Tak jsou zase zpátky. V sobotu ráno děvčata zvedla kotvy našeho auta Jeřabiny a vyrazila na Moravu. Až do dnešního odpoledne, tři dny a tři noci a kousek, jsem tu byl slaměným otcem.
Hned v sobotu jsem se pustil s vervou do pořádnýho ještěření, až jsem nevěděl co dřív. Malovat? Psát? Pouštět si na Netflixu seriály? Uklízet? Číst? Vyřizovat maily? Hrát na kytaru? Nebo na PS4? Pracovat? Odpočívat? Bavit se?
V průběhu sobotního odpoledne se ukázalo, že mi pořádně nejde ani jedno. Cirkuloval jsem od jedný činnosti k druhý, ale všechno mi přišlo plytký takový, jalový. Dneska narážim na limity vlastních možností, napsala mi Linda na otázku, jak se má.
Aha, tak to asi neni jenom u mně, proběhlo mi hlavou. A pak jsem na FB zahlídl text, kterej sdílel Petr Vizina:
Dnes je Kristus mrtvý. Nelze uniknout, je třeba se dívat hodně zblízka.“ (Milena Bartlová) Dnes je nejtišší den v roce, Bůh je mrtev. Slyšel jsem v rádiu otázku, jestli velikonočnímu příběhu „normální lidi“ rozumějí. Dva lidé, kterých si vážím, jsou v LDN a v nemocnici, na Ukrajině pokračuje válka, Kristův příběh není náboženská zvláštnost, ale lidská zkušenost.
A tak jsem si řekl.
Vida. Tak to asi nebude jenom u mně.
Odpoledne jsem z velký části strávil u Vítězslava, Tereziinýho přítele, pro jehož knížku bych měl možná dělat nějaký ilustrace. Hodně jsme si povídali a dlouze dýmali a já se pak stmívajícím se městem prošel domů.
V neděli jsem vybalil nákup, kterej dorazil z Kytary.cz. Malý tranzistorový kombo VOX, dva pásy na kytaru, dva kabely kroucené, na které se dlouho čekalo. A pak troje struny. Znova jsem si prošel pedalboard, přehrál si pár písniček a do toho na střídačku pracoval a odpočíval.
Do Malostranský besedy jsem dorazil tramvají. S maličkým VOXem to není vůbec žádný problém. Na místě už byla kapela Mirka Kemela, se kterým o sobě, jak cejtim, víme nějak víc a víc. Ale teď jsme se měli možnost poprvý pořádně potkat a trochu si popovídat. A bylo to moc hezký, myslim, že bychom si toho měli hodně co povídat.
Taky jsem si povídal s Jirkou Charvátem, co před pár lety prošel ceremoniálem s Bufo Alvarius, jak řiká, vykouřil žábu… a od tý doby přednáší a stand up uje, jaký to je, neexistovat. Nebo tak něco.
V něčem je mi jeho nadšení sympatický, zároveň mi teda přišel hodně utahanej a navzdory energickýmu vystupování takovej nešťastnej. Možná to ale dělal fakt, že to z nás všech měl před asi patnáctičlenným publikem docela nejtěžší. Lidí přišlo málo, v podstatě to byla taková klasická přesilovka, při který počet lidí v publiku znatelně stoupnul, když jsem hrál na podiu sám a čtyřčlenná Mirkova kapela zespoda sledovala…
v něčem to bylo smutný. v něčem legrační, typický, protože takhle to bejvá. jednou za čas. já jsem si zahrál parádně, vesmírnou kytaru se mi daří krotit víc a víc a nový kombo fungovalo jako předzesilovač vlastně úplně parádně. bejt stand up comedian, asi by mi bylo podstatně hůř. žába, nežába.
v pondělí jsem uklízel, kouřil trávu a navečer vyrazil na procházku do Za školou, kde visí moc pěkná výstava architektky, výtvarnice a slammerky Anny Beaty Hablový. A taky tam vlaje místní parta, Walda, jeho šéfová Míša a paní barmanka, co si spolu vykáme… a včera i novinář a reportér Pavluscha, co mám dojem, že ho znám z knížky Emila Hakla Intimní schránka Sabriny Black, ale bál jsem se zeptat.
Bylo fajn je vidět, naposled jsem se tam shodou okolností dostal, když Jan Pražan doinstaloval tu minulou výstavu… což už je taky měsíc a půl. dny, kdy jsem chodil do svejch oblíbenejch barů každej den, jsou, zdá se, minulostí
nevadí
už během povídání a Dejvickýho předjarního šírání jsem cejtil, jak mě pomalu rozbolívá hlava. skoro bych se vsadil že od krční páteře, možná, jak koukám do mobilu či počítače…
než jsem došel domů, bolest se probrala a zúporněla. a nakonec jsem si musel vzít prášek, abych vůbec usnul.
usnul.
dneska ještě trochu poklízení, vyřizování mailů, pročištění odpadu v koupelně, vyměnění kočičího písečku… uteče den, jak večerní zprávy.
a kolem šesté holky přijely. A teď jsou tady.
Spi vedle v ložnici.
Maruška občas ze spaní zakašle.
Jestli bychom se přeci jen neměli přestěhovat na ten venkov.