Do Vrchlabí veze mne a Štěpána můjj báječný bratr Technař naší Jeřabinou. Už po cestě do Prahy mi volá, že to vezmeme malou oklikou, protože si den před tím, naštvaný kvůli nedodělanému náklaďáku, položil batoh počítačem na přední nárazník… a v Krkonoších ho už, pochopitelně, neměl.
”nečekám, že ho najdem, ale přišlo by mi blbý, aspoň tu cestu neprojet.” A jelikož máme čas, uděláme si malou zajížďku. Od autoopravny jedem zvolna a já vyhlížim z mýho okýnka a Štěpán ze zadního. A nevidíme nic.
až po asi třiceti kilometrech zahlídneme v příkopu u delší rovinky kus modrý látky… “to je moje mikina!” Raduje se brácha.
Auto necháme na blikačky a vybíháme do pole. Já pokračuju po směru jízdy, Jirka se vrací proti. Nevidim nic a už už zvažuju, že to obrátim… když v poli kus dál od silnice zahlídnu batoh. Vůbec nevypadá jako kus hadru, jak ho brácha popisoval. Normálka pěknej batoh, až mě paradoxně napadne, jestli to neni jinej. A pak už běžim a hulákám a všichni máme radost a hlavama kroutíme až do Vrchlabí.
festival je moc hezkej, pořádá ho evangelická jednota a backstage máme v kostele. Na velké zahradě jsou stabilní prolézačky a pár rukodělných stánků, na jednom konci pozemek uzavírá prapodivná rozestavěná budova, napůl jakýsi zámeček a napůl konkresové centříčko. Hned po příjezdu potkáme Katarzii, která jen pár hodin před tímhle setkání obědvala s Aid Kidem a Anežkou, kteří už jsou tu také. A celý minulý týden ostatně byla s Petrem Ostrouchovem v Sonu, kde dokončovali její nové album, se kterým budeme mít stejnou poslechovku už za tejden a něco. Při vítání mi udělala velkou radost, když se svěřila, že včera slyšela pár písniček z mojí desky a že se u písničky Tatínci napřed tuze smála a pak tuze plakala.
zamnul jsem si pracky, takhle jsem to totiž naplánoval.
nejslabším článkem celého festivalu, když nepočítám dva vykrosené festivalové povaleče, Luboše a Kristiána, co se vkládali do všeho a debatovali a somrovali každého a všechno, byl bohužel místní zvukař. Už Katarzia, která vyStupovala sama, měla venku špatný a vevnitř podle všeho ještě horší zvuk. Když sama na té nefunkční scéně zpívala: “niesom osamelá” vypadalo, že má pláč na krajíčku, zatímco ústa se usmívala. Scéna jak z ranýho Formana.
ani my jsme neměli dobrej zvuk, ale byli jsme na to tři. Takž jsme se na sebe občas spíš zaskočeně usmívali, jak se to místy rozpadalo a místy zase chytalo a na pár chvil začlo fungovat. Jako létající stroj, co se ne a ne odlepit od země.
nakonec jsme do dotáhli do hořkosladkýho závěru (něco jako happy ending při masáži, ale víc citronu) a pak nás brácha a Štěpán odvezli na chalupu, kde jsme spali a před spaním obdivovali hvězdy, moře hvězd. Bylo to maximální. Opojný. Všeobjímající.
dneska hrajeme před Crossem. Od devíti. Hned po koncertě ve Vrchlabí jsme zabookovali superzvukaře Harmana. A hraje s náma i Tomáš. Tak se moc těšim. Ještě to stihneš?