v neděli jsem vezl dva obrazy do Vysočan, jeden do Sloupu a dva do Lípy. Byl to zase vejlet na většinu dne, ale zase jsem předal plátna hned několik majitelům a ještě přivezl dětskou židličku pro Julu.
ve Vysočanech jsem pánovi předával jedno velký plátno a jeden obrázek na papíře pro maminku, tuším k Ostravě. kousek od místa, kde bydlel, nebo nejspíš pořád ještě bydlí, Kuba Kašpárek. i když co já vim, kde bydlí. však už spolu osm let nepracujeme, nebo jak dlouho. tak nějak jsem ho taky neviděl. co na tom, že se to zdá jako rok. takhle to teď letí.
se stym smiř.
Ve Sloupu, tipuju sotva pět kilometrů od Marty, který jsem vezl velký plátno na sever nedávno, jsem předával titulní stránku ponornejch měst v maličkatým domečku velmi laskavejm manželům, se kterýma jsem se v jejich útulný kuchyni zapovídal, až jsem tam zapomněl mikinu.
Okouzlenýho mladíka, obraz, kterej jsem považoval za jeden z těch nejlepších, celej ten rok a něco, co mi tu ležel, aby se o něj všichni začali zajímat, sotva se prodal, jsem vezl do nemocnice v Český Lípě jedné paní doktorce. vybavilo se mi, jak mne sem přivážel mladej pár, kterýmu jsem ve svejch asi osmi letech vběhl pod auto. jak jsem ze zadního sedadla sledoval, kterak projíždíme budovou kolem hlavního příjmu. jak mi myšlenky tak líně plynou, nejspíš se ani nedivím, proč jedu do nemocnice, milosrdnej šok, řek bych, trochu literárně.
Poslední obraz pro Janu O. který se nakonec předání nehodí, nechám zatím u maminky. Dostanu polívku a řízek, pak si dám kávu s babičkou, ta se mne, jak bylo předpovězeno, skutečně ptá, jestli už mám nachystaný dárky na Vánoce, protože tak nějak pořád očekává Vánoce…
a pak zase jedu. pro mikinu do Sloupu a pak nečekaně dlouhou cestou někam mezi Kladno a Prahu, do maličký uzavřený zóny pár domů v maličkým satelitu v nějaký maličký vesnici, kousek od Okoře, na kterej je jak známo cesta, jako žádná ze sta
a pak domů, neděle už pomalu tuhne na příjezdech, ale ještě to stihnu i se zaparkováním.
krátce na to jde spát napřed Máša, pak Julinka a nakonec my s Maruškou, který už v uších skoro vůbec nebolí. Jen teda pořád trochu kašle a popotahuje.
v noci ještě pracuju a poslouchám krásnej, i když docela smutnej pořad o Otovi Pavlovi. o tom, jak moc se našel v psaní, jak se nečekaně vypracoval a s jakým úspěchem vycházely jeho knihy. Načež se mu rozjela duševní choroba, pokud jsem to dobře pochopil, šlo primárně intenzivní o bipolární poruchu. S ní pak bojoval celej zbytek života, než v 43 letech zemřel. ten smutnej velkej pán, co vypadá o tolik starší, než já se cejtim… byl o dva roky mladší, když umřel, než jsem teď já.
nejspíš z kombinace dlouhýho cestování a dumání nad osudem Oty Pavla jsem zaplul do takové měkké, tmavězelené melancholie nad tím naším krásným a pomíjívým světem.
vydrží mi až do nočních hodin.
a tak si vyčistím zuby.
a jdu taky spát.