Dalo by se říct, že prožívám náročný období? Jistě jo. Děje se toho hodně, jak se blíží závěr roku.
vydání alba Hvězdy bylo jako takovej špendlík zapíchlej do tkaniva všedního dne. A jak se ta tkanina tim vpichem napíná a mění, jako by tahle relativně subtilní věc uvedla do pohybu procesy a události na místech velmi vzdálených vpichu.
na začátku minulýho tejdne jsem měl dojem, že plánovaný promo k desce moc nefunguje, že se spousta novinářů nakonec vůbec nechytla, iDnes nic, Novinky, Radio Wave total nula. Ani na Aktuálně nic nevyšlo, brblal jsem trochu v restauraci na Dobré myšlence na Juliině křtu. U dobré myšlenky. To je jedno.
a lup, den na to vyšla právě na Aktuálně velká a hodně podrobná a pochvalná recenze a na ČT snad proběhla část natočené reportáže a zároveň i pár záběrů z Popmuzea. A najednou jsem měl pocit úplně jiný.
ve čtvrtek se zároveň ozval Honza Chramosta, že se klip k Mejdanu nestihne nejspíš nejen do křtů, ale ani do prvního prosincovýho tejdne, kdy bychom ho už vážně potřebovali. Kameraman Tomáš má jinou, komerčně hrazenou práci a tak se celé natáčení bude muset posunout.
oproti očekávání a standardnímu nastavení mne ta zpráva úplně sestřelila. Naplánovat všechno v hlavě, tak aby na sebe všechny věci smysluplně navazovaly, sáhnout a požádat o ty nejskrytější rezervy i rozhoupat se k oslovení těch posledních možnejch podporovatelů, se kterýma spolupracuju leta, mě stálo teď v samym závěru práce na desce, obrovský množství úsilí a energie, o který jsem si myslel, že po celym tomhle překrásně šílenym roce, už ani nemám k dispozici. A tak, jakkoli jsem věděl, že taková moźnost je vždycky na stole, úplně mne to na zbytek čtvrtka a celej pátek rozložilo. A jakkoli jsem se snažil přijít na něco konstruktivního, celej den se mi vybavovalo jen všechno, co se tím, že se ten klip natočit a dokončit nestihne, zkomplikuje.
tim pádem ani vítězný vyzvednutí řidičáku nechutnalo zdaleka tak sladce, jak jsem si předem představoval. Znova jsem jen dumal, jak by jeden, nebo dokonce dva stánky s kávou a pár prefabrikovanejma židličkama zpříjemnilo ten větrnej plac mezi dvěma budovama z budoucnosti, na kterym postává několik stovek přinasranejch lidí. Možná by mohly bejt na sklech místo těch velikánskejch samolepek PRA-HA takový infografiky, co má člověk udělat, mít, případně jaký tlačítko zmáčknout, aby získal, pro co přišel. A nemusel si vystát minifrontu na dvě usoužený paní na informacích.
ale kdo jsem já.
zrovna totálně vybrakovanej sólista.
zejtra to bude 14 dní, co jsme se po zprávách v messengeru pohádali s Tomášem Neuwerthem, čímž pro mne vyvrcholilo dlouholetý stupňovaný napětí, který mezi náma napřed cejtil hlavně Tom a posledních pár jar i já. Pozejtří to bude čtrnáct dní, co jsme se shodli, že v tomhle nastavení nebudeme držet aktuální sestavu Kittchena pohromadě. Rád bych se k maskovanýmu kuchaři vrátil, protože je pro mne důležitým prostředníkem s mojí stínovou stránkou. A určitě odehraju solový nasmlouvaný koncerty. Ale tipnul bych si, že si tohle maskovaný alterego, a koneckonců i naše interega, mohou na nějakej čas odpočinout.
Je to pro mne na jednu stranu nečekanà úleva, protože i když jsme se oba snažili, vzájemný napětí bylo cejtit a ovlivňovalo náladu a energii v kapele. A oběma nám to dlouhodobě dělalo starosti a energii bralo. Zároveň je mi to ale samosebou líto, protože se s Tomášem kamarádíme už spoustu let, dobrou třetinu mýho života. A zažili a vytvořili jsme toho spolu spoustu. A ta kapela jak hrála. Na pódiu i během společný práce to bylo většinou překrásný.
a jak to tak bejvá, všechny věci se dějou a všechny pocity se objevujou zároveň. Na včerejší Dernisáži Za školou nebylo moc lidí, ale zase tam bylo hned několik parádních, se kterejma jsem se dlouho neviděl. Mezi nima, kromě místní party, zničený po včerejším večírku, třeba režisér Honza Škop, kterej točil videoklip k písničce Za všechny, kterou jsme s Ondrou a Tomášem natáčeli před dvěma lety v Jesenících.
Laskavý David si odvezl obrazy, které mi pomohly zaplatit desku. Pár Andělů našlo nové majitele. A já chvilku hrál a zpíval na akustiku. A písničky se přelejvaly jedna do druhý, z jedný kapely do druhý, pořád v tom samym proudu.
A v tom proudu stojim já a ten proud do mě naráží a obtéká a strhává mě s sebou. A to, co z toho proudu vykukuje, to vlastně ani nejsem já, to je jen takovej charakter, postava. Taková špička ledovce, která s upatlanejma brejlema mžourá kolem sebe.
Tak i takhle se mám. dalo by se říct, že to jsou náročný časy. Ale taky by se dalo říct, že se mi daří výborně. Zrovna jsem dopsal post, zatímco mi na hrudi spí Julinka, před chvilkou za mnou přišla Maruška v ruce Juliin svetr.
táto čuchni, z toho svetru voní, jako zima.
a opravdu.
jako Jula v zimě, dodává ještě Maruška, potěšená, že to cejtim stejně.