besídky

poslal jsem ti mail, povídá Antonín Kocábek v Kaštanu před pár týdny.
přišel ti mail od Antonína?
ptá se mne Linda den na to a dík tomu zjišťuju, že nepřišel. připomínám se Antonínovi, ztracený mail přijde, je to pozvání na takovou předvánoční besídku, kde by měla Linda promítat a hrát Jirka Imlauf z Houpacích Koní, Cyril Kaplan například z Vložte Kočku a David Pomahač nejlepší prostě, Ondrovi Ježkovi se do toho vůbec nechce a někomu jinýmu by se chtělo, ale nemůže. a tak se to ještě ladí. a jestli bych taky nechtěl.
chtěl

hele, v kolik tam dneska jedeš? já nic moc nevim, David Pomahač taky nic moc neví, jak to bude… ptá se mne zprávou Linda 9. 12. dopoledne.
zrovna od rána myslim, že se jí musim zeptat, nebo se podívat do toho Antonínova mailu… tak se podívám a našel jsem, že mezi pátou a šestou na místě. a že jak to bude se uvidí.

těsně před odjezdem mi náhodný pohled na rozuklízený atelier pomůže vyřešit, jestli si brát kromě nový kytary a pedalboardu i kombo… a beru jen chřestidlo, vonný tyčinky a kovovej sundrum, kterýmu řikám Malej měsíc a na kterej ta písnička v den pořízení vznikla…

když stojím v sále Kaštanu a vidím, jak se na mne ostatní účinkující koukají trochu podezřívavě, dost znejistím. rychle se ale vracím k rozhodnutí, které následně verbalizuji, tedy přinést do celého večera ezoterickej rozměr blížících se svátků.
kromě mladičký slamerky a písničkářky Tali, která celou partu uzavírala, mě všichni zúčastněný viděli kdysi několikrát zrubanýho a nesvéprávnýho, takže je trochu té povznesené moudrosti nakonec nemohlo rozházet.
tyvole třeba jak jsem otevřel Houpacím koním při hledání kličky od okýnka za jízdy po dálnici dveře od dodávky, to když jsem si vzpomněl, běhal mi mráz po zádech…

myslim, že jsme, přes hrdý čela, měli všichni chlápci trochu nahnáno. Linda trošičku želela, že se nerozhodla Kaštan oželet a využít pozdější nabídku na projekce na výročním koncertě v Mahenově divadle v Brně. Kde před několika týdny dělala s velkým úspěchem projekce Druhé trávě. ostatně jen den před Kaštanem si ji Lenka Dusilová vyžádala do Akropole, kde to Lindunka podle všeho taky pomohla rozsekat.
Ale jednak nás Tali, co jsem napřed myslel, že je jí 14, rozsekala písničkou o starejch chlapech s velkejma dětma a smutnejma očima. Jirka Imlauf a pak i David, se kterým teď jeho prvorozený habán hrává koncety, se smáli možná o trošku víc, než já. ale spíš ne. taková Linda se řehtala, že jsem to dlouho neviděl.

a chvilinku to vypadalo, že nepřišli žádný lidi. ale pak jsme začali a najednou se objevilo vlastně docela dost lidí, my jsme zasedli ke svejm nástrojům a do svejch koutů. David začal hrát, pak se k němu přidal Cyril a ostatní a pak zahrál Cyril svoji elektronickou instrumentálku, do který začala Tali recitovat svý texty… vlastně jen několik jednoduchejch, skvěle zvolenejch sloganů. a pak jsem hrál já na buben a pak zase David s Jirkou spolu pár písniček… do toho pár improvizovanejch stand-upů.
skončili jsme o hodinu a půl později, ještě dvě písničky přidali a než jsem, vyběhl na tramvaj, stihli jsme se ještě všichni společně poradovat z toho nenadálýho setkání, z takový besídky, která mohla dopadnout všelijak, ale dopadla moc dobře. i Antonín Kocábek se široce usmíval, když k naší radující se skupince zamířil.
„já se teda dost bál,“ povídá mi pak v kanceláři, „že se budete tak jako střídat, vobčas se někdo tak stydlivě připojí s nějakým vokálem… a ono to, hele, vůbec nebylo blbý.“

a pak na tramvaj a fiuuu, přes Břevnov, přes Prašný most, přes Hradčanskou, jen se svym bubnem, chřestidlem a poslední vonnou tyčinkou, jako základní ezoterická esence blížících se svátků.