Nepíše se snadno o takových zážitcích, jako byly dva koncerty v paláci Akropolis. Zvlášť, když člověk nechce psát dlouho, vlastně spíš čeká, jestli se z ložnice ještě ozve Juliin pláč, že by ještě chvilku zauspával… nebo jestli může zapadnout do pokojíčku, pustit si Zaklínače a ještě alespoň pár hodin malovat. A když to člověk nechce odbýt nějakým tím: “děcka, nepíše se to snadno, ale byla to krása.”
před závěrem kapitoly nazvaný Zvíře jménem Podzim bylo znát určitý napětí. Já byl napjatej, co se pokazí. Protože všechny dosavadní koncerty Zvířete byly skvělý, povedly se znamenitě, to by přece nebylo, aby se tentokrát něco nesemlelo. Kapela byla napjatá. Blanka toho měla kupu. Ale od chvíle, co jsme se v Paláci potkali, bylo všechno super. Brzo jsme postavili, nazvučili, vyzkoušeli, co bylo potřeba. A pak už pomalu začali přicházet diváci na první z koncertů.
návštěvníků bylo přes dvě stovky, z toho spousta dětí. tomu prvnímu hraní jsme tak nějak automaticky začali říkat “dětský”. A i z toho jsem byl napjatej. Jak se přesně trefit mezi dva póly. Neodehrát koncert “na zkoušku” a zároveň se “neodpálit” během prvního setu.
I tady jsem byl napjatej zbytečně. Možná bych moh občas povolit, že? Ale ta hrůza, co když se všechno sesype?
že?
Myslim, že všichni jsme jeli dost naplno. S občasným výstřelem spíš do “odpálit se, ale jen trochu”. Akorát jsem si třeba v Andulce nenasadil koženou zvířecí masku, abych zbytečně neděsil osazenstvo. I tak se krátce po začátku nějaký děcáno ozvalo do ticha začínajícícho songu:
”já chci jít domu”
Hodně jsem byl v některejch momentech dojatej. A bulel jsem výrazně víc, než na večerním hraní. A při představování kapely jsem zapomněl na Ondru Zátku.
druhej koncert byl jinej. Když jsem přišel na svý místo před rovnym stojanem na mikrofon, přišlo mi to zvláštní, přijít na to samý místo během jednoho večera se stejnou písničkou. Jenže kdyby mi to nedošlo po pár tónech z té hutné atmosféry, během prvního potlesku bych si té změny všiml rozhodně. On to totiž ani nebyl moc potlesk. Ale hukot, jako když startuje letadlo. Lidi křičeli a tleskali a ten zvuk byl ohlušující a mocnej a neuvěřitelně nadšenej a přátelskej. Ještě, že už jsem měl odbulíno trochu, takže i v těchhle velkejch momentech jsem se dokázal koncentrovat. A brečet jen občas.
Obecenstvo hodně zpívalo. Kapela parádně hrála, byla radost mezi nima tancovat a vízt se. Byla to moc dobrá kapela. Panečku.
Terezii se blokla záda a mezi koncerty se srovnávala na gauči a odbíhala zvracet. Ale koncert dala jako královna. Stejně jako všechna ta naše děvčata. Bylo to vzrušující, házelo to, nakládalo, pumpovalo. Byl to jeden z těch úplně nejvíc zásadních koncertů a hudebních zážitků vůbec. A i když jsem si to uvědomoval imrvére, vědomě, zároveň jsem se snažil se z toho neposrat, zůstat v tom flow, v tom proudu, kterej nás na konci vynesl až na písečnou pláž ke stánku s merchem.
celej zbytek večera utekl mžiknutím oka
Než jsem se nadál, už jsme s bráchou Technařem vykládali z taxíku kombo a pedalboard. Blik. A bylo po všem. Všechno to byla zase jen minulost. Čerstvá a voňavá. Ale minulost.