Společně

Z nedávného nočního dýchání jsem si přinesl tenhle obrázek a zážitek.

Vybavilo se mi, jak si mne, asi devítiletýho, podali dva starší kluci. Na nepříliš frekventovaný cestě mi vzali klíče a knížku, kterou jsem nesl vrátit strejdovi. A pak mě nutili dělat spoustu nepříjemnejch a nebezpečnejch věcí. Trvalo to třeba tři hodiny, ale jak mi během té dýchací práce došlo, spoustu toho ve mně se tehdy změnilo. Uzavřelo. Schovalo.

Uvědomil jsem si, že se ten zážitek tehdy vyřešil tím, že našim ti kluci zaplatili nový boty zničený bahnem. Ale že jsem se pak dost styděl, před svejma spolužákama, kamarádama. Nikomu jsem o tom tehdy nevyprávěl. Nechal jsem si to ukrytý. A zároveň jsem se trochu bál, že to na mně ti mí kamarádi nějak poznaj. Že nejsem sdostatek silnej, otužilej, nebojácnej. Že jsem někde vevnitř pokaženej, malej zbabělej sráč, co ho můžeš nacpat do kontejneru.


A takový vědomí zase na dlouho ovlivnilo, jak jsem se cejtil v různejch skupinách, v partách a kolektivech.
V souvislosti s touhle historkou se mi ale okamžitě vybavila úplně jiná situace. Nečekanej řetěz, spojení přes třicet let, jak to někdy u holotropního dejchání bejvá.

Vzpomněl jsem si jak stojím na nádvoří Gasku a nemůžu se rozhodnout. Z jedné strany se o mě něžně opírá má žena Marie, z druhý mě za ruku tahá moje maminka.
„Jakube, myslim, že bys to měl jít ještě víc zapálit, jinak to nechytne. Podivej, tamhle už to zhasíná.“
A já vidim, že má pravdu. Ten první hlavní oheň, kterej jsem ve hlavě velkýho dřevěnýho zvířete zapálil, už skoro skomírá. Dřevo nejspíš není tak suchý, jak vypadá a samo od sebe jen tak nechytne…  Jenže když se teď začnu kolem celý sochy motat, bude to otevřený přiznání, že se to samo nerozhoří. Že se to celý vlastně tak tropchu nepovedlo. A i když všechny ostatní části toho velkolepýho plánu klaply skoro dokonale, prostě to nakonec nechytne. A celý se to rozpadne a bude to hanba.  

Ale nakonec se narovnám, vezmu improvizovanou louč a vydávám se mezi všechny ty mnohokrát přestěhovaný latě a odřezky, ze kterých je socha smontovaná. A jak se soustředim na zapalování, skoro si nevšimnu, že v tom najednou nejsem sám. Pak zvednu hlavu a kousek ode mne Ondra Zátka s Andrejkou přendavaj lehký plaňky do hořících center, Ondra Mataj na druhý straně bez řečí čapne další kus dřeva a s ledabylou suverenitou a cigárem v puse pomáhá taky. Myshka Verbová podává tekutej podpalovač, o kterým mi říkala předem a já ve zmatku zapomněl. A Terezii vlajou platinový vlasy, když opatrně přihazuje z povzdálí další plaňky vytažený a znovu vrhnutý do zvířecí výhně.
A najednou je tam mám všechny. Svý vzácný spoluhráče, který před pár lety kejvli na mý pozvání. Přátele, kteří přišli na mý volání. Smečku, kterou jsem si vybral sám a která si vybrala a přijala mne. Ve který mám svý místo, na němž se cejtim správně a dostatečně. Kamarády, který se rozhodli přidat svůj hlas k tomu mýmu. A který teď stojej po mým boku.

A tyhle dvě vzpomínky, jedna pradávná a jedna z minulýho tejdne, se propojily. A ten kluk, kterej byl tehdy na spoustu věcí sám, ten kterej někde uvnitř mne pořád a pořád klopýtal v slzách z Holýho vrchu, dostal přes všechny ty roky dobrou zprávu. Že neni sám. Ani v tuhle chvíli. A za pár let že na něj čekaj takovýhle vzácní a výjimeční přátelé.
Cítím se požehnaný.
Děkuju

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *