I dneska Maruška v noci docela kašlala. Přijde mi, že už líp vykašlává a těch momentů, kdy se rozkašlala příliš, nebylo tolik. Říká mistr Přání je otcem myšlenky.
kolem šestý jsem šel znovu pootevřít okno a už jsem nějak zůstal vzhůru. Chvilku jsem maloval, ale pak jsem se vrátil zpátky do setmělýho obýváku, vyměnil kočce vodu a přidal granule a teď tu sedím u okna, Placka se mi na vnitřnim parapetu olizuje do ucha, topení mě slabě hřeje do zad a Maruška oddechuje poslední hodinu celkem klidně v posteli.
a v takovej moment mi stihne na chvilku dojít, kde že to jsem. A jak jsem.
Že jsem, i přes ten praštěnej a někdy nepříliš jistej niternej pocit, dospělej muž. Že jsem tatínkem dvou malých holčiček. Opravdovskejch lidí, skutečnejch, krásnejch bytostí. Že jsem součástí jejich životů. Tak jako ony našich. Že jsem manželem toho děvčete od Znojma, které jsem před mnoha lety potkal v Boomerangu. Že společně tvoříme rodinu, rozkvetlej pár. Nebo jsou děti už spíš plod? Asi jo, však se jim tak i řiká.
trochu si říkám, proč jsem se toho, mít děti, tolik a tak dlouho obával. Zrovna včera se mi to připomnělo, když jsem na ulici předával jedný holce obraz… a zjistili jsme, že jsme stejně staří. “Jen já mám doma už dva puberťáky,” konstatovala s tím, že já si očividně počkal.
nojo. Jenže já i vlastně vim, proč jsem se obával. Toho, že budu špatnej a nedostatečnej táta. A jsem rád, že jsem počkal, než jsem se obávat přestal.
v takový okamžiky neni těžký, cejtit se uvolněnej, šťastnej a vděčnej