obrázek našeho dědy. ale vyšli mi z toho dva jiný páni a jeden já, tak jsem jí nakonec dal velikánskou levanduli a pusu. Jestlipak byla babička někdy na pedikúře.

a děda?

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.